tag:blogger.com,1999:blog-160706712024-03-07T03:40:19.611-08:00knihajirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comBlogger560125tag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-61721218430778655072011-06-20T06:01:00.000-07:002011-06-20T06:04:23.281-07:00Warhammer 7 - zabíječ obrůOtevřel ústa víc, až byly vidět zažloutlé zuby a dlouhý ro¬zeklaný hadí jazyk. Naklonil se kupředu, takže Felix cítil, jaké z něj vyzařuje horko. Ten tvor sálal jak výheň. Jazyk vystřelil vpřed a olízl mu obličej.<br />To není skutečné, pomyslel si Felix. Je to jen strašný sen. Ale věděl, že není. A démon to věděl také.<br />„Jsi můj," řekl. „U Tzeentche, neměl jsi sem chodit."<br />„Nebyl to můj nápad," opáčil Felix. Netvor ho udeřil ote¬vřenou dlaní. Viděl, že na ní má nehty dlouhé jako drápy.<br />„Tvůj lidský humor se mi nelíbí," řekl démon. „Líbí se mi tvá bolest i strach."<br />„Tak to tady šašci moc příležitostí nemají," poznamenal Felix, protože nedokázal vymyslet nic lepšího. Byl to mizerný vtip, ale démona rozčílil, což bylo vše, na co se v té chvíli zmohl. Démon ho znovu udeřil. Felix narazil hlavou do teplých kamenů. Před očima mu tančily hvězdičky. Bolest mu zamlžila vidění. Pokusil se svého mučitele kopnout, ale těžké řetězy ho zadržely a démon lehce odtančil stranou.<br />„Mám rád, když potrava bojuje," řekl hlasem, jakým by kočka mluvila s myší, kdyby uměla mluvit.<br />„Udělám, co budu moci, abych se zavděčil," pronesl Felix a znovu se vzepjal v řetězech s nadějí, že démona zachytí jedním z pout. Ten odtančil a vrátil se zpět s naježenými drápy.<br />Teclis před sebou uviděl zářící ovál i tvary, které se vzdouvaly kolem něj. Zjistil, že splnit slib nebude snadné. Toho člověka to vsálo do jedné z bublin reality vznášejících se na Stezkách. Možná ji svými myšlenkami a strachem sám vytvořil. Byl v ní chycen v pasti a všude kolem byli démoni. Někteří už vstoupili dovnitř, aby se nakrmili. Teclis neměl tušení, co je tam čeká, ale bylo mu jasné, že pokud chtějí toho člověka zachránit, musejí jít dál.<br />„Před námi jsou démoni," řekl trpaslíkovi.<br />„Sem s nimi," prohlásil Gotrek Gurnisson nevzrušeně. „Moje sekera má žízeň."jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-54869239234615657262011-05-26T00:16:00.000-07:002011-05-26T00:17:04.599-07:00Warhammer 7- zabíječ obrů <br /> <br />sami Prastaří, ale už dávno mu podlehli a možná se jím i na¬kazili.<br />Opět byl fascinován jako vědec. Bylo tu tolik věcí k poznání a tak málo času, i v poměru k délce života elfího knížete. Na tomto místě byl obsažen materiál pro stovky studií, jen kdyby přežil a mohl je napsat. Snažil se udržet myšlenky u toho, co bylo třeba udělat teď. Nejdřív musí najít toho člověka, a pak se potřebuje co nejrychleji vrátit ke svému pátrání. Kdyby nebylo jeho tušení ohledně trpaslíka a jeho sekery tak silné, pochyboval, že by mu nabídl svou pomoc. Ale nějaký instinkt mu napovídal, že udělal správnou věc. S majitelem tak mocné zbraně se nesetkáte náhodou. Jejich osudy se v tomto bodě dotkly a překřížily, tím si byl jistý. Ale jedna věc se nezměnila — Pokřivenými stezkami se přeléval přílivový vír energie, který pohazoval bublinami reality sem a tam.<br />Opět sáhl k věšteckému kouzlu a ucítil mužův strach i bo¬lest. Pokud se k němu brzy nedostanou, bude zřejmě pozdě cokoli udělat. Popohnal kouli vpřed éterem s nadějí, že ji pou¬hou silou vůle donutí dostat se tam včas.<br />Felix sledoval, jak se přibližuje další démon. Vzepřel se v ře¬tězech, přestože věděl, že je to zbytečné. Byly tak pevné, že by odolaly i Gotrekově výjimečné síle. Meč mu ležel těsně mimo dosah. Položili jej tam proto, aby zvětšili jeho muka a beznaděj.<br />Démon se naklonil blíž. Viděl, že nemá oči jako člověk. Nejdřív vypadaly jako jámy plné čistého plamene, ale když jste se do nich dívali, viděli jste, že tam sídlí záludná inteli¬gence. Místo zřítelnic zaplňovaly oční důlky jámy se žhavým uhlím, kde tančily plameny - vnímavé plameny, plameny čis¬tého zla.<br />Démon se smál. Ten zvuk i v žáru mrazil. Byl to smích tvora, pro něhož je nevyslovitelná krutost nejpřirozenější věcí, který nachází potěšení v bolesti a strachu ostatních, na nichž hoduje jako labužník na nakládaných skřivánčích jazýčcích.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-75290405557846973432011-03-08T07:54:00.000-08:002011-03-08T07:55:58.272-08:00Prstenec kolem slunceSamozřejmě, nebylo to logické, protože neměl důvod mít strach. Neexistoval jediný důvod, proč ten kšeft ne¬vzít. Co s penězi by věděl. Ann by uměla využít jeho hono¬rář. V tom odmítnutí nebyla žádná logika, nemělo žádný smysl. A přece bez okamžiku zaváhání nabídku odmítl.<br />Položil stránky rukopisu na vršek hromady, vstal ze židle a zasunul ji pod stůl.<br />Jako by klouzání židle po koberci bylo znamením, ozval se z jednoho z temnějších rohů zvuk ťapkání, přesu¬nul se do dalšího a potom bylo ticho, tak ticho, že Vickers mohl slyšet šelestění popínavých rostlin, pomalu se kýva¬jících ve větru a narážejících do zástěny verandy za ote¬vřenými dveřmi. Potom dokonce i šelestění ustalo a ná¬sledovalo ticho, nepřirozené, mrtvolné ticho, jako by celý dům s napětím čekal, co se stane.<br />Vickers pomalu otočil hlavu čelem do místnosti, opatrně posunul nohu a s přehnanou, skoro posvátnou snahou, aby nezpůsobil hluk a nikdo nevěděl, co dělá, se otáčel tak, aby stál tváří k rohu, z něhož zvuk vyšel.<br />Žádné myši tady nebyly. Zatímco byl ve městě, přišel Joe a zabil je. Nebyly tu myši a nemělo se ozývat cupitání z jednoho rohu do druhého. Joe mu napsal zprávu – do¬konce pořád ležela na psacím stole pod lampou – ve které prohlašoval, že zaplatí sto dolarů za každou myš, kterou mu Vickers předloží.<br />Ve vzduchu bylo cítit ticho, nebyl to klid, spíš jako by všechno čekalo a ani nedýchalo.<br />Pohyboval pouze očními bulvami, protože se mu zdá¬lo, že když pohne celou hlavou, zavrže mu krk a zradí ho všemu nebezpečí, které zde mohlo číhat. Vickers pro¬zkoumal pokoj se zvláštním důrazem na setmělé oblasti v rozích, pod nábytkem a ve stínu, které byly nejdále od světla. Opatrně položil ruce za sebe, aby se chytl něčeho spolehlivého a nestál tu tak sám a zkameněle v prostoru, a sevřel okraj stolu.<br />Prsty pravé ruky se dotkly něčeho kovového a on si uvědomil, že je to kovové těžítko, které, když zasedl ke stolu, zvedl z hromady rukopisů. Prsty po něm sáhly, se¬vřely je a přitáhly do prohlubně v dlani, obepjaly je. Měl zbraň.<br />V rohu u žluté židle něco bylo a přestože to vypadalo, že nemá oči, věděl, že ho to pozoruje. Nevědělo to, že ho spatřil nebo aspoň vypadalo, že to neví, ačkoli v příštím okamžiku bude více než pravděpodobně vědět víc.<br />„Teď!“ pronesl Vickers a slovo explodovalo jako vý¬buch děla. Švihl pravou rukou nahoru a pak dopředu a těžítko na papíry, rotujíc ve vzduchu, narazilo do rohu.<br />Ozvalo se křupnutí a kovové součástky se s hlukem rozkutálely po podlaze.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-38318728470811183532011-02-09T05:57:00.000-08:002011-02-09T05:59:41.139-08:00Prstenec kolem slunceDlouhou dobu po tom, co pan Flanders odešel, seděl Vickers na verandě, kouřil cigarety a zíral na čtverec nebe, který viděl mezi vrškem živého plotu a střechou verandy… na nebe a křišťálový nános hvězd, přemýšlel o tom, že nikdo si neumí představit vzdálenost a čas, který leží mezi hvězdami.<br />Flanders byl starý muž s obnošeným kabátem, vyleš¬těnou hůlkou a podivným, toporným způsobem vyjadřo¬vání; když jste ho poslouchali, napadlo vás, že je z jiné doby a z jiné kultury. Co mohl vědět, co možná mohl vědět o znalostech ukrytých ve hvězdách?<br />Něco takového si mohl vymyslet každý. O čem to mlu¬vil? Vickers o tom přemýšlel, marně. A tak se rozhodl, že je to určitě tak – neškodný starý výstředník, který nemá v hlavě nic jiného než zbytečné myšlenky, které posouvají jeho vědomí do jiného života; na ten starý, vybledlý chce zapomenout.<br />A tady, pomyslel si Vickers, také spekuluji, protože neznám žádný způsob, jakým lze proniknout do života, který chce tento stařec vést.<br />Vstal a vrátil se do obývacího pokoje. Odtáhl židli od psacího stolu a sedl si na ni. Seděl a zíral na psací stroj, který ho obviňoval ze ztraceného času, z celého promrha¬ného dne, ukazoval vyčítavým prstem na hromadu ruko¬pisů, která by, kdyby zůstal doma, byla o něco tenčí.<br />Zvedl několik stránek rukopisu a pokusil se číst, ale br¬zy toho nechal. Svíraly jej děsivé myšlenky, ze kterých mu byla zima. Jiskra života, která ho nutila den po dni sázet na papír slova, která musí napsat – která doslovně musí být napsána, jako by jejich psaní znamenalo očištění od zmatku číhajícího v jeho mysli – byla pryč. Jako by psaní bylo úkolem nebo trestem, jehož vykonání je podmínkou jeho života.<br />Řekl ne, neměl zájem o psaní Crawfordovy knihy, a řekl to proto, že ho to nezajímalo, protože se chtěl vrátit sem a dát smysl hromadě rukopisů, která mu ležela na pracovním stole.<br />Avšak to nebyla jediná příčina – bylo v tom ještě něco jiného. Tušení, řekl Ann a ona se mu posmívala. Ale po¬dezření měl – a pocit nebezpečí – a strach, který mu stál bok po boku jako jeho druhé já, to všechno ho varovalo.