kniha

Warhammer 7 - zabíječ obrů

2011-06-20T06:01:00.000-07:00

Otevřel ústa víc, až byly vidět zažloutlé zuby a dlouhý ro¬zeklaný hadí jazyk. Naklonil se kupředu, takže Felix cítil, jaké z něj vyzařuje horko. Ten tvor sálal jak výheň. Jazyk vystřelil vpřed a olízl mu obličej.
To není skutečné, pomyslel si Felix. Je to jen strašný sen. Ale věděl, že není. A démon to věděl také.
„Jsi můj," řekl. „U Tzeentche, neměl jsi sem chodit."
„Nebyl to můj nápad," opáčil Felix. Netvor ho udeřil ote¬vřenou dlaní. Viděl, že na ní má nehty dlouhé jako drápy.
„Tvůj lidský humor se mi nelíbí," řekl démon. „Líbí se mi tvá bolest i strach."
„Tak to tady šašci moc příležitostí nemají," poznamenal Felix, protože nedokázal vymyslet nic lepšího. Byl to mizerný vtip, ale démona rozčílil, což bylo vše, na co se v té chvíli zmohl. Démon ho znovu udeřil. Felix narazil hlavou do teplých kamenů. Před očima mu tančily hvězdičky. Bolest mu zamlžila vidění. Pokusil se svého mučitele kopnout, ale těžké řetězy ho zadržely a démon lehce odtančil stranou.
„Mám rád, když potrava bojuje," řekl hlasem, jakým by kočka mluvila s myší, kdyby uměla mluvit.
„Udělám, co budu moci, abych se zavděčil," pronesl Felix a znovu se vzepjal v řetězech s nadějí, že démona zachytí jedním z pout. Ten odtančil a vrátil se zpět s naježenými drápy.
Teclis před sebou uviděl zářící ovál i tvary, které se vzdouvaly kolem něj. Zjistil, že splnit slib nebude snadné. Toho člověka to vsálo do jedné z bublin reality vznášejících se na Stezkách. Možná ji svými myšlenkami a strachem sám vytvořil. Byl v ní chycen v pasti a všude kolem byli démoni. Někteří už vstoupili dovnitř, aby se nakrmili. Teclis neměl tušení, co je tam čeká, ale bylo mu jasné, že pokud chtějí toho člověka zachránit, musejí jít dál.
„Před námi jsou démoni," řekl trpaslíkovi.
„Sem s nimi," prohlásil Gotrek Gurnisson nevzrušeně. „Moje sekera má žízeň."

Warhammer 7- zabíječ obrů

2011-05-26T00:16:00.000-07:00

sami Prastaří, ale už dávno mu podlehli a možná se jím i na¬kazili.
Opět byl fascinován jako vědec. Bylo tu tolik věcí k poznání a tak málo času, i v poměru k délce života elfího knížete. Na tomto místě byl obsažen materiál pro stovky studií, jen kdyby přežil a mohl je napsat. Snažil se udržet myšlenky u toho, co bylo třeba udělat teď. Nejdřív musí najít toho člověka, a pak se potřebuje co nejrychleji vrátit ke svému pátrání. Kdyby nebylo jeho tušení ohledně trpaslíka a jeho sekery tak silné, pochyboval, že by mu nabídl svou pomoc. Ale nějaký instinkt mu napovídal, že udělal správnou věc. S majitelem tak mocné zbraně se nesetkáte náhodou. Jejich osudy se v tomto bodě dotkly a překřížily, tím si byl jistý. Ale jedna věc se nezměnila — Pokřivenými stezkami se přeléval přílivový vír energie, který pohazoval bublinami reality sem a tam.
Opět sáhl k věšteckému kouzlu a ucítil mužův strach i bo¬lest. Pokud se k němu brzy nedostanou, bude zřejmě pozdě cokoli udělat. Popohnal kouli vpřed éterem s nadějí, že ji pou¬hou silou vůle donutí dostat se tam včas.
Felix sledoval, jak se přibližuje další démon. Vzepřel se v ře¬tězech, přestože věděl, že je to zbytečné. Byly tak pevné, že by odolaly i Gotrekově výjimečné síle. Meč mu ležel těsně mimo dosah. Položili jej tam proto, aby zvětšili jeho muka a beznaděj.
Démon se naklonil blíž. Viděl, že nemá oči jako člověk. Nejdřív vypadaly jako jámy plné čistého plamene, ale když jste se do nich dívali, viděli jste, že tam sídlí záludná inteli¬gence. Místo zřítelnic zaplňovaly oční důlky jámy se žhavým uhlím, kde tančily plameny - vnímavé plameny, plameny čis¬tého zla.
Démon se smál. Ten zvuk i v žáru mrazil. Byl to smích tvora, pro něhož je nevyslovitelná krutost nejpřirozenější věcí, který nachází potěšení v bolesti a strachu ostatních, na nichž hoduje jako labužník na nakládaných skřivánčích jazýčcích.

Prstenec kolem slunce

2011-03-08T07:54:00.000-08:00

Samozřejmě, nebylo to logické, protože neměl důvod mít strach. Neexistoval jediný důvod, proč ten kšeft ne¬vzít. Co s penězi by věděl. Ann by uměla využít jeho hono¬rář. V tom odmítnutí nebyla žádná logika, nemělo žádný smysl. A přece bez okamžiku zaváhání nabídku odmítl.
Položil stránky rukopisu na vršek hromady, vstal ze židle a zasunul ji pod stůl.
Jako by klouzání židle po koberci bylo znamením, ozval se z jednoho z temnějších rohů zvuk ťapkání, přesu¬nul se do dalšího a potom bylo ticho, tak ticho, že Vickers mohl slyšet šelestění popínavých rostlin, pomalu se kýva¬jících ve větru a narážejících do zástěny verandy za ote¬vřenými dveřmi. Potom dokonce i šelestění ustalo a ná¬sledovalo ticho, nepřirozené, mrtvolné ticho, jako by celý dům s napětím čekal, co se stane.
Vickers pomalu otočil hlavu čelem do místnosti, opatrně posunul nohu a s přehnanou, skoro posvátnou snahou, aby nezpůsobil hluk a nikdo nevěděl, co dělá, se otáčel tak, aby stál tváří k rohu, z něhož zvuk vyšel.
Žádné myši tady nebyly. Zatímco byl ve městě, přišel Joe a zabil je. Nebyly tu myši a nemělo se ozývat cupitání z jednoho rohu do druhého. Joe mu napsal zprávu – do¬konce pořád ležela na psacím stole pod lampou – ve které prohlašoval, že zaplatí sto dolarů za každou myš, kterou mu Vickers předloží.
Ve vzduchu bylo cítit ticho, nebyl to klid, spíš jako by všechno čekalo a ani nedýchalo.
Pohyboval pouze očními bulvami, protože se mu zdá¬lo, že když pohne celou hlavou, zavrže mu krk a zradí ho všemu nebezpečí, které zde mohlo číhat. Vickers pro¬zkoumal pokoj se zvláštním důrazem na setmělé oblasti v rozích, pod nábytkem a ve stínu, které byly nejdále od světla. Opatrně položil ruce za sebe, aby se chytl něčeho spolehlivého a nestál tu tak sám a zkameněle v prostoru, a sevřel okraj stolu.
Prsty pravé ruky se dotkly něčeho kovového a on si uvědomil, že je to kovové těžítko, které, když zasedl ke stolu, zvedl z hromady rukopisů. Prsty po něm sáhly, se¬vřely je a přitáhly do prohlubně v dlani, obepjaly je. Měl zbraň.
V rohu u žluté židle něco bylo a přestože to vypadalo, že nemá oči, věděl, že ho to pozoruje. Nevědělo to, že ho spatřil nebo aspoň vypadalo, že to neví, ačkoli v příštím okamžiku bude více než pravděpodobně vědět víc.
„Teď!“ pronesl Vickers a slovo explodovalo jako vý¬buch děla. Švihl pravou rukou nahoru a pak dopředu a těžítko na papíry, rotujíc ve vzduchu, narazilo do rohu.
Ozvalo se křupnutí a kovové součástky se s hlukem rozkutálely po podlaze.

Prstenec kolem slunce

2011-02-09T05:57:00.000-08:00

Dlouhou dobu po tom, co pan Flanders odešel, seděl Vickers na verandě, kouřil cigarety a zíral na čtverec nebe, který viděl mezi vrškem živého plotu a střechou verandy… na nebe a křišťálový nános hvězd, přemýšlel o tom, že nikdo si neumí představit vzdálenost a čas, který leží mezi hvězdami.
Flanders byl starý muž s obnošeným kabátem, vyleš¬těnou hůlkou a podivným, toporným způsobem vyjadřo¬vání; když jste ho poslouchali, napadlo vás, že je z jiné doby a z jiné kultury. Co mohl vědět, co možná mohl vědět o znalostech ukrytých ve hvězdách?
Něco takového si mohl vymyslet každý. O čem to mlu¬vil? Vickers o tom přemýšlel, marně. A tak se rozhodl, že je to určitě tak – neškodný starý výstředník, který nemá v hlavě nic jiného než zbytečné myšlenky, které posouvají jeho vědomí do jiného života; na ten starý, vybledlý chce zapomenout.
A tady, pomyslel si Vickers, také spekuluji, protože neznám žádný způsob, jakým lze proniknout do života, který chce tento stařec vést.
Vstal a vrátil se do obývacího pokoje. Odtáhl židli od psacího stolu a sedl si na ni. Seděl a zíral na psací stroj, který ho obviňoval ze ztraceného času, z celého promrha¬ného dne, ukazoval vyčítavým prstem na hromadu ruko¬pisů, která by, kdyby zůstal doma, byla o něco tenčí.
Zvedl několik stránek rukopisu a pokusil se číst, ale br¬zy toho nechal. Svíraly jej děsivé myšlenky, ze kterých mu byla zima. Jiskra života, která ho nutila den po dni sázet na papír slova, která musí napsat – která doslovně musí být napsána, jako by jejich psaní znamenalo očištění od zmatku číhajícího v jeho mysli – byla pryč. Jako by psaní bylo úkolem nebo trestem, jehož vykonání je podmínkou jeho života.
Řekl ne, neměl zájem o psaní Crawfordovy knihy, a řekl to proto, že ho to nezajímalo, protože se chtěl vrátit sem a dát smysl hromadě rukopisů, která mu ležela na pracovním stole.
Avšak to nebyla jediná příčina – bylo v tom ještě něco jiného. Tušení, řekl Ann a ona se mu posmívala. Ale po¬dezření měl – a pocit nebezpečí – a strach, který mu stál bok po boku jako jeho druhé já, to všechno ho varovalo.