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-68653942022058683952010-06-15T02:19:00.000-07:002010-06-15T02:21:45.975-07:00Kniha-Prstenec kolem slunce„To je možné,“ připustil pan Flanders, „ale strach je podivná věc. Ze strachu lze válku začít stejně tak jako se jí vyvarovat. Je docela pravděpodobné, že jen strach donutil lidi jít a bojovat proti němu – byli ochotni jít navzdory strachu, jen aby se ho zbavili. Nedomnívám se, pane Vickersi, že samotný strach je příčinou míru.“<br />„Myslíte na nějaký psychologický důvod?“<br />„Snad by to mohlo být ono,“ řekl pan Flanders. „Nebo to mohla být intervence.“<br />„Intervence! Čí?“<br />„To opravdu nemohu říci. Ale tahle myšlenka není no¬vá a nenapadlo mě to poprvé! Začalo to tím, že se přibližně před devadesáti lety něco stalo se světem. Do té doby člo¬věk mnohokrát ve starých vyjetých kolejích klopýtl. Sem tam je patrný nějaký pokrok, nějaké změny, ale ne mno¬ho. Zvláště v myšlení jich moc není. A to je třeba vzít v úvahu.<br />Potom lidstvo, které se dosud jen šouralo, začne cvá¬lat. Je vynalezen automobil a telefon a kino a létající stro¬je. Rádio a ostatní přístroje charakterizují první čtvrtinu století.<br />Ale byla to z velké části mechanika, jasná a jedno¬duchá, dal jste si dvě a dvě dohromady a vyšly vám čtyři. V druhé čtvrtině století byla klasická fyzika většinou na¬hrazena novým způsobem myšlení, které připustilo věci jako atomy a elektrony a postavilo nás k nim tváří v tvář. A z toho vznikly teorie a fyzika atomu a všechny ne zcela jisté věci, které jsou ještě i dnes jen pravděpodobné.<br />A to si myslím, bylo tím největším krokem ze všech – fyzici, kteří rozškatulkovali, utřídili a označili všechny kla¬sické znalosti, aby pěkně pasovaly do přihrádek, by měli mít odvahu, aby řekli, že neví, co nutí elektrony chovat se právě tak, jak to dělají.“<br />„Pokoušíte se říci,“ vmísil se Vickers, „že se stalo něco, co vyhnalo člověka z jeho vyjetých kolejí. Ale takové věci se nestaly poprvé. Už dříve přišla renesance a průmyslová revoluce.“<br />„Neřekl jsem, že se to stalo jen jednou,“ odpověděl pan Flanders. „Pouze jsem řekl, že se to stalo. Skuteč¬nost, že se tak stalo již předtím, mírně odlišným způso¬bem, by dokazovala, že to není náhoda, ale nějaký druh cyklu, nějaký vliv, který působí na lidskou rasu. Co to je, že to postrkuje tu línou kulturu z plahočení do úplně samostatného cvalu a, přinejmenším v tomto případě, ji udržuje v tempu téměř sto let bez příznaků ochablosti?“<br />„Řekl jste intervence,“ pronesl Vickers. „Stojíte mimo normální svět, na poli divoké fantazie. Možná lidé z Mar¬su?“<br />Pan Flanders potřásl hlavou. „Lidé z Marsu ne. Ne¬myslím si, že jsou na Marsu lidé. Buďme trochu praktič¬tější.“<br />Máchl cigaretou k obloze nad živým plotem a stromy, k obloze, na níž se mihotalo množství hvězd. „Tam ven¬ku musí být veliké zásoby znalostí. Na mnoha místech ve vesmíru kolem naší Země musí existovat rozumné bytosti a ty mají vědomosti, o kterých se nám nikdy ani nesni¬lo. Nějaké z nich mohou být pro lidi a Zemi použitelné, mnohé ne.“<br />„Poukazujete na to, že někdo odjinud – “<br />„Ne, to ne. Jenom tvrdím, že vědění je tady a čeká, čeká na nás, až půjdeme a jednoduše si je vezmeme.“<br />„Ještě jsme se nedostali dokonce ani na Měsíc.“<br />„Nemusíme čekat na rakety. Abychom se tam dostali, nemusíme tam přímo fyzicky jet. Můžeme tam dosáhnout myslí…“<br />„Telepaticky?“<br />„Snad. Možná, že to tak můžete nazvat. Sondování a hledání pomocí mysli – vědomí sahající po jiném. Pokud je něco jako telepatie, vzdálenost nebude hrát žádnou roli půl míle nebo světelný rok – jaký v tom bude rozdíl? Pro mysl nemá význam fyzická překážka, nejsou hranice nebo by neměly být – které by vyplývaly ze zákona, že nic nemůže překročit rychlost světla.“<br />Vickers se neklidně zasmál, cítil, jak se mu po šíji plazí neviditelné mnohonohé příšery.<br />„To nemůžete myslet vážně,“ pronesl.<br />„Snad ne,“ připustil pan Flanders. „Snad jsem sta¬rý excentrik, který našel člověka, jenž je mu ochotný na¬slouchat a moc se mu nesmát.“<br />„Ale ty vědomosti, o kterých jste mluvil. Není žádný důkaz, že lze takové znalosti využít, že budou kdy použity. Budou nepřátelské, budou mít cizí logiku a budou se týkat cizích problémů. Snad i budou založeny na nepřátelském pojetí, kterému nebudeme rozumět.“<br />„Mnohé určitě,“ souhlasil pan Flanders. „Budete pro¬sívat a vybírat mezi nimi. Bude tam mnoho plev, ale na¬jdete poklady. Můžete například najít způsob, kterým lze potlačit tření a když ho naleznete, získáte stroj, který bu¬de pracovat navěky a budete mít – “<br />„Počkejte chvíli,“ přerušil ho napjatě Vickers, „kam se to dostáváte? Co obchod s přístroji, které fungují věčně? To tady už máme. Právě dnes ráno jsem mluvil s Ebem a on mi povídal – “<br />„O autu. Přesně to mám, pane Vickersi, na mysli.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-45316302050313693782010-06-07T02:27:00.000-07:002010-06-07T02:29:10.171-07:00kniha-Prstenec kolem slunceNeměl žádné děvčátko. Měl regál knih; a teď tam ležel rukopis a čekal na něj, slibuje slávu. A teď zjiš¬ťuje, jak chabé sliby to jsou. Knihy a rukopis, přemýšlel. Nemá toho moc, na čem lze vybudovat život.<br />V tom je problém. Není to jen jeho problém, ale pro¬blém všech – zdá se, že nikdo nemá moc věcí, na kte¬rých by založil svůj život. Svět žil tolik let ve válce nebo v hrozbě války. Nejdříve to byl šílený pocit, nutnost úni¬ku, potom morální a duševní necitelnost, které si nikdo ani nevšiml, stav, který byl nakonec akceptován jako nor¬mální způsob života.<br />Není se co divit, že existují Předstírači, řekl si sám pro sebe. Se svými knihami a svým rukopisem byl také jedním z nich.<br /> <br /><br /><br />Na verandě se podíval pod truhlík s květinami a hledal klíč, ale ten tam nebyl. Potom si vzpomněl, že nechal dveře odemčené, aby Joe mohl dovnitř a zlikvidovat myši.<br />Stiskl kliku, vešel, přešel pokoj a rozsvítil stolní lampu. Pod lampou ležel bílý list papíru a na něm načmáráno tužkou:<br /><br />Jayi, udělal jsem, co bylo třeba a pak jsem ti otevřel okna, abych vyvětral zápach. Dám ti sto babek za každou myš, kterou najdeš. Joe<br /><br />Jeho pozornost připoutal nějaký hluk. Všiml si, že ně¬kdo je na verandě, sedí v jeho oblíbeném křesle a houpe se a kouří cigaretu, jejíž kouř vytváří útlou čáru, která se vlní a tancuje v temnotě.<br />„To jsem já,“ promluvil Horton Flanders. „Jedl jste něco?“<br />„Měl jsem něco v městě.“<br />„To je škoda. Přinesl jsem tác sendvičů a nějaké pivo. Myslel jsem, že budete mít hlad a vím, jak nenávidíte vaření…“<br />„Díky. Teď nemám hlad. Můžeme si je vzít později.“<br />Odhodil klobouk na židli a vyšel na verandu.<br />„Sedím ve vaší židli.“<br />„Tak tam zůstaňte. Tahle je stejně pohodlná.“<br />„Nevíte, jaké byly dnešní zprávy? Mám někdy polito¬váníhodný zvyk nepodívat se do novin.“<br />„Vše při starém. Další mírové zprávy, kterým nikdo moc nevěří.“<br />„Studená válka pořád pokračuje,“ pronesl zamyšleně pan Flanders. „Už trvá nejméně čtyřicet let. Občas se vztahy přiostří, ale nikdy nedojde až k výbuchu. Napadlo vás někdy, pane Vickersi, že přinejmenším tucetkrát moh¬la vypuknout opravdová válka, ale prostě k tomu nějak nikdy nedošlo?“<br />„Nepřemýšlel jsem o tom.“<br />„Ale je to pravda. Nejprve byly problémy s leteckou dopravou v Berlíně a válka v Řecku. Jakýkoliv z těchto incidentů mohl přerůst ve válečný konflikt, ale vždy se to urovnalo. Potom přišla Korea, a zase se to vyřešilo. Potom hrozil Írán, že vyhodí svět do povětří, ale bezpečně jsme se přes to dostali. Potom se odehrály nepokoje v Manile a bouře na Aljašce a Indická krize a půl tuctu dalších. Ale všechny se urovnaly, ať už jakýmkoli způsobem.“<br />„Nikdo doopravdy nechce bojovat,“ řekl Vickers.<br />„Možná ne,“ souhlasil pan Flanders, „ale je v tom víc než jen snaha o udržení míru a vyvarování se války. Nej¬mocnější národy se opakovaně vyšplhaly po větvi až na místo, kde musely bojovat nebo vycouvat. Vždy vycouva¬ly. To není v lidské povaze, pane Vickersi, nebo to v ní ješ¬tě před čtyřiceti lety nebylo. Nepřipadá vám, že se mohlo něco stát, že je ve hře nějaký neznámý faktor, nová ne¬známá v rovnici, kterou je nutno brát v úvahu?“<br />„Není mi úplně jasné, jak by mohl vstoupit do hry no¬vý činitel. Lidská rasa je stále lidskou rasou. Lidé předtím vždy bojovali. Teprve před čtyřiceti lety ukončili dosud největší válečný konflikt v dějinách.“<br />„Od té doby následovala provokace za provokací a vy¬pukly četné regionální války, ale celý svět do války ne¬vstoupil. Můžete mi říci proč?“<br />„Ne, to nemohu.“<br />„Přemýšlel jsem o tom,“ řekl pan Flanders, „samo¬zřejmě marně. A zdálo se mi, že zde musí být nějaká nová okolnost.“<br />„Snad strach,“ navrhl Vickers. „Strach z našich no¬vých strašných zbraní.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-4386939617301584472010-05-25T01:57:00.000-07:002010-05-25T01:59:15.265-07:00kniha-Prstenec kolem slunceŽivot těchto lidí obsahuje nějaký úpor¬ný nezdar, nějakou děsivou prázdnotu, která v nich vy¬tváří řvoucí vakuum, jež musí nějak vyplnit.<br />Vzpomněl si, jak za ním v autobuse seděly dvě ženy a bavily se spolu. Na chvíli ho překvapilo, jaké podivné uspokojení čerpají z Peepsových časů. Vzrušující procház¬ky, setkání s mnoha lidmi, malé krčmy, kde se servíruje sýr a víno, divadla, přátelství, rozhovory uprostřed noci, mnoho zájmů – tohle všechno patřilo k bohatému živo¬tu Samuela Peepse. Jeho život byl tak plný, jak je život Předstíračů prázdný.<br />Hnutí samotné bylo samozřejmě únikem, ale únikem z čeho? Možná od nejistoty. Od napětí, od každodenní a všudypřítomné umělé nenucenosti, která nikdy nevybu¬blala na povrch a nezměnila se ve strach, avšak nikdy také neznamenala klid. Možná od stavu věčné nejistoty – stavu mysli, který nemohla kompenzovat ani všechna vylepšení vysoce pokročilé technologie.<br />„Už musí mít naši zmrzlinu zabalenou,“ pronesla Leslie a sebrala rukavice a peněženku. „Musíte k nám přijít, pane Vickersi, a strávit s námi večer.“<br />Vickers vstal. „Jistě. Někdy velmi brzy,“ slíbil.<br />Věděl, že to neudělá, a že ona nechce, aby to udělal, ale oba tak spláceli daň mýtu o pohostinnosti.<br />„Pojď, Jane,“ řekla Leslie. „Jsem ráda, že jsem vás, pane Vickersi, po tolika letech potkala.“<br />Nečekala na odpověď a odešla.<br />„Doma je teď všechno v pořádku,“ rychle řekla Jane. „Máma se s tátou znova smířila.“<br />„To jsem rád.“<br />„Tatínek říkal, že už se s tou ženou nebude stýkat,“ dodala Jane.<br />„To jsem taky rád.“<br />Matka na ni z druhé strany obchodu zavolala.<br />„Už musím jít.“ Sklouzla ze židle a utíkala obchodem k matce. Když procházely dveřmi, otočila se a zamávala mu.<br />Ubohé dítě, přemýšlel, jaký to má s ní za život. Kdy¬bych měl takové malé děvčátko, jako je ona – zahnal tu myšlenku.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-17038022462378336992010-05-19T04:16:00.000-07:002010-05-19T04:18:17.325-07:00kniha-Prstenec kolem slunce <br />„Tak infantilní.“<br />„Když už jste to slovo použila,“ prohlásil Vickers, „budu s ním souhlasit. Ano, musím připustit, že mi to připadá trochu dětinské.“<br />Teď, přemýšlel, jsem tomu dal. Otočí se a odejde, takže to bude vypadat, jako bych to řekl já a ne ona. Řekne všem sousedům, jak jsem jí z očí do očí řekl, že její klub je infantilní.<br />Ale nezdála se uražená. „Někomu, kdo nemá ani mi¬nutu volnou, to musí připadat dětinské. Ale je to skvělá cesta, jak získat koníčka, hluboký zájem – v tom tkví podstata.“<br />„O tom nepochybuji,“ pronesl Vickers.<br />„Znamená to spoustu práce, chápu, že na to nemáte čas. Když se jednou rozhodnete, v kterém období chcete předstírat, že žijete, musíte to období prostudovat, dů¬kladně propátrat a potom musíte psát deník – každý den – a pokaždé to musí být úplná zpráva o činnostech během dne a ne jen věta nebo dvě a musí to být zajímavé, a když chcete, vzrušující.“<br />„V historii je mnoho různých období,“ řekl Vickers, „to by mohlo být vzrušující.“<br />„Jsem ráda, že to říkáte,“ odvětila Leslie dychtivě. „Prozradil byste mi něco? Kdybyste si chtěl zvolit vzru¬šující období, pane Vickersi, jaké byste si vybral?“<br />„Je mi líto. Budu o tom přemýšlet.“<br />„Ale říkal jste, že je tolik…“<br />„Já vím. A přece, když tak na to myslím, zdá se mi, že je tento den stejně vzrušující jako kterýkoliv jiný.“<br />„Ale nic se neděje.“<br />„Děje se hodně věcí.“<br />Celý nápad je samozřejmě žalostný – dospělí lidé před¬stírají, že žijí v jiném čase, otevřeně přiznávají, že neumějí žít v klidu ve svém vlastním období, ale musí se hrabat v jiných časech a událostech, aby našli plesnivé, umělé vzrušení druhých.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-63255985824399319432010-05-11T06:51:00.000-07:002010-05-11T06:53:19.780-07:00kniha-Prstenec kolem slunceKdyž autobus dojel do Cliffwoodu, začalo se stmívat. Vickers si v obchodě na rohu koupil noviny a přešel přes ulici do jedné z lepších kaváren ve městě.<br />Objednal si jídlo a zrovna, když si začal prohlížet no¬viny, někdo na něj pištivým hláskem zavolal. „Ahoj, tady, pane Vickersi.“<br />Byla to malá holčička, která přišla na snídani.<br />„Ahoj, Jane,“ řekl. „Co tu děláš?“<br />„Šla jsem s maminkou koupit zmrzlinu k večeři,“ vysvětlovala Jane. Usadila se ke stolu naproti němu na okraj židle. „Kde jste dneska byl, pane Vickersi? Šla jsem okolo a chtěla vás navštívit, ale byl tam nějaký muž a nepustil mě dovnitř. Říkal, že hubí myši. Proč hubil myši pane Vickersi?“<br />„Jane,“ pronesl nějaký hlas.<br />Vickers vzhlédl a uviděl elegantní, krásnou, zralou že¬nu a usmál se na ni.<br />„Nesmíte ji brát vážně, pane Vickersi,“ prohlásila.<br />„A, opravdu? Nevím, myslím, že je báječná.“<br />„Jsem Leslie. Matka Jane. Jsme už dlouho sousedé, ale nikdy jsme se nesetkali.“<br />Sedla si ke stolu.<br />„Četla jsem některé vaše knížky, a jsou nádherné. Všechny jsem ale nečetla. Člověk má tak málo času.“<br />„Děkuji, Leslie,“ odpověděl zdvořile Vickers a byl zvě¬dav, zda ji napadne, že jí děkuje za to, že nečetla všechny.<br />„Stejně jsem měla v úmyslu vás navštívit,“ pronesla paní Leslie.<br />„Organizujeme ‘Předstírací klub‘ a já vás mám na se¬znamu.“<br />Vickers potřásl hlavou. „Tlačí mě čas,“ odpověděl. „Mám zásadu nepatřit nikam.“<br />„Ale tohle,“ řekla Leslie, „bude – dobře, můžete si myslet, že to nebude nic pro vás.“<br />„Jsem rád, že jste si na mě vzpomněla.“<br />Usmála se. „Myslíte si, že jsme blázni, pane Vickersi.“<br />„Ne, blázni ne.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-25281019349208058802010-05-10T00:20:00.000-07:002010-05-10T00:21:47.512-07:00kniha-Prstenec kolem slunceKdyž tě tak slyším o tom mluvit, myslela bych si, že jsi ten dům zdědil po předcích.“<br />Vickers byl umíněný. „Mám ten pocit. Znám to místo. V jídelně vrže podlaha a kolikrát na ni šlápnu jen proto, abych ji uslyšel zavrzat. A na verandě má v popínavé rostlině hnízdo pár červenek a v suterénu je cvrček. Chytal jsem ho, ale nikdy jsem ho nemohl nalézt; byl na mě příliš chytrý. A teď, i kdybych měl zase příležitost, nedotkl bych se ho, protože je částí domu a – “<br />„V našem domě vás nikdy nebudou obtěžovat cvrčci. Mají přímo ve stěnách přípravek proti broukům. Nikdy vás nebudou obtěžovat moskyti nebo mravenci nebo cvrč¬ci nebo něco takového.“<br />„Ale mě ten cvrček neobtěžuje. To je to, co se vám pokouším vysvětlit. Mám ho rád. Nejsem si jist, jestli bych měl rád dům, kde nemohou žít cvrčci. Myši, to je něco jiného.“<br />„Troufám si říci,“ prohlásil obchodník, „že v našem domě nebudete mít ani myši.“<br />„Nebudu je mít ani ve svém. Zavolal jsem deratizáto¬rovi, aby mě jich zbavil. A než se vrátím domů, budou pryč.“<br />„Trápí mě jedna věc,“ řekla Ann prodavači. „Pamatu¬jete si na všechna ta zařízení, o kterých jste se zmiňoval, pračka a chladnička a…“<br />„Ano, samozřejmě.“<br />„Ale nezmínil jste se o sporáku.“<br />„Že ne?“ otázal se prodavač. „Jak jsem jenom mohl zapomenout? Samozřejmě, že dostanete také sporák.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-46630904255666533912010-05-07T06:27:00.000-07:002010-05-07T06:29:00.923-07:00Zabíječ obrůFelix uvažoval, jestli je už mrtvý a prošel do Morrovy síně s železnými vraty. Vypadalo to jako jediné pravděpodobné vysvětlení, i když jestli tohle měl být posmrtný život, podobal se spíš peklu.<br />Možná se přesně tohle stalo. Možná byl odsouzen do jed¬noho z těch očistců, kde jsou zločinci trestáni za své hříchy. Za života se nepovažoval za zvlášť zlého člověka, ale třeba bohové soudí smrtelníky podle jiných měřítek.<br />Nyní se nacházel v divném potemnělém místě. Všude byly ohňové jámy. Trpící smrtelníci byli připoutáni řetězy ke zdem a démonické bytosti je mučily. Váha jeho vlastních řetězů byla obrovská, nepříjemně ho pálily na rukou i nohou.<br />Co hůř, přicházelo k němu něco velikého s rohy a netopý¬řími křídly. Připomínalo mu to démony, které už viděl. Mělo to tytéž nevraživé oči a tutéž auru nelidské krutosti. Vzhlédlo to k místu, kde Felix visel.<br />„Teď jsi náš," řeklo to. „Budeme hodovat na tvém mase a duši. Pro nás to bude chvíle lehké zábavy. Pro tebe věčnost bolesti."<br />„Počkej," řekl Teclis. „Musím seslat ochranná a pátrací kouzla, než projdeme tímto obloukem."<br />Trpaslík plivl na zem a přejel palcem po ostří sekery. Ob¬jevila se kapka jasně rudé krve. Byl to znepokojující pohled. Teclis opět probudil ochranná kouzla vetkaná v amuletech a rozšířil jejich účinnost na oblast tří kroků od svého těla. Sekera zřejmě chrání svého nositele před nejhoršími vlivy Chaosu uvnitř Stezek, ale nehodlal riskovat.<br />Pak zvážil nalezení toho člověka. Takové věštby nejsou jednoduché ani v nejlepších podmínkách a on ho stěží zahlédl. Nicméně meč měl velmi výrazný magický vzor a Teclis byl elfí čaroděj. V mládí prováděl tisíce cvičení pro zvýšení kapa¬city paměti. Takové schopnosti byly pro čaroděje v mnoha ohledech neocenitelné, jak právě hodlal dokázat.<br />Vizualizoval toho muže. Zastavil se v okamžiku, kdy letěl pryč od netvora. Opět uviděl slámově světlé vlasy, vyděšené <br />modré oči, opálený a ošlehaný obličej s vylekaným výrazem. Představil si vysokou postavu zahalenou v otrhaném červeném plášti. Představil si auru muže i zbraně. V mysli se mu objevil obraz velkého draka. Když hloubal nad tou vzpomínkou, uvě¬domil si, že na jílci meče byl vzor dračí hlavy. Jakmile si byl jistý, že má tak dokonalou představu, jak jen může mít, seslal kouzlo věštby a pátrání, vyslal branou úponky síly a spolehl se na princip sympatetické magie, která ho dovede ke svému zdroji. Na okamžik se obával, že nenašel nic, že spojení bylo příliš nejasné, že ani jeho umění na ten úkol nestačilo. Ale pak ucítil něco vzdáleného a ustupujícího.