Kniha-Prstenec kolem slunce

2010-06-15T02:19:00.000-07:00

„To je možné,“ připustil pan Flanders, „ale strach je podivná věc. Ze strachu lze válku začít stejně tak jako se jí vyvarovat. Je docela pravděpodobné, že jen strach donutil lidi jít a bojovat proti němu – byli ochotni jít navzdory strachu, jen aby se ho zbavili. Nedomnívám se, pane Vickersi, že samotný strach je příčinou míru.“
„Myslíte na nějaký psychologický důvod?“
„Snad by to mohlo být ono,“ řekl pan Flanders. „Nebo to mohla být intervence.“
„Intervence! Čí?“
„To opravdu nemohu říci. Ale tahle myšlenka není no¬vá a nenapadlo mě to poprvé! Začalo to tím, že se přibližně před devadesáti lety něco stalo se světem. Do té doby člo¬věk mnohokrát ve starých vyjetých kolejích klopýtl. Sem tam je patrný nějaký pokrok, nějaké změny, ale ne mno¬ho. Zvláště v myšlení jich moc není. A to je třeba vzít v úvahu.
Potom lidstvo, které se dosud jen šouralo, začne cvá¬lat. Je vynalezen automobil a telefon a kino a létající stro¬je. Rádio a ostatní přístroje charakterizují první čtvrtinu století.
Ale byla to z velké části mechanika, jasná a jedno¬duchá, dal jste si dvě a dvě dohromady a vyšly vám čtyři. V druhé čtvrtině století byla klasická fyzika většinou na¬hrazena novým způsobem myšlení, které připustilo věci jako atomy a elektrony a postavilo nás k nim tváří v tvář. A z toho vznikly teorie a fyzika atomu a všechny ne zcela jisté věci, které jsou ještě i dnes jen pravděpodobné.
A to si myslím, bylo tím největším krokem ze všech – fyzici, kteří rozškatulkovali, utřídili a označili všechny kla¬sické znalosti, aby pěkně pasovaly do přihrádek, by měli mít odvahu, aby řekli, že neví, co nutí elektrony chovat se právě tak, jak to dělají.“
„Pokoušíte se říci,“ vmísil se Vickers, „že se stalo něco, co vyhnalo člověka z jeho vyjetých kolejí. Ale takové věci se nestaly poprvé. Už dříve přišla renesance a průmyslová revoluce.“
„Neřekl jsem, že se to stalo jen jednou,“ odpověděl pan Flanders. „Pouze jsem řekl, že se to stalo. Skuteč¬nost, že se tak stalo již předtím, mírně odlišným způso¬bem, by dokazovala, že to není náhoda, ale nějaký druh cyklu, nějaký vliv, který působí na lidskou rasu. Co to je, že to postrkuje tu línou kulturu z plahočení do úplně samostatného cvalu a, přinejmenším v tomto případě, ji udržuje v tempu téměř sto let bez příznaků ochablosti?“
„Řekl jste intervence,“ pronesl Vickers. „Stojíte mimo normální svět, na poli divoké fantazie. Možná lidé z Mar¬su?“
Pan Flanders potřásl hlavou. „Lidé z Marsu ne. Ne¬myslím si, že jsou na Marsu lidé. Buďme trochu praktič¬tější.“
Máchl cigaretou k obloze nad živým plotem a stromy, k obloze, na níž se mihotalo množství hvězd. „Tam ven¬ku musí být veliké zásoby znalostí. Na mnoha místech ve vesmíru kolem naší Země musí existovat rozumné bytosti a ty mají vědomosti, o kterých se nám nikdy ani nesni¬lo. Nějaké z nich mohou být pro lidi a Zemi použitelné, mnohé ne.“
„Poukazujete na to, že někdo odjinud – “
„Ne, to ne. Jenom tvrdím, že vědění je tady a čeká, čeká na nás, až půjdeme a jednoduše si je vezmeme.“
„Ještě jsme se nedostali dokonce ani na Měsíc.“
„Nemusíme čekat na rakety. Abychom se tam dostali, nemusíme tam přímo fyzicky jet. Můžeme tam dosáhnout myslí…“
„Telepaticky?“
„Snad. Možná, že to tak můžete nazvat. Sondování a hledání pomocí mysli – vědomí sahající po jiném. Pokud je něco jako telepatie, vzdálenost nebude hrát žádnou roli půl míle nebo světelný rok – jaký v tom bude rozdíl? Pro mysl nemá význam fyzická překážka, nejsou hranice nebo by neměly být – které by vyplývaly ze zákona, že nic nemůže překročit rychlost světla.“
Vickers se neklidně zasmál, cítil, jak se mu po šíji plazí neviditelné mnohonohé příšery.
„To nemůžete myslet vážně,“ pronesl.
„Snad ne,“ připustil pan Flanders. „Snad jsem sta¬rý excentrik, který našel člověka, jenž je mu ochotný na¬slouchat a moc se mu nesmát.“
„Ale ty vědomosti, o kterých jste mluvil. Není žádný důkaz, že lze takové znalosti využít, že budou kdy použity. Budou nepřátelské, budou mít cizí logiku a budou se týkat cizích problémů. Snad i budou založeny na nepřátelském pojetí, kterému nebudeme rozumět.“
„Mnohé určitě,“ souhlasil pan Flanders. „Budete pro¬sívat a vybírat mezi nimi. Bude tam mnoho plev, ale na¬jdete poklady. Můžete například najít způsob, kterým lze potlačit tření a když ho naleznete, získáte stroj, který bu¬de pracovat navěky a budete mít – “
„Počkejte chvíli,“ přerušil ho napjatě Vickers, „kam se to dostáváte? Co obchod s přístroji, které fungují věčně? To tady už máme. Právě dnes ráno jsem mluvil s Ebem a on mi povídal – “
„O autu. Přesně to mám, pane Vickersi, na mysli.“

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-06-07T02:27:00.000-07:00

Neměl žádné děvčátko. Měl regál knih; a teď tam ležel rukopis a čekal na něj, slibuje slávu. A teď zjiš¬ťuje, jak chabé sliby to jsou. Knihy a rukopis, přemýšlel. Nemá toho moc, na čem lze vybudovat život.
V tom je problém. Není to jen jeho problém, ale pro¬blém všech – zdá se, že nikdo nemá moc věcí, na kte¬rých by založil svůj život. Svět žil tolik let ve válce nebo v hrozbě války. Nejdříve to byl šílený pocit, nutnost úni¬ku, potom morální a duševní necitelnost, které si nikdo ani nevšiml, stav, který byl nakonec akceptován jako nor¬mální způsob života.
Není se co divit, že existují Předstírači, řekl si sám pro sebe. Se svými knihami a svým rukopisem byl také jedním z nich.

Na verandě se podíval pod truhlík s květinami a hledal klíč, ale ten tam nebyl. Potom si vzpomněl, že nechal dveře odemčené, aby Joe mohl dovnitř a zlikvidovat myši.
Stiskl kliku, vešel, přešel pokoj a rozsvítil stolní lampu. Pod lampou ležel bílý list papíru a na něm načmáráno tužkou:

Jayi, udělal jsem, co bylo třeba a pak jsem ti otevřel okna, abych vyvětral zápach. Dám ti sto babek za každou myš, kterou najdeš. Joe

Jeho pozornost připoutal nějaký hluk. Všiml si, že ně¬kdo je na verandě, sedí v jeho oblíbeném křesle a houpe se a kouří cigaretu, jejíž kouř vytváří útlou čáru, která se vlní a tancuje v temnotě.
„To jsem já,“ promluvil Horton Flanders. „Jedl jste něco?“
„Měl jsem něco v městě.“
„To je škoda. Přinesl jsem tác sendvičů a nějaké pivo. Myslel jsem, že budete mít hlad a vím, jak nenávidíte vaření…“
„Díky. Teď nemám hlad. Můžeme si je vzít později.“
Odhodil klobouk na židli a vyšel na verandu.
„Sedím ve vaší židli.“
„Tak tam zůstaňte. Tahle je stejně pohodlná.“
„Nevíte, jaké byly dnešní zprávy? Mám někdy polito¬váníhodný zvyk nepodívat se do novin.“
„Vše při starém. Další mírové zprávy, kterým nikdo moc nevěří.“
„Studená válka pořád pokračuje,“ pronesl zamyšleně pan Flanders. „Už trvá nejméně čtyřicet let. Občas se vztahy přiostří, ale nikdy nedojde až k výbuchu. Napadlo vás někdy, pane Vickersi, že přinejmenším tucetkrát moh¬la vypuknout opravdová válka, ale prostě k tomu nějak nikdy nedošlo?“
„Nepřemýšlel jsem o tom.“
„Ale je to pravda. Nejprve byly problémy s leteckou dopravou v Berlíně a válka v Řecku. Jakýkoliv z těchto incidentů mohl přerůst ve válečný konflikt, ale vždy se to urovnalo. Potom přišla Korea, a zase se to vyřešilo. Potom hrozil Írán, že vyhodí svět do povětří, ale bezpečně jsme se přes to dostali. Potom se odehrály nepokoje v Manile a bouře na Aljašce a Indická krize a půl tuctu dalších. Ale všechny se urovnaly, ať už jakýmkoli způsobem.“
„Nikdo doopravdy nechce bojovat,“ řekl Vickers.
„Možná ne,“ souhlasil pan Flanders, „ale je v tom víc než jen snaha o udržení míru a vyvarování se války. Nej¬mocnější národy se opakovaně vyšplhaly po větvi až na místo, kde musely bojovat nebo vycouvat. Vždy vycouva¬ly. To není v lidské povaze, pane Vickersi, nebo to v ní ješ¬tě před čtyřiceti lety nebylo. Nepřipadá vám, že se mohlo něco stát, že je ve hře nějaký neznámý faktor, nová ne¬známá v rovnici, kterou je nutno brát v úvahu?“
„Není mi úplně jasné, jak by mohl vstoupit do hry no¬vý činitel. Lidská rasa je stále lidskou rasou. Lidé předtím vždy bojovali. Teprve před čtyřiceti lety ukončili dosud největší válečný konflikt v dějinách.“
„Od té doby následovala provokace za provokací a vy¬pukly četné regionální války, ale celý svět do války ne¬vstoupil. Můžete mi říci proč?“
„Ne, to nemohu.“
„Přemýšlel jsem o tom,“ řekl pan Flanders, „samo¬zřejmě marně. A zdálo se mi, že zde musí být nějaká nová okolnost.“
„Snad strach,“ navrhl Vickers. „Strach z našich no¬vých strašných zbraní.“

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-05-25T01:57:00.000-07:00

Život těchto lidí obsahuje nějaký úpor¬ný nezdar, nějakou děsivou prázdnotu, která v nich vy¬tváří řvoucí vakuum, jež musí nějak vyplnit.
Vzpomněl si, jak za ním v autobuse seděly dvě ženy a bavily se spolu. Na chvíli ho překvapilo, jaké podivné uspokojení čerpají z Peepsových časů. Vzrušující procház¬ky, setkání s mnoha lidmi, malé krčmy, kde se servíruje sýr a víno, divadla, přátelství, rozhovory uprostřed noci, mnoho zájmů – tohle všechno patřilo k bohatému živo¬tu Samuela Peepse. Jeho život byl tak plný, jak je život Předstíračů prázdný.
Hnutí samotné bylo samozřejmě únikem, ale únikem z čeho? Možná od nejistoty. Od napětí, od každodenní a všudypřítomné umělé nenucenosti, která nikdy nevybu¬blala na povrch a nezměnila se ve strach, avšak nikdy také neznamenala klid. Možná od stavu věčné nejistoty – stavu mysli, který nemohla kompenzovat ani všechna vylepšení vysoce pokročilé technologie.
„Už musí mít naši zmrzlinu zabalenou,“ pronesla Leslie a sebrala rukavice a peněženku. „Musíte k nám přijít, pane Vickersi, a strávit s námi večer.“
Vickers vstal. „Jistě. Někdy velmi brzy,“ slíbil.
Věděl, že to neudělá, a že ona nechce, aby to udělal, ale oba tak spláceli daň mýtu o pohostinnosti.
„Pojď, Jane,“ řekla Leslie. „Jsem ráda, že jsem vás, pane Vickersi, po tolika letech potkala.“
Nečekala na odpověď a odešla.
„Doma je teď všechno v pořádku,“ rychle řekla Jane. „Máma se s tátou znova smířila.“
„To jsem rád.“
„Tatínek říkal, že už se s tou ženou nebude stýkat,“ dodala Jane.
„To jsem taky rád.“
Matka na ni z druhé strany obchodu zavolala.
„Už musím jít.“ Sklouzla ze židle a utíkala obchodem k matce. Když procházely dveřmi, otočila se a zamávala mu.
Ubohé dítě, přemýšlel, jaký to má s ní za život. Kdy¬bych měl takové malé děvčátko, jako je ona – zahnal tu myšlenku.

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-05-19T04:16:00.000-07:00

„Tak infantilní.“
„Když už jste to slovo použila,“ prohlásil Vickers, „budu s ním souhlasit. Ano, musím připustit, že mi to připadá trochu dětinské.“
Teď, přemýšlel, jsem tomu dal. Otočí se a odejde, takže to bude vypadat, jako bych to řekl já a ne ona. Řekne všem sousedům, jak jsem jí z očí do očí řekl, že její klub je infantilní.
Ale nezdála se uražená. „Někomu, kdo nemá ani mi¬nutu volnou, to musí připadat dětinské. Ale je to skvělá cesta, jak získat koníčka, hluboký zájem – v tom tkví podstata.“
„O tom nepochybuji,“ pronesl Vickers.
„Znamená to spoustu práce, chápu, že na to nemáte čas. Když se jednou rozhodnete, v kterém období chcete předstírat, že žijete, musíte to období prostudovat, dů¬kladně propátrat a potom musíte psát deník – každý den – a pokaždé to musí být úplná zpráva o činnostech během dne a ne jen věta nebo dvě a musí to být zajímavé, a když chcete, vzrušující.“
„V historii je mnoho různých období,“ řekl Vickers, „to by mohlo být vzrušující.“
„Jsem ráda, že to říkáte,“ odvětila Leslie dychtivě. „Prozradil byste mi něco? Kdybyste si chtěl zvolit vzru¬šující období, pane Vickersi, jaké byste si vybral?“
„Je mi líto. Budu o tom přemýšlet.“
„Ale říkal jste, že je tolik…“
„Já vím. A přece, když tak na to myslím, zdá se mi, že je tento den stejně vzrušující jako kterýkoliv jiný.“
„Ale nic se neděje.“
„Děje se hodně věcí.“
Celý nápad je samozřejmě žalostný – dospělí lidé před¬stírají, že žijí v jiném čase, otevřeně přiznávají, že neumějí žít v klidu ve svém vlastním období, ale musí se hrabat v jiných časech a událostech, aby našli plesnivé, umělé vzrušení druhých.

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-05-11T06:51:00.000-07:00

Když autobus dojel do Cliffwoodu, začalo se stmívat. Vickers si v obchodě na rohu koupil noviny a přešel přes ulici do jedné z lepších kaváren ve městě.
Objednal si jídlo a zrovna, když si začal prohlížet no¬viny, někdo na něj pištivým hláskem zavolal. „Ahoj, tady, pane Vickersi.“
Byla to malá holčička, která přišla na snídani.
„Ahoj, Jane,“ řekl. „Co tu děláš?“
„Šla jsem s maminkou koupit zmrzlinu k večeři,“ vysvětlovala Jane. Usadila se ke stolu naproti němu na okraj židle. „Kde jste dneska byl, pane Vickersi? Šla jsem okolo a chtěla vás navštívit, ale byl tam nějaký muž a nepustil mě dovnitř. Říkal, že hubí myši. Proč hubil myši pane Vickersi?“
„Jane,“ pronesl nějaký hlas.
Vickers vzhlédl a uviděl elegantní, krásnou, zralou že¬nu a usmál se na ni.
„Nesmíte ji brát vážně, pane Vickersi,“ prohlásila.
„A, opravdu? Nevím, myslím, že je báječná.“
„Jsem Leslie. Matka Jane. Jsme už dlouho sousedé, ale nikdy jsme se nesetkali.“
Sedla si ke stolu.
„Četla jsem některé vaše knížky, a jsou nádherné. Všechny jsem ale nečetla. Člověk má tak málo času.“
„Děkuji, Leslie,“ odpověděl zdvořile Vickers a byl zvě¬dav, zda ji napadne, že jí děkuje za to, že nečetla všechny.
„Stejně jsem měla v úmyslu vás navštívit,“ pronesla paní Leslie.
„Organizujeme ‘Předstírací klub‘ a já vás mám na se¬znamu.“
Vickers potřásl hlavou. „Tlačí mě čas,“ odpověděl. „Mám zásadu nepatřit nikam.“
„Ale tohle,“ řekla Leslie, „bude – dobře, můžete si myslet, že to nebude nic pro vás.“
„Jsem rád, že jste si na mě vzpomněla.“
Usmála se. „Myslíte si, že jsme blázni, pane Vickersi.“
„Ne, blázni ne.“

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-05-10T00:20:00.000-07:00

Když tě tak slyším o tom mluvit, myslela bych si, že jsi ten dům zdědil po předcích.“
Vickers byl umíněný. „Mám ten pocit. Znám to místo. V jídelně vrže podlaha a kolikrát na ni šlápnu jen proto, abych ji uslyšel zavrzat. A na verandě má v popínavé rostlině hnízdo pár červenek a v suterénu je cvrček. Chytal jsem ho, ale nikdy jsem ho nemohl nalézt; byl na mě příliš chytrý. A teď, i kdybych měl zase příležitost, nedotkl bych se ho, protože je částí domu a – “
„V našem domě vás nikdy nebudou obtěžovat cvrčci. Mají přímo ve stěnách přípravek proti broukům. Nikdy vás nebudou obtěžovat moskyti nebo mravenci nebo cvrč¬ci nebo něco takového.“
„Ale mě ten cvrček neobtěžuje. To je to, co se vám pokouším vysvětlit. Mám ho rád. Nejsem si jist, jestli bych měl rád dům, kde nemohou žít cvrčci. Myši, to je něco jiného.“
„Troufám si říci,“ prohlásil obchodník, „že v našem domě nebudete mít ani myši.“
„Nebudu je mít ani ve svém. Zavolal jsem deratizáto¬rovi, aby mě jich zbavil. A než se vrátím domů, budou pryč.“
„Trápí mě jedna věc,“ řekla Ann prodavači. „Pamatu¬jete si na všechna ta zařízení, o kterých jste se zmiňoval, pračka a chladnička a…“
„Ano, samozřejmě.“
„Ale nezmínil jste se o sporáku.“
„Že ne?“ otázal se prodavač. „Jak jsem jenom mohl zapomenout? Samozřejmě, že dostanete také sporák.“

Zabíječ obrů

2010-05-07T06:27:00.000-07:00

Felix uvažoval, jestli je už mrtvý a prošel do Morrovy síně s železnými vraty. Vypadalo to jako jediné pravděpodobné vysvětlení, i když jestli tohle měl být posmrtný život, podobal se spíš peklu.
Možná se přesně tohle stalo. Možná byl odsouzen do jed¬noho z těch očistců, kde jsou zločinci trestáni za své hříchy. Za života se nepovažoval za zvlášť zlého člověka, ale třeba bohové soudí smrtelníky podle jiných měřítek.
Nyní se nacházel v divném potemnělém místě. Všude byly ohňové jámy. Trpící smrtelníci byli připoutáni řetězy ke zdem a démonické bytosti je mučily. Váha jeho vlastních řetězů byla obrovská, nepříjemně ho pálily na rukou i nohou.
Co hůř, přicházelo k němu něco velikého s rohy a netopý¬řími křídly. Připomínalo mu to démony, které už viděl. Mělo to tytéž nevraživé oči a tutéž auru nelidské krutosti. Vzhlédlo to k místu, kde Felix visel.
„Teď jsi náš," řeklo to. „Budeme hodovat na tvém mase a duši. Pro nás to bude chvíle lehké zábavy. Pro tebe věčnost bolesti."
„Počkej," řekl Teclis. „Musím seslat ochranná a pátrací kouzla, než projdeme tímto obloukem."
Trpaslík plivl na zem a přejel palcem po ostří sekery. Ob¬jevila se kapka jasně rudé krve. Byl to znepokojující pohled. Teclis opět probudil ochranná kouzla vetkaná v amuletech a rozšířil jejich účinnost na oblast tří kroků od svého těla. Sekera zřejmě chrání svého nositele před nejhoršími vlivy Chaosu uvnitř Stezek, ale nehodlal riskovat.
Pak zvážil nalezení toho člověka. Takové věštby nejsou jednoduché ani v nejlepších podmínkách a on ho stěží zahlédl. Nicméně meč měl velmi výrazný magický vzor a Teclis byl elfí čaroděj. V mládí prováděl tisíce cvičení pro zvýšení kapa¬city paměti. Takové schopnosti byly pro čaroděje v mnoha ohledech neocenitelné, jak právě hodlal dokázat.
Vizualizoval toho muže. Zastavil se v okamžiku, kdy letěl pryč od netvora. Opět uviděl slámově světlé vlasy, vyděšené
modré oči, opálený a ošlehaný obličej s vylekaným výrazem. Představil si vysokou postavu zahalenou v otrhaném červeném plášti. Představil si auru muže i zbraně. V mysli se mu objevil obraz velkého draka. Když hloubal nad tou vzpomínkou, uvě¬domil si, že na jílci meče byl vzor dračí hlavy. Jakmile si byl jistý, že má tak dokonalou představu, jak jen může mít, seslal kouzlo věštby a pátrání, vyslal branou úponky síly a spolehl se na princip sympatetické magie, která ho dovede ke svému zdroji. Na okamžik se obával, že nenašel nic, že spojení bylo příliš nejasné, že ani jeho umění na ten úkol nestačilo. Ale pak ucítil něco vzdáleného a ustupujícího.
Jakmile s tím vstoupil do kontaktu, přál si, aby to neudělal. Ten muž byl hrozně vyděšený a na jeho mysl padl stín jiné bytosti. Teclis si domyslel, že je to stín démona.
„Musíme spěchat. Tvůj přítel je ve vážném nebezpečí," prohlásil Teclis.
„Veď mě," řekl trpaslík, když Teclis prošel pod zářícím obloukem a vešel do reality nočních můr na Pokřivených stez¬kách.

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-05-06T00:17:00.000-07:00

„Které se samozřejmě platí zvlášť,“ řekl Vickers.
„Ne, opravdu ne. Vše, co zaplatíte, je pět set dolarů za pokoj.“
„A postele?“ zeptala se Ann. „Křesla a takové věci?“
„Je mi líto,“ prohlásil prodavač. „To si musíte opatřit sama.“
„Je zvláštní poplatek,“ nedal se odradit Vickers, „za odvezení starého domu a přivezení nového?“
Prodavač se vztyčil a pronesl s tichou důstojností: „Chci, abyste pochopili, že toto je čestná nabídka. Ne¬jsou tam žádné skryté poplatky. Kupujete dům a platíte – nebo si dohodnete placení – v ceně pět set za místnost. Vyškolili jsme čety pracovníků, kteří odvezou váš starý dům a vztyčí nový. Všechno je zahrnuto v původní ceně. Nic se nepřidává. Samozřejmě, někteří kupující chtějí změnit místo. V tom případě jsme obyčejně schopni na¬vrhnout přijatelný plán na výměnu staré a nové nemovi-tosti. Vy, předpokládám, byste chtěli zůstat tam, kde jste. Řekl jste, že bydlíte nad údolím. Velmi atraktivní místo.“
„No, já nevím,“ řekl Vickers.
„Zapomněl jsem se zmínit o jedné věci,“ pokračoval prodavač. „Nikdy nebudete muset ve svém domě malo¬vat. Je postaven z materiálu, který je stálobarevný. Bar¬va nikdy neoprýská nebo nevybledne. Máme široký výběr velmi půvabných barevných kombinací.“
„Nechceme už déle plýtvat vaším časem,“ podíval se na něj Vickers. „Víte, my nejsme opravdoví zákazníci. Jen jsme šli okolo.“
„Ale máte dům?“
„Ano, mám dům.“
„A my jsme připraveni nahradit váš dům novým a zaplatit vám pěknou sumičku rozdílu.“
„Vysvětlil jste mi to, ale…“
„Mně to připadá, že vy byste měl prodávat váš dům mně, a ne abych se já pokoušel prodat vám náš dům.“
„Mám dům a mám ho rád. Jak mohu vědět, že bych měl rád jeden z těch vašich nových domů?“
„Ale proč, pane,“ namítl prodavač, „přece jsem vám říkal – “
„Jsem na svůj dům zvyklý. Znám ho a patří ke mně. Je to pro mě důležité.“
„Jayi Vickersi!“ vložila se do toho Ann. „Nemůže být tak důležitý jen po třech letech.