<br />Jakmile s tím vstoupil do kontaktu, přál si, aby to neudělal. Ten muž byl hrozně vyděšený a na jeho mysl padl stín jiné bytosti. Teclis si domyslel, že je to stín démona.<br />„Musíme spěchat. Tvůj přítel je ve vážném nebezpečí," prohlásil Teclis.<br />„Veď mě," řekl trpaslík, když Teclis prošel pod zářícím obloukem a vešel do reality nočních můr na Pokřivených stez¬kách.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-24924615296785845572010-05-06T00:17:00.000-07:002010-05-06T00:18:44.043-07:00kniha-Prstenec kolem slunce„Které se samozřejmě platí zvlášť,“ řekl Vickers.<br />„Ne, opravdu ne. Vše, co zaplatíte, je pět set dolarů za pokoj.“<br />„A postele?“ zeptala se Ann. „Křesla a takové věci?“<br />„Je mi líto,“ prohlásil prodavač. „To si musíte opatřit sama.“<br />„Je zvláštní poplatek,“ nedal se odradit Vickers, „za odvezení starého domu a přivezení nového?“<br />Prodavač se vztyčil a pronesl s tichou důstojností: „Chci, abyste pochopili, že toto je čestná nabídka. Ne¬jsou tam žádné skryté poplatky. Kupujete dům a platíte – nebo si dohodnete placení – v ceně pět set za místnost. Vyškolili jsme čety pracovníků, kteří odvezou váš starý dům a vztyčí nový. Všechno je zahrnuto v původní ceně. Nic se nepřidává. Samozřejmě, někteří kupující chtějí změnit místo. V tom případě jsme obyčejně schopni na¬vrhnout přijatelný plán na výměnu staré a nové nemovi-tosti. Vy, předpokládám, byste chtěli zůstat tam, kde jste. Řekl jste, že bydlíte nad údolím. Velmi atraktivní místo.“<br />„No, já nevím,“ řekl Vickers.<br />„Zapomněl jsem se zmínit o jedné věci,“ pokračoval prodavač. „Nikdy nebudete muset ve svém domě malo¬vat. Je postaven z materiálu, který je stálobarevný. Bar¬va nikdy neoprýská nebo nevybledne. Máme široký výběr velmi půvabných barevných kombinací.“<br />„Nechceme už déle plýtvat vaším časem,“ podíval se na něj Vickers. „Víte, my nejsme opravdoví zákazníci. Jen jsme šli okolo.“<br />„Ale máte dům?“<br />„Ano, mám dům.“<br />„A my jsme připraveni nahradit váš dům novým a zaplatit vám pěknou sumičku rozdílu.“<br />„Vysvětlil jste mi to, ale…“<br />„Mně to připadá, že vy byste měl prodávat váš dům mně, a ne abych se já pokoušel prodat vám náš dům.“<br />„Mám dům a mám ho rád. Jak mohu vědět, že bych měl rád jeden z těch vašich nových domů?“<br />„Ale proč, pane,“ namítl prodavač, „přece jsem vám říkal – “<br />„Jsem na svůj dům zvyklý. Znám ho a patří ke mně. Je to pro mě důležité.“<br />„Jayi Vickersi!“ vložila se do toho Ann. „Nemůže být tak důležitý jen po třech letech.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-29254552118796212272010-05-04T23:52:00.000-07:002010-05-04T23:54:27.638-07:00Zabíječ obrůTentokrát je druhý svět jiný, uvědomil si Teclis. Vůbec ne¬viděl tytéž věci. Možná proto, že zvětšil okruh tkaniva ochran¬ných kouzel, ale domníval se, že je to spíše vliv sekery. Čím víc času trávil v její přítomnosti, tím jasněji si uvědomoval, jak je mocná. A co víc, když byl Gotrek Gurnisson nyní v do¬sahu jeho kouzel, cítil silné magické spojení mezi trpaslíkem a zbraní.<br />O takových jevech slyšel už dřív, ale nyní je poprvé viděl projevovat se tak silně. Časem se vytvoří magické spojení mezi kouzelnou zbraní a osobou, jež jí vládne. Je to nevyhnu¬telný vedlejší účinek magických sil, ale tohle bylo něco víc. Tímto spojením proudila do trpaslíka moc, která byla tak slo¬žitá, že dokázala změnit i tvora tak odolného vůči magii, jako je trpaslík, a tak silná, že zde udržela stranou proudy Chaosu. Teclis by dal hodně za to, aby mohl znát historii a původ této zbraně. Pochyboval, že by se trpaslík s ním o to podělil.<br />Pokud trpaslíka děsila bizarní povaha jejich okolí, nedával to najevo. Teclis uvažoval, jestli vidí totéž co on. V této chvíli se vznášeli v bublině čistého vzduchu, obklopeni hradbami jeho zaklínadla. Venku se rozlévaly magické proudy Stezek Prastarých. Teclis tam cítil nějaké obyvatele. Někteří byli neu¬trální duchové, elementálové a jiná stvoření, která se dokážou živit přímo v toku magie. Většina byli nepřátelští tvorové Chaosu, kteří vstoupili na Stezky a byli tu polapeni. Možná se tu prostě rozhodli žít. Byly to rezonance starších věcí, duchů zaujatých proti Chaosu, které sem možná dosadili jako strážcejirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-12210199347595779642010-05-02T09:36:00.000-07:002010-05-02T09:38:20.518-07:00kniha-Prstenec kolem slunce„Mohl byste říci, kolik stojí?“<br />„Patnáct nebo dvacet tisíc, ale pochybuji, že bych mohl dostat tolik.“<br />„Dali bychom vám dvacet tisíc podle vašeho odhadu. Naše odhady jsou dost velkorysé.“<br />„Podívejte,“ namítl Vickers, „chtěl bych pouze pěti nebo šestipokojový dům. To přijde pouze na dva a půl nebo tři tisíce.“<br />„Ale to je v pořádku,“ usmál se prodavač. „Vyplatíme vám rozdíl na ruku.“<br />„To nedává smysl!“<br />„Ale samozřejmě, že ano! Jsme ochotni zaplatit sou¬časnou tržní hodnotu existujících staveb, abychom mohli zavést naše. Ve vašem případě bychom vám vyplatili rozdíl, potom bychom si vzali váš starý domov, odvezli ho a postavili nový. Je to velmi jednoduché.“<br />Ann se obrátila na Vickerse: „Pokračuj a řekni tomu muži, že žádný dům nemáš. To mi připadá jako dobrý obchodní návrh, takže to samozřejmě odmítneš.“<br />„Madam,“ řekl prodavač, „zcela vám nerozumím.“<br />„To je jen soukromý žert,“ přetlumočil to Vickers.<br />„Aha… dobře, říkal jsem vám, že ten dům má jisté speciální vlastnosti.“<br />„Pokračujte, prosím,“ pobídla ho Ann. „Řekněte nám o nich.“<br />„Velmi rád. Například solární články. Víte, co jsou so¬lární články?“<br />Vickers přikývl. „Zařízení na výrobu energie ze sluneč¬ního záření.“<br />„Přesně. Tyto články jsou ale účinnější než obyčej¬né solární články. Nejenom, že v zimě vytápějí dům, ale dodávají elektrickou energii po celý rok. Odstraňuje to nutnost spoléhat se na veřejné služby zásobování energií. Mohu dodat, že vyrobí spoustu energie, o hodně více, než budete kdy potřebovat.“<br />„Hezká vlastnost,“ podotkla Ann.<br />„A dům se dodává plně vybavený. Dostanete chlad¬ničku a domácí mrazák a automatickou pračku a sušičku, myčku na nádobí, jednotku na likvidaci odpadu, toaster, přístroj na výrobu waflí, rádio, televizi a další různé drob¬nosti.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-10827438158939513752010-04-30T03:33:00.000-07:002010-04-30T03:36:02.635-07:00kniha-Prstenec kolem sluncePřes obrovskou výlohu byla napříč pověšena ohromná cedule. Stálo na ní:<br /><br />DOMY<br />POSTAVENÉ NA PŘÁNÍ<br />$500 za místnost<br />VÝHODNÉ PODMÍNKY PŘI KOUPI VAŠEHO<br />STARÉHO DOMU<br /><br />Ve výloze byl pěti nebo šestipokojový dům, postavený uprostřed malého, hezky navrženého trávníku a zahrady. V zahradě byly sluneční hodiny a na domě kopule s větr¬nou korouhvičkou ve tvaru letící kachny. Na zastřižené trávě stály u bílého kulatého stolu dvě bílé zahradní židle a na příjezdové cestě se blýskalo nové auto.<br />Ann stiskla Vickersovi rameno. „Pojďme dovnitř.“<br />„To musí být to, o čem mluvil Crawford,“ řekl Vickers. „Máš spoustu času, než ti pojede autobus,“ přemlouvala ho Ann.<br />„Může být. Jestli se chceš jít na ten dům podívat, se mnou nepočítej.“<br />„Kdybych si myslela, že je to možné, popadla bych tě a provdala bych se za tebe.“<br />„A udělala mi ze života peklo.“<br />„Proč, prosím tě, proč bych dělala něco takového?“<br />Vešli do dveří a ty se za nimi zhouply, hluk ulice utichl a oni kráčeli po zeleném koberci, sloužícím jako trávník.<br />Prodavač je uviděl a vyšel je přivítat.<br />„Pouze jdeme okolo,“ řekla Ann, „a mysleli jsme, že bychom se mohli podívat. Vypadá to jako dobrý dům…“<br />„Je to dobrý dům,“ ujistil je prodavač, „a má mnoho speciálních vlastností.“<br />„Je pravda, co je na té ceduli?“ zeptal se Vickers. „Pět set dolarů za pokoj?“<br />„Každý se mě takhle ptá. Přečtou si ceduli, ale nevěří tomu, takže první věc, na kterou se zeptají, když vejdou, je, zda je skutečně pravda, že prodáváme tyto domy za pět set dolarů za místnost.“<br />„A je?“ trval na svém Vickers.<br />„Zcela určitě. Dům s pěti pokoji je za dva a půl tisíce dolarů a desetipokojový dům by byl za pět tisíc dolarů. Zpočátku se samozřejmě většina lidí nezajímá o dům s de¬seti místnostmi.“<br />„Co tím myslíte – zpočátku?“<br />„Víte, to je tak, pane,“ řekl prodavač. „Náš dům byste mohl nazvat domem, který roste. Koupíte si dům s pěti pokoji, řekněme, a zakrátko, jakmile zjistíte, že chcete další pokoj, přijdete a změníte plány a chcete dům se šesti pokoji.“<br />„Není to drahé?“ zeptala se Ann.<br />„Ale vůbec ne,“ pravil prodavač. „Stojí to pouze pět set dolarů za pokoj navíc. To je nízká a základní sazba.“<br />„To je prefabrikovaný dům, že?“ zeptala se Ann.<br />„Předpokládám, že byste to tak nazývala, ačkoli je to k tomuto domu nespravedlivé. Když řeknete ‘prefabri¬kovaný‘, myslíte tím dům, který je předem připraven a sestaven z kousků. Složit to zabere týden nebo deset dní a potom máte skořápku – bez topení, krbu, bez ničeho.