Zabíječ obrů

2010-05-04T23:52:00.000-07:00

Tentokrát je druhý svět jiný, uvědomil si Teclis. Vůbec ne¬viděl tytéž věci. Možná proto, že zvětšil okruh tkaniva ochran¬ných kouzel, ale domníval se, že je to spíše vliv sekery. Čím víc času trávil v její přítomnosti, tím jasněji si uvědomoval, jak je mocná. A co víc, když byl Gotrek Gurnisson nyní v do¬sahu jeho kouzel, cítil silné magické spojení mezi trpaslíkem a zbraní.
O takových jevech slyšel už dřív, ale nyní je poprvé viděl projevovat se tak silně. Časem se vytvoří magické spojení mezi kouzelnou zbraní a osobou, jež jí vládne. Je to nevyhnu¬telný vedlejší účinek magických sil, ale tohle bylo něco víc. Tímto spojením proudila do trpaslíka moc, která byla tak slo¬žitá, že dokázala změnit i tvora tak odolného vůči magii, jako je trpaslík, a tak silná, že zde udržela stranou proudy Chaosu. Teclis by dal hodně za to, aby mohl znát historii a původ této zbraně. Pochyboval, že by se trpaslík s ním o to podělil.
Pokud trpaslíka děsila bizarní povaha jejich okolí, nedával to najevo. Teclis uvažoval, jestli vidí totéž co on. V této chvíli se vznášeli v bublině čistého vzduchu, obklopeni hradbami jeho zaklínadla. Venku se rozlévaly magické proudy Stezek Prastarých. Teclis tam cítil nějaké obyvatele. Někteří byli neu¬trální duchové, elementálové a jiná stvoření, která se dokážou živit přímo v toku magie. Většina byli nepřátelští tvorové Chaosu, kteří vstoupili na Stezky a byli tu polapeni. Možná se tu prostě rozhodli žít. Byly to rezonance starších věcí, duchů zaujatých proti Chaosu, které sem možná dosadili jako strážce

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-05-02T09:36:00.000-07:00

„Mohl byste říci, kolik stojí?“
„Patnáct nebo dvacet tisíc, ale pochybuji, že bych mohl dostat tolik.“
„Dali bychom vám dvacet tisíc podle vašeho odhadu. Naše odhady jsou dost velkorysé.“
„Podívejte,“ namítl Vickers, „chtěl bych pouze pěti nebo šestipokojový dům. To přijde pouze na dva a půl nebo tři tisíce.“
„Ale to je v pořádku,“ usmál se prodavač. „Vyplatíme vám rozdíl na ruku.“
„To nedává smysl!“
„Ale samozřejmě, že ano! Jsme ochotni zaplatit sou¬časnou tržní hodnotu existujících staveb, abychom mohli zavést naše. Ve vašem případě bychom vám vyplatili rozdíl, potom bychom si vzali váš starý domov, odvezli ho a postavili nový. Je to velmi jednoduché.“
Ann se obrátila na Vickerse: „Pokračuj a řekni tomu muži, že žádný dům nemáš. To mi připadá jako dobrý obchodní návrh, takže to samozřejmě odmítneš.“
„Madam,“ řekl prodavač, „zcela vám nerozumím.“
„To je jen soukromý žert,“ přetlumočil to Vickers.
„Aha… dobře, říkal jsem vám, že ten dům má jisté speciální vlastnosti.“
„Pokračujte, prosím,“ pobídla ho Ann. „Řekněte nám o nich.“
„Velmi rád. Například solární články. Víte, co jsou so¬lární články?“
Vickers přikývl. „Zařízení na výrobu energie ze sluneč¬ního záření.“
„Přesně. Tyto články jsou ale účinnější než obyčej¬né solární články. Nejenom, že v zimě vytápějí dům, ale dodávají elektrickou energii po celý rok. Odstraňuje to nutnost spoléhat se na veřejné služby zásobování energií. Mohu dodat, že vyrobí spoustu energie, o hodně více, než budete kdy potřebovat.“
„Hezká vlastnost,“ podotkla Ann.
„A dům se dodává plně vybavený. Dostanete chlad¬ničku a domácí mrazák a automatickou pračku a sušičku, myčku na nádobí, jednotku na likvidaci odpadu, toaster, přístroj na výrobu waflí, rádio, televizi a další různé drob¬nosti.“

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-04-30T03:33:00.000-07:00

Přes obrovskou výlohu byla napříč pověšena ohromná cedule. Stálo na ní:

DOMY
POSTAVENÉ NA PŘÁNÍ
$500 za místnost
VÝHODNÉ PODMÍNKY PŘI KOUPI VAŠEHO
STARÉHO DOMU

Ve výloze byl pěti nebo šestipokojový dům, postavený uprostřed malého, hezky navrženého trávníku a zahrady. V zahradě byly sluneční hodiny a na domě kopule s větr¬nou korouhvičkou ve tvaru letící kachny. Na zastřižené trávě stály u bílého kulatého stolu dvě bílé zahradní židle a na příjezdové cestě se blýskalo nové auto.
Ann stiskla Vickersovi rameno. „Pojďme dovnitř.“
„To musí být to, o čem mluvil Crawford,“ řekl Vickers. „Máš spoustu času, než ti pojede autobus,“ přemlouvala ho Ann.
„Může být. Jestli se chceš jít na ten dům podívat, se mnou nepočítej.“
„Kdybych si myslela, že je to možné, popadla bych tě a provdala bych se za tebe.“
„A udělala mi ze života peklo.“
„Proč, prosím tě, proč bych dělala něco takového?“
Vešli do dveří a ty se za nimi zhouply, hluk ulice utichl a oni kráčeli po zeleném koberci, sloužícím jako trávník.
Prodavač je uviděl a vyšel je přivítat.
„Pouze jdeme okolo,“ řekla Ann, „a mysleli jsme, že bychom se mohli podívat. Vypadá to jako dobrý dům…“
„Je to dobrý dům,“ ujistil je prodavač, „a má mnoho speciálních vlastností.“
„Je pravda, co je na té ceduli?“ zeptal se Vickers. „Pět set dolarů za pokoj?“
„Každý se mě takhle ptá. Přečtou si ceduli, ale nevěří tomu, takže první věc, na kterou se zeptají, když vejdou, je, zda je skutečně pravda, že prodáváme tyto domy za pět set dolarů za místnost.“
„A je?“ trval na svém Vickers.
„Zcela určitě. Dům s pěti pokoji je za dva a půl tisíce dolarů a desetipokojový dům by byl za pět tisíc dolarů. Zpočátku se samozřejmě většina lidí nezajímá o dům s de¬seti místnostmi.“
„Co tím myslíte – zpočátku?“
„Víte, to je tak, pane,“ řekl prodavač. „Náš dům byste mohl nazvat domem, který roste. Koupíte si dům s pěti pokoji, řekněme, a zakrátko, jakmile zjistíte, že chcete další pokoj, přijdete a změníte plány a chcete dům se šesti pokoji.“
„Není to drahé?“ zeptala se Ann.
„Ale vůbec ne,“ pravil prodavač. „Stojí to pouze pět set dolarů za pokoj navíc. To je nízká a základní sazba.“
„To je prefabrikovaný dům, že?“ zeptala se Ann.
„Předpokládám, že byste to tak nazývala, ačkoli je to k tomuto domu nespravedlivé. Když řeknete ‘prefabri¬kovaný‘, myslíte tím dům, který je předem připraven a sestaven z kousků. Složit to zabere týden nebo deset dní a potom máte skořápku – bez topení, krbu, bez ničeho.“
„Zajímá mě myšlenka přidávání pokojů,“ řekl Vickers. „Řekl jste, že když chtějí pokoj navíc, pouze vás zavolají a vy přijdete a jeden k tomu přilepíte.“
Prodavač trochu strnul. „Ne úplně přesně, pane. Nic nepřilepujeme. Uděláme nový návrh domu. Pokaždé vám dům dobře a prakticky naplánujeme a navrhneme v sou¬ladu s posledními vědeckými a estetickými představami o tom, jaký by domov měl být. V některých případech přidání další místnosti znamená, že musíme změnit celý dům, nově uspořádat místnosti a tak.
Samozřejmě,“ dodal, „pokud chcete změnit místo, mů¬že být nejlepším řešením dát jako protiúčet celý dům a koupit nový. Za tuhle službu požadujeme poplatek jed¬noho procenta ročně z originální ceny, plus, samozřejmě, poplatek za místnosti navíc.“
Nadějně se na oba dva podíval. „Máte pravděpodobně dům, že?“
„Malou chaloupku nad údolím,“ řekl Vickers. „Není zrovna velká.“

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-04-27T08:06:00.000-07:00

Crawford potřásl hlavou. „Kreml je také znepokojený. Rusko spolupracuje. To by mělo dokazovat, jak jsou i oni vystrašení.“
Crawford se poprvé pohnul. Zvedl ruce složené na bři¬še, sevřel opěradla svého masivního křesla a narovnal se. Teď seděl vzpřímeně.
„Předpokládám, že byste rád věděl, k čemu se nám hodíte.“
„Přirozeně.“
„Nemůžeme vyjít do ulic a říkat: ‘Tady jsme, spoje¬ná síla světového průmyslu, bojujeme za záchranu našeho způsobu života.‘ Nemůžeme jim vysvětlovat, jaká je si¬tuace. Smáli by se nám. Nakonec, nemůžete říkat lidem, že auto, které vydrží věčně, nebo dům, ve kterém míst¬nost stojí pouze pět set babek, je pro ně něco špatného. Chceme po vás, abyste o tom napsal knihu.“
„Nevím…“ začal Vickers, ale Crawford ho v půlce věty uťal.
„Měl byste to napsat, jako byste na to přišel sám. Budete napojen na informované zdroje, které jsou příliš vysoko, abych je mohl jmenovat. Obstaráme vám všechny údaje, ale materiál se bude jevit jako váš.“
Vickers pomalu vstal. Natáhl ruku a zvedl klobouk.
„Děkuji za šanci. Nemám zájem.“

7.

Ann Carterová se podívala na Vickerse: „Jednou, Jayi, až mě přestane bavit přidělávat si problémy, nechám tě být. A až to udělám, možná dostanu šanci zjistit, proč se tak chováš.“
„Musím napsat knihu. Píšu ji. Co chceš víc?“
„Kniha mohla počkat. Mohls ji napsat jindy. Tohle nepočká.“
„Pokračuj, řekni mi, že jsem zahodil milion dolarů. Na to myslíš.“
„Mohl bys po nich požadovat za psaní nereálný ho¬norář a získat u nakladatele takový kontrakt, jaký tady ještě nikdy nebyl a…“
„A odložit nejskvělejší práci, kterou jsem kdy dělal,“ prohlásil Vickers, „a vrátit se k ní, až vychladne a zjistit, že jsem ztratil kontrakt.“
„Každá kniha, kterou napíšeš, je tvoje nejskvělejší. Jayi Vickersi, nejsi nic jiného než okázalý literát. Jistě, děláš dobrou práci a ty tvé slátaniny se prodávají, ačkoli se někdy divím proč. Kdyby v tom nebyly peníze, nena¬psal bys už ani slovo. Řekni mi, ty poctivče, proč píšeš?“
„Odpověděla jsi za mě. Řekla jsi, že pro peníze. Dobře, tak pro peníze.“
„Správně, máš opravdu špinavou duši.“
„Můj Bože,“ pronesl Vickers, „dohadujeme se, jako bychom byli manželé.“
„To je jiná věc. Nikdy jsi nebyl ženatý, Jayi. To ukazu¬je tvoji sebedůvěru. Vsadím se, že jsi o tom dokonce nikdy ani nepřemýšlel.“
„Jednou ano. Jednou, už dávno.“
„Polož si mi hlavu na rameno a vybreč se. Vsadím se, že to bylo žalostné. Vsadím se, že právě odsud jsi čerpal látku pro nejintenzivnější milostné scény tvých knih.“
„Ann, jseš trochu opilá.“
„Jestliže jsem opilá, můžeš za to ty. Ty jsi ten, kdo řekl: ‘Děkuji za šanci, nemám zájem.‘“
„Měl jsem podezření, že je v tom něco nefér,“ stál na svém Vickers.
„To jseš celý ty,“ prohlásila Ann.
Dopila drink.
„Neměj podezření,“ řekla, „které slouží k tomu, aby ses vyhnul zodpovědnosti a odmítl nejlepší příležitost, kterou jsi kdy měl. Když bude někdo přede mnou má¬vat penězi, nedovolím nějakému podezření, aby mi stálo v cestě.“
„Jsem si tím jistý,“ souhlasil Vickers.
„To bylo ošklivé, co jsi mi teď řekl,“ vytkla mu Ann. „Zaplať za pití a pojďme odtud. Posadím tě do autobusu a už se, prosím tě, nevracej.“

2010-04-19T02:54:00.000-07:00

o přírodní filozofii četl, že čirá látka Chaosu by měla být po¬dobná tomuto. Slyšel o podobných zvláštních událostech, které se přihodily během prvního obléhání Praag, než zasáhl Magnus Pobožný a město zachránil. Kámen tekl jako voda, podivné nestvůry byly jako z masa a kostí, noční můry kráčely ulicemi.
Proletěly kolem něj další scény. Viděl prastarý hrad v Syl¬vánii, kde se s Gotrekem střetli s upírem a zachránili dívku. Poznal upíra podle obrazu, který kdysi viděl na hradě Draken¬hof. Byl to Mannfred von Carstein.
Viděl velkou bitvu, v níž se armády Císařství střetly s hor¬dami orků a Snorri Nosohryz padl v boji a byl oplakáván všemi trolobijci. Viděl obrovskou hořící horu, na jejímž vrcholku bojoval Gotrek s okřídleným démonem, který vypadal jako kříženec člověka a elfa, i když byl mnohem větší. Byl si vě¬dom, že tyhle věci se nikdy nestaly. Možná to byly přeludy vyvolané jeho horečnatým mozkem, předpovědi budoucnosti, záblesky světů, kde by se to mohlo stát, kdyby šel jinou cestou.
Nevěděl a nedbal o to. Už cítil, jak mu to téměř zahltilo smysly. Kdyby to pokračovalo, mysl by se mu pod přívalem informací zhroutila a zbyl by z něho blábolící šílenec. Pak uviděl, že některé ostatní koule se přibližují a nabírají novou podobu. Vycítil bytosti kolem sebe, jak se stahují blíž a blíž éterem jako žraloci kolem plavce. Výběžek myšlenky, hebký, nenávistný a zlomyslný se k němu natáhl a pronikl mu do mozku.
Už brzy se nakrmíme, řekl. Tvá duše bude naše.
Trpaslík se zastavil.
„Je v tom nějaká elfí zrada?" řekl. Teclis zavrtěl hlavou.
„Tvůj přítel prošel portálem Prastarých. Nemá žádné amu¬lety ani ochranná kouzla. Nemá tušení, jak se zaštítit. Nemá takové runy, jako máš ty na své pozoruhodné sekeře. Pokud ho nenajdeme brzy, zemře nebo bude pozřen těmi, kdo žijí za hranicí."
Trpaslík opět zvedl sekeru a přistoupil blíž. Na tváři měl rozhodný výraz. Teclis se už obával, že bude muset bojovat.

Místo toho trpaslík zamířil k bráně. „Najdu ho. Nepotřebuji tvou pomoc, elfe."
„Není to tak jednoduché. Nejsi čaroděj. Nedokážeš ho uvnitř cest najít. Bez správného klíče pravděpodobně ani ne¬dokážeš najít cestu zpět. Bloudil bys tu navždy nebo alespoň do té doby, než bys narazil na něco, co by ani tvoje sekera nedokázala zabít."
„Ale ty mi pomůžeš?" řekl trpaslík. V hlase mu zněla drsná ironie. „Proč mám pocit, že je v tom nějaký háček?"
„Protože ty mi na oplátku pomůžeš splnit můj úkol. Jedno¬duchý obchod. To dokáže pochopit i trpaslík,"
Trpaslík se na něho zadíval.
„Neměj obavy. Nebudu vyžadovat nic, co by ohrožovalo tvou trpasličí hrdost nebo ty vaše podivné představy o cti."
„Co ví elf o cti?"
Teclis se usmál. „Pak tedy, až zachráníme tvého přítele, nechám na tobě, aby ses rozhodl, jestli to, co po tobě žádám, je čestné."
Trpaslík zvedl hlavu. Cítil past. Tak bych se na to díval i já, pomyslel si Teclis, kdybych uzavíral obchod s démo¬nem. Znovu se usmál, protože právě nahlédl do toho, co se trpaslíkovi odehrávalo v hlavě.
„Tak dobře," řekl trpaslík. „Ale jestli je to trik nebo mě zradíš, zemřeš, i kdybych měl vylézt z pekla a zabít tě."
Teclisovi zmizel úsměv ze rtů. Nedalo se pochybovat, že trpaslík míní udělat přesně to, co řekl. A vypadal jako někdo, komu by se to mohlo i podařit.
„Pokud máme cestovat společně, měli bychom znát svá jména. Jsem Teclis z Aenarionova rodu," řekl a zdvořile se uklonil jako osobě neurčitého postavení.
„Jsem Gotrek, syn Gurniho," řekl trpaslík. Neuklonil se. „A pokud je ten, kdo na mne má vzpomínat, mrtvý, brzy se k němu připojíš."
Uvidíme, pomyslel si Teclis. Jestliže jsme na Stezkách Pra¬starých, může se rovnováha sil vychýlit v můj prospěch.

kniha-Prstenec kolem slunce

2010-03-16T05:08:00.000-07:00

Jako obyčejně byl hladomor v Číně a další jako obvyk¬le hrozil v Indii a americký Kongres debatoval v přísně osobní a politické linii, komu by měli pomoci a jak a jestli by vůbec měli někomu pomáhat.
Provalilo se to v ranních novinách. V jakési zapadlé laboratoři byla úspěšně provedena syntéza karbohydrátů. V příběhu se nemluvilo o tom, že to byla zapadlá labora¬toř, to vyšlo najevo později. A o mnoho později se přišlo na to, že laboratoř byla jednou z těch, o kterých se před¬tím nemluvilo, a objevila se doslova přes noc. Stala se vůdčí silou v průmyslu. Vickers vzpomínal, že na samém začátku se kdekdo pokoušel útočit na tyto výrobce synte¬tických karbohydrátů faktem, že „vyletěli z noci.“
Nebyl to start z temnoty. Společnost sice mohla mít neobvyklé způsoby obchodování, ale byla tady, aby tu už zůstala. Několik dnů po počátečním oznámení laboratoř uvedla, že nehodlá svůj produkt prodávat, ale že ho po¬skytne lidem, kteří by ho mohli potřebovat – lidem, chá¬pejte, ne obyvatelům určitých zemí, ale lidem, kteří byli v tísni a nemohli si vydělat peníze potřebné na zakoupení nutných potravin. Nejenom hladovějícím, ale jednoduše podvyživeným, celé rozsáhlé části světové populace, kte¬rá nikdy skutečně nehladověla kvůli nedostatku jídla, ale která trpěla kvůli nemocem nebo handicapu, ať už fy¬zickému nebo mentálnímu, a nikdy neměla tolik, aby se najedla dosyta.
Jako kouzlem se v Indii, v Číně, ve Francii a v Anglii, v Itálii a na Novém Zélandu objevily kanceláře a chudí houfně přicházeli a nevraceli se nazpátek do svých domo¬vů. Byli takoví, o tom není pochyb, kteří využili situace, jen leželi a brali si jídlo, na které neměli žádný nárok, ale kanceláře, které se časem objevily všude, nevypadaly, že je to zajímá.
Karbohydráty samotné jako strava nestačily. Ale byly lepší než vůbec žádné jídlo a pro mnoho lidí podpora, kterou karbohydráty zdarma znamenaly, umožnila ušetřit nějaké penny a koupit si kousek masa, které předtím bylo na jejich stole dlouhé měsíce něčím cizím.
„Prověřili jsme karbohydráty,“ říkal Crawford, „a ne¬našli jsme o nic víc, kde bychom se mohli chytit, než předtím. Jak jsme se domnívali, karbohydráty nejsou vy¬ráběny – jednoduše existují. Jsou dopravovány do kance¬láří, kde se rozdávají, z několika skladišť a žádné z těchto skladišť není tak velké, aby obsahovalo zásoby na více než jeden nebo dva dny.
Nenašli jsme žádné továrny a nemohli jsme vystopovat dopravu – samozřejmě ze skladišť do distribučních míst ano, ale ne odkudkoli do skladišť. Je to jako stará historka od Hawthorna – o džbánu mléka, které nikdy nepřestane téct.“
„Možná byste se měli sami zúčastnit obchodu s kar¬bohydráty.“
„Dobrý nápad,“ řekl Crawford, „ale nevíme jak. Rádi bychom vyráběli věčná auta nebo také věčné žiletky, ale žádný z nás neví jak. Máme techniky a vědce, kteří na těch problémech pracují, a nejsou o nic blíže řešení než v den, kdy začali.“
„Co se stane, když budou lidé bez práce potřebovat více než jídlo?“ zeptal se Vickers. „Když jejich rodiny bu¬dou chodit v cárech a potřebovat oblečení? Co se stane, když budou vyhozeni na ulici?“
„Myslím, že na to mohu odpovědět. Přes noc se ob¬jeví nějaká jiná dobročinná organizace a bude opatřovat šaty a útočiště. Prodávají teď domy, pokoj za pět set, a to je méně, než potřebují na výplaty. Proč se jich nevzdat? Proč ne oblečení, které bude stát desetinu, dvacetinu to¬ho, co za něj platíme dnes? Řekněme oblek za pět dolarů. Nebo šaty za padesát centů.“
„Nemáte představu, co bude následovat?“
„Zkoušeli jsme to tipovat,“ odpověděl Crawford. „Vypočítali jsme, že rychle přijde auto, a přišlo. Pak jsme si mysleli, že by mohly následovat domy, a začali je prodá¬vat. Oblečení by mohlo být tou další věcí na trhu.“
„Jídlo, úkryt, doprava a oblékání,“ řekl Vickers. „Čty¬ři základní potřeby.“
„Také mají pohonné látky a energii,“ dodal Crawford. „Dost na to, aby přesunuli lidskou populaci do těch no¬vých domů na sluneční energii. Můžete z knih úplně vy¬škrtnout také energetický průmysl.“
„Ale kdo to je?“ zeptal se Vickers. „Řekl jste mi, že to nevíte. Ale musíte mít nějaký nápad, nějaké vědecké odhady.“
„Ani tušení. Máme seznam organizací a jejich sdru¬žení. Nemůžeme najít jednotlivé lidi, jsou tam jména, o kterých jsme nikdy neslyšeli.“
„Rusko?“