“<br />„Zajímá mě myšlenka přidávání pokojů,“ řekl Vickers. „Řekl jste, že když chtějí pokoj navíc, pouze vás zavolají a vy přijdete a jeden k tomu přilepíte.“<br />Prodavač trochu strnul. „Ne úplně přesně, pane. Nic nepřilepujeme. Uděláme nový návrh domu. Pokaždé vám dům dobře a prakticky naplánujeme a navrhneme v sou¬ladu s posledními vědeckými a estetickými představami o tom, jaký by domov měl být. V některých případech přidání další místnosti znamená, že musíme změnit celý dům, nově uspořádat místnosti a tak.<br />Samozřejmě,“ dodal, „pokud chcete změnit místo, mů¬že být nejlepším řešením dát jako protiúčet celý dům a koupit nový. Za tuhle službu požadujeme poplatek jed¬noho procenta ročně z originální ceny, plus, samozřejmě, poplatek za místnosti navíc.“<br />Nadějně se na oba dva podíval. „Máte pravděpodobně dům, že?“<br />„Malou chaloupku nad údolím,“ řekl Vickers. „Není zrovna velká.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-79929545905761261242010-04-27T08:06:00.000-07:002010-04-27T08:08:14.197-07:00kniha-Prstenec kolem slunceCrawford potřásl hlavou. „Kreml je také znepokojený. Rusko spolupracuje. To by mělo dokazovat, jak jsou i oni vystrašení.“<br />Crawford se poprvé pohnul. Zvedl ruce složené na bři¬še, sevřel opěradla svého masivního křesla a narovnal se. Teď seděl vzpřímeně.<br />„Předpokládám, že byste rád věděl, k čemu se nám hodíte.“<br />„Přirozeně.“<br />„Nemůžeme vyjít do ulic a říkat: ‘Tady jsme, spoje¬ná síla světového průmyslu, bojujeme za záchranu našeho způsobu života.‘ Nemůžeme jim vysvětlovat, jaká je si¬tuace. Smáli by se nám. Nakonec, nemůžete říkat lidem, že auto, které vydrží věčně, nebo dům, ve kterém míst¬nost stojí pouze pět set babek, je pro ně něco špatného. Chceme po vás, abyste o tom napsal knihu.“<br />„Nevím…“ začal Vickers, ale Crawford ho v půlce věty uťal.<br />„Měl byste to napsat, jako byste na to přišel sám. Budete napojen na informované zdroje, které jsou příliš vysoko, abych je mohl jmenovat. Obstaráme vám všechny údaje, ale materiál se bude jevit jako váš.“<br />Vickers pomalu vstal. Natáhl ruku a zvedl klobouk.<br />„Děkuji za šanci. Nemám zájem.“<br /> <br />7.<br /><br />Ann Carterová se podívala na Vickerse: „Jednou, Jayi, až mě přestane bavit přidělávat si problémy, nechám tě být. A až to udělám, možná dostanu šanci zjistit, proč se tak chováš.“<br />„Musím napsat knihu. Píšu ji. Co chceš víc?“<br />„Kniha mohla počkat. Mohls ji napsat jindy. Tohle nepočká.“<br />„Pokračuj, řekni mi, že jsem zahodil milion dolarů. Na to myslíš.“<br />„Mohl bys po nich požadovat za psaní nereálný ho¬norář a získat u nakladatele takový kontrakt, jaký tady ještě nikdy nebyl a…“<br />„A odložit nejskvělejší práci, kterou jsem kdy dělal,“ prohlásil Vickers, „a vrátit se k ní, až vychladne a zjistit, že jsem ztratil kontrakt.“<br />„Každá kniha, kterou napíšeš, je tvoje nejskvělejší. Jayi Vickersi, nejsi nic jiného než okázalý literát. Jistě, děláš dobrou práci a ty tvé slátaniny se prodávají, ačkoli se někdy divím proč. Kdyby v tom nebyly peníze, nena¬psal bys už ani slovo. Řekni mi, ty poctivče, proč píšeš?“<br />„Odpověděla jsi za mě. Řekla jsi, že pro peníze. Dobře, tak pro peníze.“<br />„Správně, máš opravdu špinavou duši.“<br />„Můj Bože,“ pronesl Vickers, „dohadujeme se, jako bychom byli manželé.“<br />„To je jiná věc. Nikdy jsi nebyl ženatý, Jayi. To ukazu¬je tvoji sebedůvěru. Vsadím se, že jsi o tom dokonce nikdy ani nepřemýšlel.“<br />„Jednou ano. Jednou, už dávno.“<br />„Polož si mi hlavu na rameno a vybreč se. Vsadím se, že to bylo žalostné. Vsadím se, že právě odsud jsi čerpal látku pro nejintenzivnější milostné scény tvých knih.“<br />„Ann, jseš trochu opilá.“<br />„Jestliže jsem opilá, můžeš za to ty. Ty jsi ten, kdo řekl: ‘Děkuji za šanci, nemám zájem.‘“<br />„Měl jsem podezření, že je v tom něco nefér,“ stál na svém Vickers.<br />„To jseš celý ty,“ prohlásila Ann.<br />Dopila drink.<br />„Neměj podezření,“ řekla, „které slouží k tomu, aby ses vyhnul zodpovědnosti a odmítl nejlepší příležitost, kterou jsi kdy měl. Když bude někdo přede mnou má¬vat penězi, nedovolím nějakému podezření, aby mi stálo v cestě.“<br />„Jsem si tím jistý,“ souhlasil Vickers.<br />„To bylo ošklivé, co jsi mi teď řekl,“ vytkla mu Ann. „Zaplať za pití a pojďme odtud. Posadím tě do autobusu a už se, prosím tě, nevracej.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-65330412781118389832010-04-19T02:54:00.000-07:002010-04-19T02:56:47.944-07:00o přírodní filozofii četl, že čirá látka Chaosu by měla být po¬dobná tomuto. Slyšel o podobných zvláštních událostech, které se přihodily během prvního obléhání Praag, než zasáhl Magnus Pobožný a město zachránil. Kámen tekl jako voda, podivné nestvůry byly jako z masa a kostí, noční můry kráčely ulicemi.<br />Proletěly kolem něj další scény. Viděl prastarý hrad v Syl¬vánii, kde se s Gotrekem střetli s upírem a zachránili dívku. Poznal upíra podle obrazu, který kdysi viděl na hradě Draken¬hof. Byl to Mannfred von Carstein.<br />Viděl velkou bitvu, v níž se armády Císařství střetly s hor¬dami orků a Snorri Nosohryz padl v boji a byl oplakáván všemi trolobijci. Viděl obrovskou hořící horu, na jejímž vrcholku bojoval Gotrek s okřídleným démonem, který vypadal jako kříženec člověka a elfa, i když byl mnohem větší. Byl si vě¬dom, že tyhle věci se nikdy nestaly. Možná to byly přeludy vyvolané jeho horečnatým mozkem, předpovědi budoucnosti, záblesky světů, kde by se to mohlo stát, kdyby šel jinou cestou.<br />Nevěděl a nedbal o to. Už cítil, jak mu to téměř zahltilo smysly. Kdyby to pokračovalo, mysl by se mu pod přívalem informací zhroutila a zbyl by z něho blábolící šílenec. Pak uviděl, že některé ostatní koule se přibližují a nabírají novou podobu. Vycítil bytosti kolem sebe, jak se stahují blíž a blíž éterem jako žraloci kolem plavce. Výběžek myšlenky, hebký, nenávistný a zlomyslný se k němu natáhl a pronikl mu do mozku.<br />Už brzy se nakrmíme, řekl. Tvá duše bude naše.<br />Trpaslík se zastavil.<br />„Je v tom nějaká elfí zrada?" řekl. Teclis zavrtěl hlavou.<br />„Tvůj přítel prošel portálem Prastarých. Nemá žádné amu¬lety ani ochranná kouzla. Nemá tušení, jak se zaštítit. Nemá takové runy, jako máš ty na své pozoruhodné sekeře. Pokud ho nenajdeme brzy, zemře nebo bude pozřen těmi, kdo žijí za hranicí."<br />Trpaslík opět zvedl sekeru a přistoupil blíž. Na tváři měl rozhodný výraz. Teclis se už obával, že bude muset bojovat.<br /> <br />Místo toho trpaslík zamířil k bráně. „Najdu ho. Nepotřebuji tvou pomoc, elfe."<br />„Není to tak jednoduché. Nejsi čaroděj. Nedokážeš ho uvnitř cest najít. Bez správného klíče pravděpodobně ani ne¬dokážeš najít cestu zpět. Bloudil bys tu navždy nebo alespoň do té doby, než bys narazil na něco, co by ani tvoje sekera nedokázala zabít."<br />„Ale ty mi pomůžeš?" řekl trpaslík. V hlase mu zněla drsná ironie. „Proč mám pocit, že je v tom nějaký háček?"<br />„Protože ty mi na oplátku pomůžeš splnit můj úkol. Jedno¬duchý obchod. To dokáže pochopit i trpaslík,"<br />Trpaslík se na něho zadíval.<br />„Neměj obavy. Nebudu vyžadovat nic, co by ohrožovalo tvou trpasličí hrdost nebo ty vaše podivné představy o cti."<br />„Co ví elf o cti?"<br />Teclis se usmál. „Pak tedy, až zachráníme tvého přítele, nechám na tobě, aby ses rozhodl, jestli to, co po tobě žádám, je čestné."<br />Trpaslík zvedl hlavu. Cítil past. Tak bych se na to díval i já, pomyslel si Teclis, kdybych uzavíral obchod s démo¬nem. Znovu se usmál, protože právě nahlédl do toho, co se trpaslíkovi odehrávalo v hlavě.<br />„Tak dobře," řekl trpaslík. „Ale jestli je to trik nebo mě zradíš, zemřeš, i kdybych měl vylézt z pekla a zabít tě."<br />Teclisovi zmizel úsměv ze rtů. Nedalo se pochybovat, že trpaslík míní udělat přesně to, co řekl. A vypadal jako někdo, komu by se to mohlo i podařit.<br />„Pokud máme cestovat společně, měli bychom znát svá jména. Jsem Teclis z Aenarionova rodu," řekl a zdvořile se uklonil jako osobě neurčitého postavení.<br />„Jsem Gotrek, syn Gurniho," řekl trpaslík. Neuklonil se. „A pokud je ten, kdo na mne má vzpomínat, mrtvý, brzy se k němu připojíš."<br />Uvidíme, pomyslel si Teclis. Jestliže jsme na Stezkách Pra¬starých, může se rovnováha sil vychýlit v můj prospěch.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-90196316625033285222010-03-16T05:08:00.000-07:002010-03-16T05:09:58.574-07:00kniha-Prstenec kolem slunceJako obyčejně byl hladomor v Číně a další jako obvyk¬le hrozil v Indii a americký Kongres debatoval v přísně osobní a politické linii, komu by měli pomoci a jak a jestli by vůbec měli někomu pomáhat.<br />Provalilo se to v ranních novinách. V jakési zapadlé laboratoři byla úspěšně provedena syntéza karbohydrátů. V příběhu se nemluvilo o tom, že to byla zapadlá labora¬toř, to vyšlo najevo později. A o mnoho později se přišlo na to, že laboratoř byla jednou z těch, o kterých se před¬tím nemluvilo, a objevila se doslova přes noc. Stala se vůdčí silou v průmyslu. Vickers vzpomínal, že na samém začátku se kdekdo pokoušel útočit na tyto výrobce synte¬tických karbohydrátů faktem, že „vyletěli z noci.