2010-02-02T07:24:00.000-08:00

6.
Crawford přikývl. „A také karbohydráty,“ dodal. „Je to děsné, když na to myslíte. Máme tady někoho, kdo zničí průmysl a vyhodí miliony lidí z práce, potom se otočí a nabídne těm milionům jídlo, aby lidé přežili – nabídne to bez zbytečného byrokratického zdržování a vyšetřování a hraní se slovíčky, kterým se až do dneška vyznačovala jakákoliv podpora.“
„Je to politické spiknutí?“
„Je to víc než to. Jsme přesvědčeni, že je to úmyslný, dobře naplánovaný útok na světovou ekonomiku – úmysl¬ná snaha podlomit sociální a ekonomický systém našeho způsobu života a samozřejmě také systém politický. Náš způsob života je založen na kapitálu nebo státní kontrole zdrojů a na mzdě, kterou si pracovník ve svém zaměstnání vydělá. Odstraňme tyto dvě věci a prodali jsme lacino základy pořádné společnosti.“
„My?“ zeptal se Vickers. „Kdo je to my?“
„North American Research.“
„A North American Research?“
„Začíná vás to zajímat,“ prohlásil Crawford.
„Chci vědět, s kým se bavím a co po mně chcete a o čem celou dobu mluvíme.“
Crawford dlouhou dobu seděl a nic neříkal. Nakonec pronesl: „Tohle jsem měl na mysli, když jsem vám říkal, že to, co vám musím sdělit, je přísně důvěrné.“
„Nesložil jsem žádnou přísahu,“ řekl Vickers, „jestli myslíte tohle.“
„Vraťme se,“ pravil Crawford, „a projděme si tu hi¬storii. Kdo jsme a čím se potom zdánlivě staneme.
Vzpomeňte si na žiletku. Ta se objevila první. Věčná žiletka na holení. Zprávy o ní se rychle rozšířily a každý šel a jednu si koupil.
Dosud se průměrný člověk jednou žiletkou oholí jed¬nou až šestkrát. Potom žiletku zahodí a vezme si další. To znamená, že nepřetržitě kupuje nové holicí žiletky. A vý¬sledkem je, že se z průmyslu na žiletky stal koncern. Za¬městnával tisíce pracovníků, za čas představoval zisk pro tisíce dealerů, byl činitelem jistého typu ocelářské produk¬ce. Jinými slovy, byl to ekonomický faktor, který spojen s tisíci dalších podobných ekonomických činitelů vytvořil obraz světového průmyslu. A co se stalo?“
„Nejsem žádný ekonom, ale na tohle vám můžu snad¬no odpovědět. Když přišla na trh věčná žiletka, nikdo už nekupoval žádné jiné. Takže průmyslové odvětví vyrábě¬jící žiletky bylo ze hry venku.“
„Není to úplně tak rychlé, samozřejmě,“ upřesnil Crawford. „Obrovský průmysl je provázaná věc a umírá dost pomalu, dokonce i poté, co jsou na něm vidět známky rozpadu. Žije, dokud se prodej nezastaví úplně – potom ovšem zanikne naprosto. Ale máte pravdu, to se právě teď děje.
A potom, potom byl zapalovač. Je to sama o sobě mrňavá věcička, samozřejmě, ale pořádně velká, když se na to podíváte z celosvětového měřítka. Přihodilo se totéž. A věčné žárovky. Opět stejná písnička. Byla zahubena tři průmyslová odvětví, pane Vickersi. Tři průmyslová odvět¬ví vymazána. Před chvílí jste řekl, že jsem vyděšený a já odpověděl, že ano. Ty žárovky nás vyděsily. Protože jestli někdo mohl vymazat tři průmyslová odvětví, proč ne půl tuctu nebo tucet nebo sto – proč ne všechna?
Jsme organizováni, a tím my myslím světový průmysl – nejen vlastní průmysl Ameriky, ale Ameriky a Britského Společenství a evropského kontinentu a Ruska a veškeré¬ho zbytku světa. Bylo samozřejmě pár těch, kdo zůstali skeptičtí. Stále ještě je pár jedinců, kteří se nikdy nepři¬pojili, ale všeobecně řečeno vám můžu říci, že naše orga¬nizace reprezentuje a je podporována většinou průmyslu celého světa. Jak jsem řekl, byl bych rád, kdybyste na to nezapomínal.“
„Teď,“ podotkl Vickers, „nemám v úmyslu se k tomu vyjadřovat.“
„Jsme organizováni,“ prohlásil Crawford, „a disponu¬jeme velkou silou, jak si jistě dovedete představit. Udělali jsme jistá prohlášení a vyvinuli jisté tlaky a dosáhli jsme tak několika málo věcí. Jednou z nich je, že žádné noviny, žádná periodika, žádné rádio nepřijme reklamu na žádný takový výrobek nebo mu nevěnuje prostor ve zprávách. Další je, že žádný zavedený obchod nebo prodejní místo nebude prodávat žiletky na holení nebo žárovky nebo za¬palovače.“
„Kvůli tomu zakládají obchody s vynálezy?“
„Přesně,“ odtušil Crawford.
„Rozrůstají se,“ řekl Vickers. „Právě jeden otevřeli v Cliffwoodu.“
„Zakládají obchody s vynálezy,“ souhlasil Crawford, „a vyvinuli novou formu reklamy. Najímají tisíce mužů a žen, kteří chodí dům od domu a říkají lidem, které potka¬jí: ‘Slyšeli jste o těch báječných nových věcech, které se objevily? Ne? Dobře, tak mi dovolte, abych vám řekl…‘ Chápete to. Něco takového, přímý osobní kontakt je nej¬lepším způsobem reklamy, který existuje. Ale je dražší, než si umíte představit.
Takže jsme se dozvěděli, že stojíme nejen proti ná¬paditému a produktivnímu géniovi, ale také proti téměř neomezeným penězům.
Zkoumali jsme je. Zkoušeli jsme tyhle lidi zahnat ke zdi, zjistit, kdo jsou a jak fungují a co zamýšlí. Jak jsem vám řekl, narazili jsme na kamennou zeď.“
„Mohou mít legální cíle,“ prohlásil Vickers.
„Šli jsme po legálních cílech a ti lidé, ať už je to kdoko¬li, jsou schováni snad až v pekle. Daně? Platí daně. Jsou celí dychtiví platit daně. Takže nemůže začít žádné vy¬šetřování, ve skutečnosti zaplatí na daních více, než musí. Zákony o obchodních společnostech? Jsou více než puntič¬kářští v dodržování všech zákonů. Sociální zabezpečení? Platí sociální zabezpečení na obrovských výplatních listi¬nách, o kterých předpokládáme, že jsou zcela smyšlené, ale nemůžete jít za lidmi, co se starají o sociální zabezpe¬čení, a říci: ‘Podívejte, žádní takoví lidé, za které platí, nejsou.‘ Existují další věci, ale tohle jsem vám předložil jen pro ilustraci. Prošli jsme tolika legálními slepými ulič¬kami, že můžeme říci, že naše zákonná moc je bezbranná.“
„Pane Crawforde, předestřel jste vysoce zajímavý pří¬pad, ale nevidím podstatu, o které jste mluvil předtím. Řekl jste, že je to spiknutí na rozbití světové ekonomiky, na zničení našeho způsobu života. Kdybyste studoval naši ekonomickou historii, našel byste spoustu příkladů volné soutěže. Jistě je tomu tak i v tomto případě.“
„Zapomněl jste,“ řekl Crawford, „na karbohydráty.“
A to je pravda, pomyslel si Vickers. Karbohydráty by¬ly mimo soutěž.

2010-01-24T06:37:00.000-08:00

2010-01-03T14:58:00.000-08:00

George Crawford byl mohutný muž. Přetékal z křesla, na němž seděl. Ruce měl složené na břiše a mluvil bez intonace a naprosto bez důrazu. Byl to nejklidnější člo¬věk, jakého kdy Vickers viděl. Nepohyboval se, ani pohyb nenaznačoval. Seděl obrovský a masivní a rty se mu sot¬va pohybovaly a jeho hlas nebyl o mnoho hlasitější než šeptání.
„Četl jsem nějaké vaše práce, pane Vickersi,“ řekl. „Udělaly na mě dojem.“
„Jsem rád, že to říkáte,“ prohlásil Vickers.
„Před třemi lety bych si nikdy nepomyslel, že budu číst beletrii nebo mluvit s jejím autorem. Teď jsem nic¬méně shledal, že potřebujeme člověka, jako jste vy. Mluvil jsem o tom s mými představenými a všichni se shodu¬jeme v tom, že jste muž, který to může pro nás udělat.“
Udělal pauzu a zahleděl se svýma průzračně modrýma očima, které koukaly ze záhybů kůže na obličeji jako špič¬ky kulek, na Vickerse. „Slečna Carterová,“ pronesl, „mi řekla, že jste momentálně velmi zaneprázdněn.“
„To je pravda.“
„Je to nějaká důležitá práce, předpokládám.“
„Doufám, že je.“
„Ta věc, na kterou myslím, by byla důležitější.“
„To je,“ odvětil Vickers mrazivě, „věc názoru.“
„Vy mě nemáte rád, pane Vickersi,“ usoudil Crawford. Bylo to ohodnocení skutečnosti, ne otázka. Vickers zjistil, že ho to dráždí.
„Nemám o vás žádné mínění,“ odpověděl. „Nezajímá mě nic kromě toho, co musíte říci.“
„Než budeme pokračovat, byl bych rád, abyste po¬chopil, že to, co vám musím říci, je důvěrné povahy.“
„Pane Crawforde, nemám příliš pochopení pro obchod a podezřelá obchodní tajemství.“
„To nejsou podezřelá obchodní tajemství,“ poprvé se v Craw¬fordově hlase objevil náznak emocí. „Je to světový obchod, stojící před zdí.“
Vickers na něj vyděšeně zíral. Můj bože, myslel si, ten muž myslí doopravdy to, co říká. Opravdu věří, že svět skutečně stojí před zdí.
„Snad,“ řekl Crawford, „jste slyšel o Věčném autě.“
Vickers přikývl. „Majitel garáží v mém městě se mi ho pokoušel dnes ráno prodat.“
„A o věčných žiletkách a zapalovačích a žárovkách.“
„Mám jednu tu žiletku,“ pronesl Vickers, „a je to nej¬lepší žiletka, kterou jsem kdy měl. Pochybuji o tom, že vydrží navěky, ale je to dobrá žiletka a nikdy jsem ji ne¬musel ostřit. Až se opotřebuje, mám v úmyslu koupit si další.“
„Pokud ji neztratíte, nebudete to muset udělat. Proto¬že, pane Vickersi, to je věčná žiletka. A to auto je autem, které vydrží navěky. Možná, že jste také slyšel o domech.“
„V podstatě ne moc.“
„Ty domy jsou prefabrikované jednotky, a prodávají je za nízkou sazbu pěti set dolarů za pokoj – sestavené. Můžete jako protiúčet dát váš starý dům za fantastickou cenu a úvěrové podmínky jsou velkorysé – mohl bych po¬dotknout, že velkorysejší, než kdy poskytovala jakákoliv finanční instituce. Domy jsou s klimatizací a vyhřívané pomocí slunečních článků, které jsou na všech – slyšíte mě, na všech jejich domech. Je tam ještě mnoho dalších zajímavostí, ale tohle vám poskytne hrubou představu.“
„Vypadá to na dobrý nápad. Bavili jsme se o dlouho¬dobém bydlení za nízké ceny. Možná, že to tak je.“
„Mají dobrý nápad,“ řekl Crawford. „Budu tím po¬sledním, kdo by jim to upíral. Ovšem, zničí mocné lidi. Ty sluneční články jim dodávají všechno – teplo, svět¬lo, energii. Když si jeden koupíte, nemusíte být zapojen v elektrické síti. A oni odstaví od práce tisíce tesařů, ka¬meníků a natěračů a přinutí je spolupracovat s lidmi s kar¬bohydráty. Nakonec zničí i průmyslové odvětví se staveb¬ním dřívím.“
„Rozumím tomu o energii,“ prohlásil Vickers, „ale zá¬ležitosti s tesaři a stavebním dřívím mi zcela nedávají smysl. Určitě na ty domy používají dřevo a musí mít te¬saře, aby je postavili.“
„Používají stavební dříví, to je v pořádku, a někdo to staví, ale nevíme, kdo.“
„To jste mohl prověřit,“ navrhl Vickers. „Vypadá to dost jednoduše. Musí to být sdružení společností. Někde musí mít závody a továrny.“
„Je tu společnost,“ připustil Crawford. „Prodejní společnost. Vydali jsme se za ní a nalezli jsme skladiš¬tě, odkud jsou prodané jednotky rozesílány. Ale tím to končí. Zatím jsme nenašli žádnou továrnu, která by je sta¬věla. Jsou odesílány jistou společností a máme její název a adresu. Ale nikdo nikdy této společnosti neprodal ani třísku dřeva. Nikdy nekoupili ani pant. Nezaměstnávají žádné lidi. Uvádějí seznam sídel továren a ta místa exis¬tují, ale nejsou tam žádné továrny. A to nejlepší z našich poznatků – když jsme pozorovali jejich kancelář, jediný člověk nevešel dovnitř ani nevyšel ven.“
„To je podivné,“ namítl Vickers.
„Jasně, že je,“ souhlasil Crawford. „Dříví a ostatní materiál putuje do těchto domů a někde jsou lidé, kteří je staví.“
„Pane Crawforde, pouze jednu otázku. Proč se o to zajímáte?“
„Ještě,“ prohlásil Crawford, „jsem nebyl zcela při¬praven, abych vám to řekl.“
„Vím, že ne, ale stejně mi to řekněte.“
„Doufal jsem, že vám ještě trochu načrtnu situaci, abyste pochopil, kam mířím. Náš zájem – mohl bych ří¬ci zájem naší organizace – vypadá trochu hloupě, pokud neznáte pozadí celé věci.“
„Někdo vás vyděsil,“ řekl Vickers. „Nepřipustil byste si to, ale jste zsinalý strachem.“
„Poněkud nesvůj, to připouštím. Ale ne já, pane Vickersi – to průmysl, průmysl celého světa.“
„Myslíte si, že lidé, kteří vyrábějí a prodávají tyto do¬my,“ pronesl pomalu Vickers, „jsou titíž, kteří vyrábějí Věčná auta a zapalovače a žárovky.“

2009-06-04T05:54:00.000-07:00

6.

George Crawford byl mohutný muž. Přetékal z křesla, na němž seděl. Ruce měl složené na břiše a mluvil bez intonace a naprosto bez důrazu. Byl to nejklidnější člo¬věk, jakého kdy Vickers viděl. Nepohyboval se, ani pohyb nenaznačoval. Seděl obrovský a masivní a rty se mu sot¬va pohybovaly a jeho hlas nebyl o mnoho hlasitější než šeptání.
„Četl jsem nějaké vaše práce, pane Vickersi,“ řekl. „Udělaly na mě dojem.“
„Jsem rád, že to říkáte,“ prohlásil Vickers.
„Před třemi lety bych si nikdy nepomyslel, že budu číst beletrii nebo mluvit s jejím autorem. Teď jsem nic¬méně shledal, že potřebujeme člověka, jako jste vy. Mluvil jsem o tom s mými představenými a všichni se shodu¬jeme v tom, že jste muž, který to může pro nás udělat.“
Udělal pauzu a zahleděl se svýma průzračně modrýma očima, které koukaly ze záhybů kůže na obličeji jako špič¬ky kulek, na Vickerse. „Slečna Carterová,“ pronesl, „mi řekla, že jste momentálně velmi zaneprázdněn.“
„To je pravda.“
„Je to nějaká důležitá práce, předpokládám.“
„Doufám, že je.“
„Ta věc, na kterou myslím, by byla důležitější.“
„To je,“ odvětil Vickers mrazivě, „věc názoru.“
„Vy mě nemáte rád, pane Vickersi,“ usoudil Crawford. Bylo to ohodnocení skutečnosti, ne otázka. Vickers zjistil, že ho to dráždí.
„Nemám o vás žádné mínění,“ odpověděl. „Nezajímá mě nic kromě toho, co musíte říci.“
„Než budeme pokračovat, byl bych rád, abyste po¬chopil, že to, co vám musím říci, je důvěrné povahy.“
„Pane Crawforde, nemám příliš pochopení pro obchod a podezřelá obchodní tajemství.“
„To nejsou podezřelá obchodní tajemství,“ poprvé se v Craw¬fordově hlase objevil náznak emocí. „Je to světový obchod, stojící před zdí.“

2008-11-26T07:29:00.000-08:00

Přede dveřmi se Ann Carterová zastavila a řekla: „Teď si, prosím tě, zapamatuj, Jayi, že se jmenuje Crawford. Nenazývej ho Cranfordem nebo Crawhamem nebo jiným jménem než Crawford.“
Vickers pokorně odvětil: „Udělám, co bude v mých silách.“
Popošla k němu blíž a utáhla mu kravatu, narovnala ji a smetla mu z klopy nějaké imaginární smítko prachu.
„Jakmile tohle skončí, půjdeme a koupíme ti oblek.“
„Mám oblek,“ pronesl Vickers.
Na dveřích stálo: North American Research.
„Čemu nerozumím,“ zaprotestoval Vickers, „je, proč bychom měli já a North American Research mít něco spo¬lečného.“
„Peníze,“ řekla Ann. „Oni je mají a ty je potřebuješ.“
Otevřela dveře a on šel poslušně za ní; přemýšlel o tom, jaká je to hezká a schopná žena. Příliš schopná. Znala toho příliš mnoho. Znala knihy a vydavatele a věděla, co veřej¬nost chce a viděla to ze všech stran. Popoháněla sebe a všechny okolo. Nikdy nebyla tak šťastná, jako když zvo¬nily tři telefony najednou a pět tuctů dopisů čekalo na odpověď a musel se vyřídit tucet telefonů. Tyransky ho přinutila dnes sem přijít a bezpochyby, řekl si pro sebe, přinutila Crawforda a North American Research myslet si, že chtějí, aby sem přišel.
„Slečno Carterová,“ řekla dívka sedící za psacím sto¬lem, „můžete jít rovnou dovnitř. Pan Crawford vás oče¬kává.“
Musela na sekretářku použít nějaký indiánský posu¬nek, pomyslel si Vickers.

2008-10-09T00:39:00.000-07:00

Proto musí platit, řekl si v duchu, že kdo vyrobil ty žiletky na holení, také vyrobil zapalovače a žárovky, a ti, kdo vyrobili jednotlivé součástky, museli vyprojekto¬vat Věčné auto. Možná tytéž společnosti, ačkoliv jistě to nemohl vědět, protože ho nikdy nenapadlo zjistit, kdo co vyrábí.
Autobus se plnil, ale Vickers stále seděl sám, upřeně hleděl z okna a třídil si myšlenky.
Hned za ním se bavily dvě ženy a aniž by je chtěl tajně poslouchat, vnímal, co si povídají.
Jedna se právě řehonila a říkala: „My měli nejzajíma¬vější skupinu. Bylo v ní tolik zajímavých lidí.“
A druhá žena odpověděla: „Přemýšlela jsem o připo¬jení k jedné z těch skupin, ale Charlie prohlásil, že je to hloupost. Řekl, že žijeme v Americe v roce 1977 a na svě¬tě neexistuje žádný důvod, proč bychom předstírali, že ne. Řekl, že je to ta nejlepší země a nejlepší časové obdo¬bí, které kdy poznal. Povídal, že máme všechno a veškeré moderní pohodlí. Říkal, že jsme šťastnější, než byli lidé před námi. Řekl, že ta záležitost s předstíráním je hlav¬ně komunistická propaganda a že by rád vypátral, co to odstartovalo. Říkal…“
„Ale já nevím,“ přerušila ji první žena, „je to druh zábavy. Znamená to hodně práce, samozřejmě, číst o sta¬rých časech a o všem ostatním, ale myslím, že ti to něco dá. Jeden chlápek říkal druhou noc na shromáždění, že ti to dá, co do toho vložíš, a já se domnívám, že má pravdu. Ale zatím mi nepřipadá, že jsem ochotná dát do toho moc. Hádám, že musím být přelétavý typ. Nejsem tak dobrý čtenář a nechápu tak snadno, hodně se mi toho musí vysvětlovat, ale jsou tam takoví, kteří vypadají, že jim to dává hodně. V naší skupině je muž, který zpětně žije v Londýně, v časech muže, který se jmenoval Samuel Peeps. Nevím, kdo byl ten Peeps, ale odhaduji, že to byl významný člověk. Nevíš, kdo to byl Peeps, co, Gladys?“
„Já ne.“
„Dobře, ať je to jakkoli,“ pokračovala druhá, „ten chlápek celou dobu mluví o Peepsovi. Napsal knihu, ten Peeps, a musí to být hrozně dlouhá kniha, protože pojed¬nává o tolika věcech. Ten muž, o kterém ti vyprávím, píše nejpodivuhodnější deník. Vždycky jsme rádi, když ho při¬mějeme, aby nám kousek přečetl. Víš, zní to skoro, jako by tam opravdu žil.“
Autobus zastavil před vlakovým přejezdem a Vickers pohlédl na hodinky. Za další půlhodinu by měli být ve městě.
Byla to ztráta času, řekl si. Nezáleží na tom, co měla Ann v rukávu za trumfy, bude to plýtvání časem, kvůli kterému nehodlal komukoliv dovolit přerušovat jeho psa¬ní. Neměl by si dovolit prořečnit planě ani jeden den.
Vzadu za ním Gladys říkala: „Slyšela jsi o těch nových domech, které staví? Mluvila jsem o tom v noci s Char¬liem a říkala jsem, že bychom se měli do nich podívat. Náš byt trochu chátrá, víš, a musíme vymalovat a jaksi ho po¬opravit, ale Charlie řekl, že je to nějaká léčka na hlupáky. Řekl, že by nikdo nepostavil takový druh domů, jaký oni nabízejí, aniž by v tom nebyl nějaký háček. Charlie řekl, že je příliš starý na to, aby ho někdo podvedl takovým barákem. Mabel, viděla jsi některý z těch domů nebo jsi o nich něco četla…“
„Říkala jsem ti,“ nedala se odradit Mabel, „o skupině, ke které náležím. Jeden z těch chlápků předstírá, že žije v budoucnosti. Teď, ptám se, není to směšné? Představ si někoho, jak předstírá, že žije v budoucnosti…“

2008-10-07T00:08:00.000-07:00

Ale bude to znamenat víc než jen tohle. Asi tak během roku budou uzavřeny všechny automobilové závody a většina garáží a opraven; ocelářskému a sklářskému prů¬myslu to zasadí silný úder. Také výrobcům látek a možná také tuctu dalších průmyslových odvětví.
Žiletky na holení se nezdály tak důležité, ani žárovky, ani zapalovače, ale teď najednou byly. Tisíce mužů ztratí práci a přijdou domů a řeknou rodině: „Tak se věci mají. Po tolika letech nemám práci.“
Celá rodina bude dělat své každodenní věci v napja¬tém a hrozném tichu, v dusném ovzduší strachu, který nad nimi bude viset, a muž si koupí všechny noviny a bude studovat inzertní sloupky, potom půjde ven a bude chodit po ulicích a lidé v malých kamrlících nebo u psa¬cích stolů v okrajových čtvrtích budou před ním kroutit hlavami.
Nakonec muž půjde na jedno malé místo, které má nad dveřmi nápis ‘Karbohydráty, Inc.‘ a všourá se dovnitř s rozpaky dobrého pracovníka, který nemůže najít práci, a řekne: „Nemám příliš štěstí a peníze se tenčí. Je zázrak, že…“
Muž za přepážkou odvětí: „Ale jistě, jak velkou máte rodinu?“ Muž mu to řekne a ten, který bude sedět za přepážkou, napíše něco na kousek papíru a podá mu ho. „To okénko támhle,“ řekne. „Myslím, že je toho dost na to, aby vám to vystačilo na týden, ale jestli ne, určitě se sem vraťte, kdykoliv chcete.“
Muž vezme proužek papíru a pokusí se vyjádřit díky, ale muž z Karbohydrátu to lehce odmítne a řekne: „Podí¬vejte se, proto jsme tady. To je naše práce, pomáhat chla¬pům jako jste vy.“
Muž půjde k okénku a člověk za okénkem se podívá na proužek papíru a podá mu balíky. V jednom z balíků bude syntetická hmota, která chutná jako brambory a další bu¬de chutnat jako chléb a budou tam další, o kterých byste si pomysleli, že jíte obilí nebo hrách.
To se dělo už dřív a děje se to neustále.
Nebylo to jako podpora – ať je to jak chce, nemohli jste říci, že to bylo jako podpora. Tihle lidé od Karbo¬hydrátu vás nikdy neurazili, když jste přišli žádat o po¬moc. Zacházeli s vámi jako s platícím zákazníkem a po¬každé řekli, že byste měli přijít zase, a někdy, když jste to neudělali, šli jakoby okolo podívat se, co se stalo – jestli jste třeba nedostali práci nebo jste se nestyděli opět při¬jít. Pokud z vás vytáhli, že jste se styděl, sedli si a mluvili s vámi a předtím, než odešli, přiměli vás myslet si, že jste jim prokazovali laskavost, když jste si z jejich rukou brali karbohydráty.
Díky karbohydrátům miliony lidí v Indii a Číně, kteří by zemřeli, stále žili. Nyní tisíce těch, kdo ztratili práci, když automobilový průmysl zkrachoval a ocelářské závody omezily výrobu a opravny zavřely, chodili po stejné cestě do dveří se znamením karbohydrátu.
Automobilový průmysl bude muset zkolabovat. Nikdo si nebude kupovat jiná auta, když může přejít ulici a kou¬pit si takové, které vydrží navěky. Právě tak, když bylo možné v obchodě s vynálezy dostat věčnou žiletku, to¬várny na holící čepelky zkrachovaly. Stejná věc se stala výrobcům žárovek a zapalovačů a bylo možné, pomyslel si Vickers, že Věčné auto nebylo poslední, o čem od těchto výrobců uslyší, ať už jsou to kdokoli.