“<br />Nebyl to start z temnoty. Společnost sice mohla mít neobvyklé způsoby obchodování, ale byla tady, aby tu už zůstala. Několik dnů po počátečním oznámení laboratoř uvedla, že nehodlá svůj produkt prodávat, ale že ho po¬skytne lidem, kteří by ho mohli potřebovat – lidem, chá¬pejte, ne obyvatelům určitých zemí, ale lidem, kteří byli v tísni a nemohli si vydělat peníze potřebné na zakoupení nutných potravin. Nejenom hladovějícím, ale jednoduše podvyživeným, celé rozsáhlé části světové populace, kte¬rá nikdy skutečně nehladověla kvůli nedostatku jídla, ale která trpěla kvůli nemocem nebo handicapu, ať už fy¬zickému nebo mentálnímu, a nikdy neměla tolik, aby se najedla dosyta.<br />Jako kouzlem se v Indii, v Číně, ve Francii a v Anglii, v Itálii a na Novém Zélandu objevily kanceláře a chudí houfně přicházeli a nevraceli se nazpátek do svých domo¬vů. Byli takoví, o tom není pochyb, kteří využili situace, jen leželi a brali si jídlo, na které neměli žádný nárok, ale kanceláře, které se časem objevily všude, nevypadaly, že je to zajímá.<br />Karbohydráty samotné jako strava nestačily. Ale byly lepší než vůbec žádné jídlo a pro mnoho lidí podpora, kterou karbohydráty zdarma znamenaly, umožnila ušetřit nějaké penny a koupit si kousek masa, které předtím bylo na jejich stole dlouhé měsíce něčím cizím.<br />„Prověřili jsme karbohydráty,“ říkal Crawford, „a ne¬našli jsme o nic víc, kde bychom se mohli chytit, než předtím. Jak jsme se domnívali, karbohydráty nejsou vy¬ráběny – jednoduše existují. Jsou dopravovány do kance¬láří, kde se rozdávají, z několika skladišť a žádné z těchto skladišť není tak velké, aby obsahovalo zásoby na více než jeden nebo dva dny.<br />Nenašli jsme žádné továrny a nemohli jsme vystopovat dopravu – samozřejmě ze skladišť do distribučních míst ano, ale ne odkudkoli do skladišť. Je to jako stará historka od Hawthorna – o džbánu mléka, které nikdy nepřestane téct.“<br />„Možná byste se měli sami zúčastnit obchodu s kar¬bohydráty.“<br />„Dobrý nápad,“ řekl Crawford, „ale nevíme jak. Rádi bychom vyráběli věčná auta nebo také věčné žiletky, ale žádný z nás neví jak. Máme techniky a vědce, kteří na těch problémech pracují, a nejsou o nic blíže řešení než v den, kdy začali.“<br />„Co se stane, když budou lidé bez práce potřebovat více než jídlo?“ zeptal se Vickers. „Když jejich rodiny bu¬dou chodit v cárech a potřebovat oblečení? Co se stane, když budou vyhozeni na ulici?“<br />„Myslím, že na to mohu odpovědět. Přes noc se ob¬jeví nějaká jiná dobročinná organizace a bude opatřovat šaty a útočiště. Prodávají teď domy, pokoj za pět set, a to je méně, než potřebují na výplaty. Proč se jich nevzdat? Proč ne oblečení, které bude stát desetinu, dvacetinu to¬ho, co za něj platíme dnes? Řekněme oblek za pět dolarů. Nebo šaty za padesát centů.“<br />„Nemáte představu, co bude následovat?“<br />„Zkoušeli jsme to tipovat,“ odpověděl Crawford. „Vypočítali jsme, že rychle přijde auto, a přišlo. Pak jsme si mysleli, že by mohly následovat domy, a začali je prodá¬vat. Oblečení by mohlo být tou další věcí na trhu.“<br />„Jídlo, úkryt, doprava a oblékání,“ řekl Vickers. „Čty¬ři základní potřeby.“<br />„Také mají pohonné látky a energii,“ dodal Crawford. „Dost na to, aby přesunuli lidskou populaci do těch no¬vých domů na sluneční energii. Můžete z knih úplně vy¬škrtnout také energetický průmysl.“<br />„Ale kdo to je?“ zeptal se Vickers. „Řekl jste mi, že to nevíte. Ale musíte mít nějaký nápad, nějaké vědecké odhady.“<br />„Ani tušení. Máme seznam organizací a jejich sdru¬žení. Nemůžeme najít jednotlivé lidi, jsou tam jména, o kterých jsme nikdy neslyšeli.“<br />„Rusko?“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-18904002278860398002010-02-02T07:24:00.000-08:002010-02-02T07:27:41.428-08:006.<br />Crawford přikývl. „A také karbohydráty,“ dodal. „Je to děsné, když na to myslíte. Máme tady někoho, kdo zničí průmysl a vyhodí miliony lidí z práce, potom se otočí a nabídne těm milionům jídlo, aby lidé přežili – nabídne to bez zbytečného byrokratického zdržování a vyšetřování a hraní se slovíčky, kterým se až do dneška vyznačovala jakákoliv podpora.“<br />„Je to politické spiknutí?“<br />„Je to víc než to. Jsme přesvědčeni, že je to úmyslný, dobře naplánovaný útok na světovou ekonomiku – úmysl¬ná snaha podlomit sociální a ekonomický systém našeho způsobu života a samozřejmě také systém politický. Náš způsob života je založen na kapitálu nebo státní kontrole zdrojů a na mzdě, kterou si pracovník ve svém zaměstnání vydělá. Odstraňme tyto dvě věci a prodali jsme lacino základy pořádné společnosti.“<br />„My?“ zeptal se Vickers. „Kdo je to my?“<br />„North American Research.“<br />„A North American Research?“<br />„Začíná vás to zajímat,“ prohlásil Crawford.<br />„Chci vědět, s kým se bavím a co po mně chcete a o čem celou dobu mluvíme.“<br />Crawford dlouhou dobu seděl a nic neříkal. Nakonec pronesl: „Tohle jsem měl na mysli, když jsem vám říkal, že to, co vám musím sdělit, je přísně důvěrné.“<br />„Nesložil jsem žádnou přísahu,“ řekl Vickers, „jestli myslíte tohle.“<br />„Vraťme se,“ pravil Crawford, „a projděme si tu hi¬storii. Kdo jsme a čím se potom zdánlivě staneme.<br />Vzpomeňte si na žiletku. Ta se objevila první. Věčná žiletka na holení. Zprávy o ní se rychle rozšířily a každý šel a jednu si koupil.<br />Dosud se průměrný člověk jednou žiletkou oholí jed¬nou až šestkrát. Potom žiletku zahodí a vezme si další. To znamená, že nepřetržitě kupuje nové holicí žiletky. A vý¬sledkem je, že se z průmyslu na žiletky stal koncern. Za¬městnával tisíce pracovníků, za čas představoval zisk pro tisíce dealerů, byl činitelem jistého typu ocelářské produk¬ce. Jinými slovy, byl to ekonomický faktor, který spojen s tisíci dalších podobných ekonomických činitelů vytvořil obraz světového průmyslu. A co se stalo?“<br />„Nejsem žádný ekonom, ale na tohle vám můžu snad¬no odpovědět. Když přišla na trh věčná žiletka, nikdo už nekupoval žádné jiné. Takže průmyslové odvětví vyrábě¬jící žiletky bylo ze hry venku.“<br />„Není to úplně tak rychlé, samozřejmě,“ upřesnil Crawford. „Obrovský průmysl je provázaná věc a umírá dost pomalu, dokonce i poté, co jsou na něm vidět známky rozpadu. Žije, dokud se prodej nezastaví úplně – potom ovšem zanikne naprosto. Ale máte pravdu, to se právě teď děje.<br />A potom, potom byl zapalovač. Je to sama o sobě mrňavá věcička, samozřejmě, ale pořádně velká, když se na to podíváte z celosvětového měřítka. Přihodilo se totéž. A věčné žárovky. Opět stejná písnička. Byla zahubena tři průmyslová odvětví, pane Vickersi. Tři průmyslová odvět¬ví vymazána. Před chvílí jste řekl, že jsem vyděšený a já odpověděl, že ano. Ty žárovky nás vyděsily. Protože jestli někdo mohl vymazat tři průmyslová odvětví, proč ne půl tuctu nebo tucet nebo sto – proč ne všechna?<br />Jsme organizováni, a tím my myslím světový průmysl – nejen vlastní průmysl Ameriky, ale Ameriky a Britského Společenství a evropského kontinentu a Ruska a veškeré¬ho zbytku světa. Bylo samozřejmě pár těch, kdo zůstali skeptičtí. Stále ještě je pár jedinců, kteří se nikdy nepři¬pojili, ale všeobecně řečeno vám můžu říci, že naše orga¬nizace reprezentuje a je podporována většinou průmyslu celého světa. Jak jsem řekl, byl bych rád, kdybyste na to nezapomínal.“<br />„Teď,“ podotkl Vickers, „nemám v úmyslu se k tomu vyjadřovat.“<br />„Jsme organizováni,“ prohlásil Crawford, „a disponu¬jeme velkou silou, jak si jistě dovedete představit. Udělali jsme jistá prohlášení a vyvinuli jisté tlaky a dosáhli jsme tak několika málo věcí. Jednou z nich je, že žádné noviny, žádná periodika, žádné rádio nepřijme reklamu na žádný takový výrobek nebo mu nevěnuje prostor ve zprávách. Další je, že žádný zavedený obchod nebo prodejní místo nebude prodávat žiletky na holení nebo žárovky nebo za¬palovače.“<br />„Kvůli tomu zakládají obchody s vynálezy?“<br />„Přesně,“ odtušil Crawford.<br />„Rozrůstají se,“ řekl Vickers. „Právě jeden otevřeli v Cliffwoodu.“<br />„Zakládají obchody s vynálezy,“ souhlasil Crawford, „a vyvinuli novou formu reklamy. Najímají tisíce mužů a žen, kteří chodí dům od domu a říkají lidem, které potka¬jí: ‘Slyšeli jste o těch báječných nových věcech, které se objevily? Ne? Dobře, tak mi dovolte, abych vám řekl…‘ Chápete to. Něco takového, přímý osobní kontakt je nej¬lepším způsobem reklamy, který existuje. Ale je dražší, než si umíte představit.<br />Takže jsme se dozvěděli, že stojíme nejen proti ná¬paditému a produktivnímu géniovi, ale také proti téměř neomezeným penězům.<br />Zkoumali jsme je. Zkoušeli jsme tyhle lidi zahnat ke zdi, zjistit, kdo jsou a jak fungují a co zamýšlí. Jak jsem vám řekl, narazili jsme na kamennou zeď.“<br />„Mohou mít legální cíle,“ prohlásil Vickers.<br />„Šli jsme po legálních cílech a ti lidé, ať už je to kdoko¬li, jsou schováni snad až v pekle. Daně? Platí daně. Jsou celí dychtiví platit daně. Takže nemůže začít žádné vy¬šetřování, ve skutečnosti zaplatí na daních více, než musí. Zákony o obchodních společnostech? Jsou více než puntič¬kářští v dodržování všech zákonů. Sociální zabezpečení? Platí sociální zabezpečení na obrovských výplatních listi¬nách, o kterých předpokládáme, že jsou zcela smyšlené, ale nemůžete jít za lidmi, co se starají o sociální zabezpe¬čení, a říci: ‘Podívejte, žádní takoví lidé, za které platí, nejsou.‘ Existují další věci, ale tohle jsem vám předložil jen pro ilustraci. Prošli jsme tolika legálními slepými ulič¬kami, že můžeme říci, že naše zákonná moc je bezbranná.“<br />„Pane Crawforde, předestřel jste vysoce zajímavý pří¬pad, ale nevidím podstatu, o které jste mluvil předtím. Řekl jste, že je to spiknutí na rozbití světové ekonomiky, na zničení našeho způsobu života. Kdybyste studoval naši ekonomickou historii, našel byste spoustu příkladů volné soutěže. Jistě je tomu tak i v tomto případě.“<br />„Zapomněl jste,“ řekl Crawford, „na karbohydráty.“<br />A to je pravda, pomyslel si Vickers. Karbohydráty by¬ly mimo soutěž.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-56340903515485253422010-01-24T06:37:00.000-08:002010-01-24T06:40:07.370-08:00o přírodní filozofii četl, že čirá látka Chaosu by měla být po¬dobná tomuto. Slyšel o podobných zvláštních událostech, které se přihodily během prvního obléhání Praag, než zasáhl Magnus Pobožný a město zachránil. Kámen tekl jako voda, podivné nestvůry byly jako z masa a kostí, noční můry kráčely ulicemi.<br />Proletěly kolem něj další scény. Viděl prastarý hrad v Syl¬vánii, kde se s Gotrekem střetli s upírem a zachránili dívku. Poznal upíra podle obrazu, který kdysi viděl na hradě Draken¬hof. Byl to Mannfred von Carstein.<br />Viděl velkou bitvu, v níž se armády Císařství střetly s hor¬dami orků a Snorri Nosohryz padl v boji a byl oplakáván všemi trolobijci. Viděl obrovskou hořící horu, na jejímž vrcholku bojoval Gotrek s okřídleným démonem, který vypadal jako kříženec člověka a elfa, i když byl mnohem větší. Byl si vě¬dom, že tyhle věci se nikdy nestaly. Možná to byly přeludy vyvolané jeho horečnatým mozkem, předpovědi budoucnosti, záblesky světů, kde by se to mohlo stát, kdyby šel jinou cestou.<br />Nevěděl a nedbal o to. Už cítil, jak mu to téměř zahltilo smysly. Kdyby to pokračovalo, mysl by se mu pod přívalem informací zhroutila a zbyl by z něho blábolící šílenec. Pak uviděl, že některé ostatní koule se přibližují a nabírají novou podobu. Vycítil bytosti kolem sebe, jak se stahují blíž a blíž éterem jako žraloci kolem plavce. Výběžek myšlenky, hebký, nenávistný a zlomyslný se k němu natáhl a pronikl mu do mozku.<br />Už brzy se nakrmíme, řekl. Tvá duše bude naše.<br />Trpaslík se zastavil.<br />„Je v tom nějaká elfí zrada?" řekl. Teclis zavrtěl hlavou.<br />„Tvůj přítel prošel portálem Prastarých. Nemá žádné amu¬lety ani ochranná kouzla. Nemá tušení, jak se zaštítit. Nemá takové runy, jako máš ty na své pozoruhodné sekeře. Pokud ho nenajdeme brzy, zemře nebo bude pozřen těmi, kdo žijí za hranicí."<br />Trpaslík opět zvedl sekeru a přistoupil blíž. Na tváři měl rozhodný výraz. Teclis se už obával, že bude muset bojovat.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-13147908143755248902010-01-03T14:58:00.000-08:002010-01-03T15:00:00.707-08:00George Crawford byl mohutný muž. Přetékal z křesla, na němž seděl. Ruce měl složené na břiše a mluvil bez intonace a naprosto bez důrazu. Byl to nejklidnější člo¬věk, jakého kdy Vickers viděl. Nepohyboval se, ani pohyb nenaznačoval. Seděl obrovský a masivní a rty se mu sot¬va pohybovaly a jeho hlas nebyl o mnoho hlasitější než šeptání.<br />„Četl jsem nějaké vaše práce, pane Vickersi,“ řekl. „Udělaly na mě dojem.“<br />„Jsem rád, že to říkáte,“ prohlásil Vickers.<br />„Před třemi lety bych si nikdy nepomyslel, že budu číst beletrii nebo mluvit s jejím autorem. Teď jsem nic¬méně shledal, že potřebujeme člověka, jako jste vy. Mluvil jsem o tom s mými představenými a všichni se shodu¬jeme v tom, že jste muž, který to může pro nás udělat.“<br />Udělal pauzu a zahleděl se svýma průzračně modrýma očima, které koukaly ze záhybů kůže na obličeji jako špič¬ky kulek, na Vickerse. „Slečna Carterová,“ pronesl, „mi řekla, že jste momentálně velmi zaneprázdněn.“<br />„To je pravda.“<br />„Je to nějaká důležitá práce, předpokládám.“<br />„Doufám, že je.“<br />„Ta věc, na kterou myslím, by byla důležitější.“<br />„To je,“ odvětil Vickers mrazivě, „věc názoru.“<br />„Vy mě nemáte rád, pane Vickersi,“ usoudil Crawford. Bylo to ohodnocení skutečnosti, ne otázka. Vickers zjistil, že ho to dráždí.<br />„Nemám o vás žádné mínění,“ odpověděl. „Nezajímá mě nic kromě toho, co musíte říci.“<br />„Než budeme pokračovat, byl bych rád, abyste po¬chopil, že to, co vám musím říci, je důvěrné povahy.“<br />„Pane Crawforde, nemám příliš pochopení pro obchod a podezřelá obchodní tajemství.“<br />„To nejsou podezřelá obchodní tajemství,“ poprvé se v Craw¬fordově hlase objevil náznak emocí. „Je to světový obchod, stojící před zdí.“<br />Vickers na něj vyděšeně zíral. Můj bože, myslel si, ten muž myslí doopravdy to, co říká. Opravdu věří, že svět skutečně stojí před zdí.<br />„Snad,“ řekl Crawford, „jste slyšel o Věčném autě.“<br />Vickers přikývl. „Majitel garáží v mém městě se mi ho pokoušel dnes ráno prodat.“<br />„A o věčných žiletkách a zapalovačích a žárovkách.“<br />„Mám jednu tu žiletku,“ pronesl Vickers, „a je to nej¬lepší žiletka, kterou jsem kdy měl. Pochybuji o tom, že vydrží navěky, ale je to dobrá žiletka a nikdy jsem ji ne¬musel ostřit. Až se opotřebuje, mám v úmyslu koupit si další.“<br />„Pokud ji neztratíte, nebudete to muset udělat. Proto¬že, pane Vickersi, to je věčná žiletka. A to auto je autem, které vydrží navěky. Možná, že jste také slyšel o domech.“<br />„V podstatě ne moc.“<br />„Ty domy jsou prefabrikované jednotky, a prodávají je za nízkou sazbu pěti set dolarů za pokoj – sestavené. Můžete jako protiúčet dát váš starý dům za fantastickou cenu a úvěrové podmínky jsou velkorysé – mohl bych po¬dotknout, že velkorysejší, než kdy poskytovala jakákoliv finanční instituce. Domy jsou s klimatizací a vyhřívané pomocí slunečních článků, které jsou na všech – slyšíte mě, na všech jejich domech. Je tam ještě mnoho dalších zajímavostí, ale tohle vám poskytne hrubou představu.“<br />„Vypadá to na dobrý nápad. Bavili jsme se o dlouho¬dobém bydlení za nízké ceny. Možná, že to tak je.“<br />„Mají dobrý nápad,“ řekl Crawford. „Budu tím po¬sledním, kdo by jim to upíral. Ovšem, zničí mocné lidi. Ty sluneční články jim dodávají všechno – teplo, svět¬lo, energii. Když si jeden koupíte, nemusíte být zapojen v elektrické síti. A oni odstaví od práce tisíce tesařů, ka¬meníků a natěračů a přinutí je spolupracovat s lidmi s kar¬bohydráty. Nakonec zničí i průmyslové odvětví se staveb¬ním dřívím.“<br />„Rozumím tomu o energii,“ prohlásil Vickers, „ale zá¬ležitosti s tesaři a stavebním dřívím mi zcela nedávají smysl. Určitě na ty domy používají dřevo a musí mít te¬saře, aby je postavili.“<br />„Používají stavební dříví, to je v pořádku, a někdo to staví, ale nevíme, kdo.“<br />„To jste mohl prověřit,“ navrhl Vickers. „Vypadá to dost jednoduše. Musí to být sdružení společností. Někde musí mít závody a továrny.“<br />„Je tu společnost,“ připustil Crawford. „Prodejní společnost. Vydali jsme se za ní a nalezli jsme skladiš¬tě, odkud jsou prodané jednotky rozesílány. Ale tím to končí. Zatím jsme nenašli žádnou továrnu, která by je sta¬věla. Jsou odesílány jistou společností a máme její název a adresu. Ale nikdo nikdy této společnosti neprodal ani třísku dřeva. Nikdy nekoupili ani pant. Nezaměstnávají žádné lidi. Uvádějí seznam sídel továren a ta místa exis¬tují, ale nejsou tam žádné továrny. A to nejlepší z našich poznatků – když jsme pozorovali jejich kancelář, jediný člověk nevešel dovnitř ani nevyšel ven.“<br />„To je podivné,“ namítl Vickers.<br />„Jasně, že je,“ souhlasil Crawford. „Dříví a ostatní materiál putuje do těchto domů a někde jsou lidé, kteří je staví.“<br />„Pane Crawforde, pouze jednu otázku. Proč se o to zajímáte?“<br />„Ještě,“ prohlásil Crawford, „jsem nebyl zcela při¬praven, abych vám to řekl.“<br />„Vím, že ne, ale stejně mi to řekněte.“<br />„Doufal jsem, že vám ještě trochu načrtnu situaci, abyste pochopil, kam mířím. Náš zájem – mohl bych ří¬ci zájem naší organizace – vypadá trochu hloupě, pokud neznáte pozadí celé věci.“<br />„Někdo vás vyděsil,“ řekl Vickers. „Nepřipustil byste si to, ale jste zsinalý strachem.“<br />„Poněkud nesvůj, to připouštím. Ale ne já, pane Vickersi – to průmysl, průmysl celého světa.“<br />„Myslíte si, že lidé, kteří vyrábějí a prodávají tyto do¬my,“ pronesl pomalu Vickers, „jsou titíž, kteří vyrábějí Věčná auta a zapalovače a žárovky.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-22311541752742721152009-06-04T05:54:00.000-07:002009-06-04T05:57:40.376-07:006.<br /><br />George Crawford byl mohutný muž. Přetékal z křesla, na němž seděl. Ruce měl složené na břiše a mluvil bez intonace a naprosto bez důrazu. Byl to nejklidnější člo¬věk, jakého kdy Vickers viděl. Nepohyboval se, ani pohyb nenaznačoval. Seděl obrovský a masivní a rty se mu sot¬va pohybovaly a jeho hlas nebyl o mnoho hlasitější než šeptání.<br />„Četl jsem nějaké vaše práce, pane Vickersi,“ řekl. „Udělaly na mě dojem.“<br />„Jsem rád, že to říkáte,“ prohlásil Vickers.<br />„Před třemi lety bych si nikdy nepomyslel, že budu číst beletrii nebo mluvit s jejím autorem. Teď jsem nic¬méně shledal, že potřebujeme člověka, jako jste vy. Mluvil jsem o tom s mými představenými a všichni se shodu¬jeme v tom, že jste muž, který to může pro nás udělat.“<br />Udělal pauzu a zahleděl se svýma průzračně modrýma očima, které koukaly ze záhybů kůže na obličeji jako špič¬ky kulek, na Vickerse. „Slečna Carterová,“ pronesl, „mi řekla, že jste momentálně velmi zaneprázdněn.“<br />„To je pravda.“<br />„Je to nějaká důležitá práce, předpokládám.“<br />„Doufám, že je.“<br />„Ta věc, na kterou myslím, by byla důležitější.“<br />„To je,“ odvětil Vickers mrazivě, „věc názoru.“<br />„Vy mě nemáte rád, pane Vickersi,“ usoudil Crawford. Bylo to ohodnocení skutečnosti, ne otázka. Vickers zjistil, že ho to dráždí.<br />„Nemám o vás žádné mínění,“ odpověděl. „Nezajímá mě nic kromě toho, co musíte říci.“<br />„Než budeme pokračovat, byl bych rád, abyste po¬chopil, že to, co vám musím říci, je důvěrné povahy.“<br />„Pane Crawforde, nemám příliš pochopení pro obchod a podezřelá obchodní tajemství.“<br />„To nejsou podezřelá obchodní tajemství,“ poprvé se v Craw¬fordově hlase objevil náznak emocí. „Je to světový obchod, stojící před zdí.“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-75525954469522288872008-11-26T07:29:00.000-08:002008-11-26T07:32:54.852-08:00Přede dveřmi se Ann Carterová zastavila a řekla: „Teď si, prosím tě, zapamatuj, Jayi, že se jmenuje Crawford. Nenazývej ho Cranfordem nebo Crawhamem nebo jiným jménem než Crawford.“<br />Vickers pokorně odvětil: „Udělám, co bude v mých silách.“<br />Popošla k němu blíž a utáhla mu kravatu, narovnala ji a smetla mu z klopy nějaké imaginární smítko prachu.<br />„Jakmile tohle skončí, půjdeme a koupíme ti oblek.“<br />„Mám oblek,“ pronesl Vickers.<br />Na dveřích stálo: North American Research.<br />„Čemu nerozumím,“ zaprotestoval Vickers, „je, proč bychom měli já a North American Research mít něco spo¬lečného.“<br />„Peníze,“ řekla Ann. „Oni je mají a ty je potřebuješ.“<br />Otevřela dveře a on šel poslušně za ní; přemýšlel o tom, jaká je to hezká a schopná žena. Příliš schopná. Znala toho příliš mnoho. Znala knihy a vydavatele a věděla, co veřej¬nost chce a viděla to ze všech stran. Popoháněla sebe a všechny okolo. Nikdy nebyla tak šťastná, jako když zvo¬nily tři telefony najednou a pět tuctů dopisů čekalo na odpověď a musel se vyřídit tucet telefonů. Tyransky ho přinutila dnes sem přijít a bezpochyby, řekl si pro sebe, přinutila Crawforda a North American Research myslet si, že chtějí, aby sem přišel.<br />„Slečno Carterová,“ řekla dívka sedící za psacím sto¬lem, „můžete jít rovnou dovnitř. Pan Crawford vás oče¬kává.“<br />Musela na sekretářku použít nějaký indiánský posu¬nek, pomyslel si Vickers.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-42696459858872851202008-10-09T00:39:00.000-07:002008-10-09T00:41:56.700-07:00Proto musí platit, řekl si v duchu, že kdo vyrobil ty žiletky na holení, také vyrobil zapalovače a žárovky, a ti, kdo vyrobili jednotlivé součástky, museli vyprojekto¬vat Věčné auto. Možná tytéž společnosti, ačkoliv jistě to nemohl vědět, protože ho nikdy nenapadlo zjistit, kdo co vyrábí.<br />Autobus se plnil, ale Vickers stále seděl sám, upřeně hleděl z okna a třídil si myšlenky.<br />Hned za ním se bavily dvě ženy a aniž by je chtěl tajně poslouchat, vnímal, co si povídají.<br />Jedna se právě řehonila a říkala: „My měli nejzajíma¬vější skupinu. Bylo v ní tolik zajímavých lidí.“<br />A druhá žena odpověděla: „Přemýšlela jsem o připo¬jení k jedné z těch skupin, ale Charlie prohlásil, že je to hloupost. Řekl, že žijeme v Americe v roce 1977 a na svě¬tě neexistuje žádný důvod, proč bychom předstírali, že ne. Řekl, že je to ta nejlepší země a nejlepší časové obdo¬bí, které kdy poznal. Povídal, že máme všechno a veškeré moderní pohodlí. Říkal, že jsme šťastnější, než byli lidé před námi. Řekl, že ta záležitost s předstíráním je hlav¬ně komunistická propaganda a že by rád vypátral, co to odstartovalo. Říkal…“<br />„Ale já nevím,“ přerušila ji první žena, „je to druh zábavy. Znamená to hodně práce, samozřejmě, číst o sta¬rých časech a o všem ostatním, ale myslím, že ti to něco dá. Jeden chlápek říkal druhou noc na shromáždění, že ti to dá, co do toho vložíš, a já se domnívám, že má pravdu. Ale zatím mi nepřipadá, že jsem ochotná dát do toho moc. Hádám, že musím být přelétavý typ. Nejsem tak dobrý čtenář a nechápu tak snadno, hodně se mi toho musí vysvětlovat, ale jsou tam takoví, kteří vypadají, že jim to dává hodně. V naší skupině je muž, který zpětně žije v Londýně, v časech muže, který se jmenoval Samuel Peeps. Nevím, kdo byl ten Peeps, ale odhaduji, že to byl významný člověk. Nevíš, kdo to byl Peeps, co, Gladys?“<br />„Já ne.“<br />„Dobře, ať je to jakkoli,“ pokračovala druhá, „ten chlápek celou dobu mluví o Peepsovi. Napsal knihu, ten Peeps, a musí to být hrozně dlouhá kniha, protože pojed¬nává o tolika věcech. Ten muž, o kterém ti vyprávím, píše nejpodivuhodnější deník. Vždycky jsme rádi, když ho při¬mějeme, aby nám kousek přečetl. Víš, zní to skoro, jako by tam opravdu žil.“<br />Autobus zastavil před vlakovým přejezdem a Vickers pohlédl na hodinky. Za další půlhodinu by měli být ve městě.<br />Byla to ztráta času, řekl si. Nezáleží na tom, co měla Ann v rukávu za trumfy, bude to plýtvání časem, kvůli kterému nehodlal komukoliv dovolit přerušovat jeho psa¬ní. Neměl by si dovolit prořečnit planě ani jeden den.<br />Vzadu za ním Gladys říkala: „Slyšela jsi o těch nových domech, které staví? Mluvila jsem o tom v noci s Char¬liem a říkala jsem, že bychom se měli do nich podívat. Náš byt trochu chátrá, víš, a musíme vymalovat a jaksi ho po¬opravit, ale Charlie řekl, že je to nějaká léčka na hlupáky. Řekl, že by nikdo nepostavil takový druh domů, jaký oni nabízejí, aniž by v tom nebyl nějaký háček. Charlie řekl, že je příliš starý na to, aby ho někdo podvedl takovým barákem. Mabel, viděla jsi některý z těch domů nebo jsi o nich něco četla…“<br />„Říkala jsem ti,“ nedala se odradit Mabel, „o skupině, ke které náležím. Jeden z těch chlápků předstírá, že žije v budoucnosti. Teď, ptám se, není to směšné? Představ si někoho, jak předstírá, že žije v budoucnosti…“jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-16070671.post-10914713596888277892008-10-07T00:08:00.000-07:002008-10-07T00:11:35.309-07:00Ale bude to znamenat víc než jen tohle. Asi tak během roku budou uzavřeny všechny automobilové závody a většina garáží a opraven; ocelářskému a sklářskému prů¬myslu to zasadí silný úder. Také výrobcům látek a možná také tuctu dalších průmyslových odvětví.<br />Žiletky na holení se nezdály tak důležité, ani žárovky, ani zapalovače, ale teď najednou byly. Tisíce mužů ztratí práci a přijdou domů a řeknou rodině: „Tak se věci mají. Po tolika letech nemám práci.“<br />Celá rodina bude dělat své každodenní věci v napja¬tém a hrozném tichu, v dusném ovzduší strachu, který nad nimi bude viset, a muž si koupí všechny noviny a bude studovat inzertní sloupky, potom půjde ven a bude chodit po ulicích a lidé v malých kamrlících nebo u psa¬cích stolů v okrajových čtvrtích budou před ním kroutit hlavami.<br />Nakonec muž půjde na jedno malé místo, které má nad dveřmi nápis ‘Karbohydráty, Inc.‘ a všourá se dovnitř s rozpaky dobrého pracovníka, který nemůže najít práci, a řekne: „Nemám příliš štěstí a peníze se tenčí. Je zázrak, že…“<br />Muž za přepážkou odvětí: „Ale jistě, jak velkou máte rodinu?“ Muž mu to řekne a ten, který bude sedět za přepážkou, napíše něco na kousek papíru a podá mu ho. „To okénko támhle,“ řekne. „Myslím, že je toho dost na to, aby vám to vystačilo na týden, ale jestli ne, určitě se sem vraťte, kdykoliv chcete.“<br />Muž vezme proužek papíru a pokusí se vyjádřit díky, ale muž z Karbohydrátu to lehce odmítne a řekne: „Podí¬vejte se, proto jsme tady. To je naše práce, pomáhat chla¬pům jako jste vy.“<br />Muž půjde k okénku a člověk za okénkem se podívá na proužek papíru a podá mu balíky. V jednom z balíků bude syntetická hmota, která chutná jako brambory a další bu¬de chutnat jako chléb a budou tam další, o kterých byste si pomysleli, že jíte obilí nebo hrách.<br />To se dělo už dřív a děje se to neustále.<br />Nebylo to jako podpora – ať je to jak chce, nemohli jste říci, že to bylo jako podpora. Tihle lidé od Karbo¬hydrátu vás nikdy neurazili, když jste přišli žádat o po¬moc. Zacházeli s vámi jako s platícím zákazníkem a po¬každé řekli, že byste měli přijít zase, a někdy, když jste to neudělali, šli jakoby okolo podívat se, co se stalo – jestli jste třeba nedostali práci nebo jste se nestyděli opět při¬jít. Pokud z vás vytáhli, že jste se styděl, sedli si a mluvili s vámi a předtím, než odešli, přiměli vás myslet si, že jste jim prokazovali laskavost, když jste si z jejich rukou brali karbohydráty.<br />Díky karbohydrátům miliony lidí v Indii a Číně, kteří by zemřeli, stále žili. Nyní tisíce těch, kdo ztratili práci, když automobilový průmysl zkrachoval a ocelářské závody omezily výrobu a opravny zavřely, chodili po stejné cestě do dveří se znamením karbohydrátu.<br />Automobilový průmysl bude muset zkolabovat. Nikdo si nebude kupovat jiná auta, když může přejít ulici a kou¬pit si takové, které vydrží navěky. Právě tak, když bylo možné v obchodě s vynálezy dostat věčnou žiletku, to¬várny na holící čepelky zkrachovaly. Stejná věc se stala výrobcům žárovek a zapalovačů a bylo možné, pomyslel si Vickers, že Věčné auto nebylo poslední, o čem od těchto výrobců uslyší, ať už jsou to kdokoli.jirkahttp://www.blogger.com/profile/15117015979488085684noreply@blogger.com