2008-08-11T03:44:00.000-07:00

4.

Nejdříve to byla žiletka, holicí čepelka, která se neopo¬třebovala. A potom zapalovač, který nikdy neselhal a ne¬vyžadoval žádné kamínky a nikdy nepotřeboval doplnit. Potom žárovka, která, pokud se s ní něco nestalo, svítila pořád.
A teď Věčné auto.
Sem někam budou patřit i syntetické karbohydráty.
Něco se chystá, řekl mu pan Flanders, když stál před obchodem starého Hanse.
Vickers si sedl na sedadlo u okna, pěkně vzadu v au¬tobusu, a pokoušel si v mysli utřídit fakta.
Někde byl zádrhel – žiletky na holení, zapalovače, žá¬rovky, syntetické karbohydráty a nyní Věčné auto. Někde musí být společný jmenovatel, vysvětlující, proč by to mě¬lo být právě těchto pět věcí a ne pět jiných, řekněme roleta a tyčky, s kterými se dá skákat, a joja a letadla a zubní pasty. S žiletkami se člověk oholí a žárovka mu posvítí na cestu a zapalovač by mu měl zapálit cigaretu a syntetické karbohydráty urovnaly přinejmenším jednu mezinárodní krizi a zachránily miliony lidí od hladovění nebo války.
Něco se chystá, řekl mu Flanders a stál tam v čistých, ale obnošených šatech a držel v ruce tu směšnou hůlku, ačkoli, jak tak o tom uvažuju, když ji pan Flanders držel, směšná nebyla.
Věčné auto bude jezdit pořád a nebude potřebovat žádný olej a když zemřete, odkážete ho svému synovi a ten, až zemře, ho odkáže svému synovi a pokud si váš pra¬pradědeček koupil takové auto a vy jste nejstarším synem nejstaršího syna nejstaršího syna, máte ho také. Jedno auto přežije mnoho generací.

2008-08-07T06:03:00.000-07:00

„Omlouvám se za to auto. Kdybych věděl, že ho budeš potřebovat, spravil bych ho. Není tak špatné. Ale chtěl jsem vědět, co si myslíš o tom druhém obchodu, než ti vystavím účet.“
Prodejna na rohu vypadala nějak nevšedně a Vickerse to zmátlo, když k ní po ulici zamířil. Potom, když přišel blíž, uviděl, co je na ní tak zvláštního.
Starý Hans, opravář obuvi, si lehl do postele a zemřel. A opravna obuvi, která téměř nespočetně let stála vedle prodejny s drobným zbožím, byla definitivně zavřená.
Teď byla znovu otevřená – nebo měla přinejmenším umytou výlohu, něco, co se starý Hans za všechny ty roky nikdy neobtěžoval udělat, a bylo tam vystavené nějaké zboží. A byla tam cedule. Vickers se tak zajímal o to, co je na tom okně divného, že neviděl ceduli, dokud nestál skoro u obchodu. Cedule byla nová, s velkými, úhlednými písmeny, která říkala: OBCHOD S VYNÁLEZY.
Vickers se zastavil před výlohou a podíval se, co je uvnitř. V pruhu výlohy ležela vrstva černého sametu a na ní byly vystaveny tři předměty – zapalovač na cigarety, žiletka na holení a jednoduchá žárovka. Nic víc.
Pouze ty tři věci. Nebyly zde žádné popisky, rekla¬my, ceny. Nebylo to nutné. Jak Vickers věděl, každý, kdo tuhle výlohu uviděl, předměty rozpoznal, přestože se v krámu neprodávaly jen tyhle. K těm třem, co ležely na pruhu sametu, patřilo několik tuctů dalších, každý něčím odlišný a určitě výkonný.
Jak šel, ozvalo se klepání a když se vedle něj zastavilo, Vickers se otočil.
Byl to jeho soused, Horton Flanders, na své ranní pro¬cházce, ve svých trochu obnošených, pečlivě vykartáčo¬vaných šatech a se třtinovou hůlkou. Nikdo jiný, řekl si pro sebe Vickers, by neměl odvahu nosit v ulicích Cliffwoodu třtinu.
Pan Flanders mu hůlkou pokynul, postavil se vedle něho a upřel pohled do výlohy.
„Takže se rozrůstají,“ zahájil rozhovor.
„Podle všeho ano,“ souhlasil Vickers.
„Nejpodivnější vybavení,“ řekl pan Flanders. „Víte, ačkoli předpokládám, že vy asi ne, já jsem se hodně za¬jímal o tuto společnost. Jen ze zvědavosti, jestli mi rozu¬míte. Můžu dodat, že mě zajímá spousta věcí.“
„To jsem si všiml.“
„Jo, mě ano. Moc věcí. Například karbohydráty. Hod¬ně zajímavá organizace, nemyslíte, pane Vickersi?“
„Moc jsem o tom nepřemýšlel. Byl jsem tak zane¬prázdněn, že se obávám…“
„Něco se chystá,“ prohlásil pan Flanders. „Říkám vám, že je to tady.“
Autobus projel ulicí, minul je a zabrzdil u zastávky u rohu prodejny.
„Obávám se, že vás opustím, pane Flandersi. Jedu do města. Až se večer vrátím, zaskočte ke mně.“
„Ale ano, stavím se,“ odpověděl pan Flanders. „Brzy se zase zastavím.“

2008-08-01T12:31:00.000-07:00

„To není moc, myslím, že bych se na to podíval.“
„Je to ta nejklasičtější věc, na kterou ses kdy podíval. Ten chlapík, co tady byl, jedním přijel a já si ho dobře prohlédl. Barva, jakou chceš. Spousta chrómu a nereza¬vějící oceli. Všechny součástky nejmodernější. A řízení… člověče, ta věc se řídí milionově. Ale musel bych si na to zvyknout. Šel jsem otevřít kapotu, abych se podíval na motor, a víš, ta kapota nešla otevřít. ‘Co tam děláte?‘ zeptal se mě ten chlápek a já mu řekl, že jsem se chtěl podívat na motor. ‘To nepotřebujete. Nikdy se nic ne¬porouchá. Nikdy se k tomu nebudete potřebovat dostat.‘ ‘Ale,‘ zeptal jsem se ho, ‘kde doléváte olej?‘ A víš, co mi odpověděl? ‘Nuže, pane,‘ řekl, ‘nenaléváte žádný olej. Do¬vnitř dáváte jenom benzín,‘ to mi řekl.
Budu jich mít asi zítra tak tucet,“ řekl Eb. „Bylo by pro tebe lepší, kdybys mi řekl, abych ti jedno schoval.“
Vickers potřásl hlavou. „Nemám moc peněz.“
„To je další věc. Ta společnost ti udělá dobrou cenu. Myslím, že bych ti mohl dát za ten tvůj vrak tisícovku.“
„Nestojí za tisíc, Ebe.“
„Vím, že ne. Ten chlápek řekl: ‘Dejte jim víc, než kolik stojí. Nestarejte se o to, co jim dáte. My vám to vynahra¬díme.‘ Nevypadá to jako chytrý způsob, jak dělat obcho¬dy, když nad tím tak přemýšlím, ale jestli chtějí fungovat takhle, neřeknu proti tomu ani slovo.“
„Budu se muset nad tím zamyslet.“
„Zbyde, abys zaplatil pět stovek. Jednoduše to pro tebe mohu udělat. Ten chlápek řekl, že to mám dělat jed¬noduše. Řekl, že je teď nezajímají tak moc peníze, jako to, aby dostali pár aut ven, aby jezdila po silnicích.“
„Nelíbí se mi to,“ nesouhlasil Vickers. „Tady se přes noc objeví společnost, prodává nové auto, a ještě ke všemu bez reklamy. Napadlo by tě, že o tom bude něco v novi¬nách. Kdybych já prodával nové auto, polepil bych zem reklamou… velké inzeráty v novinách, oznámení v tele¬vizi, billboardy na každé míli a tak.“
„Jistě. Také jsem nad tím přemýšlel. Řekl jsem, po¬dívejte, chlape, chcete, abych prodával tady to auto a jak ho mám prodat, když ho neinzerujete? A on povídá, že vypočítali, že auto je tak dobré, že každý bude překva¬pený, a řekne to dalším. Prohlásil, že neexistuje reklama, která by předčila slovní doporučení. Řekl, že radši ušetří peníze, které by dali do reklamy, a srazí dolů cenu auta. Řekl, že nebyl důvod nutit spotřebitele platit za reklamní kampaň.“
„Tomu nerozumím.“
„Takhle tě opravdu přesvědčí,“ připustil Eb. „Skupi¬na, která vyrábí Věčná auta, na to neutrácí peníze, to se klidně můžeš vsadit. A jestliže takhle nevyhazují peníze, představ si, co vyráběly všechny ostatní společnosti celá léta. Dát dvě nebo tři tisícovky za hromadu šrotu, která se rozpadne, když s ní podruhé vyjedeš ven? Nemrazí tě, když pomyslíš na peníze, které vydělávaly, co?“
„Až dostaneš ta auta,“ řekl Vickers. „Podívám se na ně. Možná při tom uděláme obchod.“
„Určitě. Buď si jistý, že uděláme. Říkal jsi, že jedeš do města?“
Vickers přikývl.
„Za chvíli sem přijede autobus. Chytneš ho na rohu u prodejny. Dostaneš se tam za pár hodin. Tihle chlápci jezdí opravdu dobře.“
„Myslím, že bych mohl jít na autobus. To mě nikdy předtím nenapadlo.“

2008-07-30T01:57:00.000-07:00

Garážník Eb si povytáhl mastné pracovní kalhoty a za¬šilhal skrz kouř, který stoupal z cigarety přilepené v kout¬ku jeho mastné a špinavé pusy.
„Víš, to je tak, Jayi,“ vysvětloval. „Nespravil jsem tvé auto.“
„Chtěl jsem do města,“ řekl Vickers, „ale pokud ne¬mám opravené auto…“
„Tohle auto už nebudeš potřebovat. Hádám, že právě proto jsem ho neopravil. Řekl jsem si, že by to bylo plýt¬vání penězi.“
„Není tak špatné,“ zaprotestoval Vickers. „Možná vy¬padá na rozpadnutí, ale ještě udělá spoustu mil.“
„Jasně, že už ujelo hodně mil. Ale měl by sis koupit to nové Věčné auto.“
„Věčné auto?“ zopakoval Vickers. „To je podivný ná¬zev pro auto.“
„Ne, není,“ trval Eb tvrdošíjně na svém. „Vydrží navždy. Proto ho nazývají ‘věčným‘ autem, protože vydrží věčně. Včera tu byl jeden chlápek a řekl mi o tom a zeptal se, jestli bych to bral, a já řekl jasně, bral, a ten chlapík řekl, že jsem chytrý, když to beru, protože, povídal, se nebudou prodávat žádná jiná auta mimo Věčných.“
„Teď na chvilku přestaň,“ pronesl Vickers. „Mohou to nazývat věčným autem, ale navěky nevydrží. Žádné auto nevydrží věčně. Možná dvacet let, možná celý život, ale ne navěky.“
„Jayi,“ prohlásil Eb, „to je to, co mi říkal ten chlápek. ‘Kupte jedno z nich,‘ povídal, ‘a používejte ho celý život. Když zemřete, odkažte ho vašemu synovi, a když zemře on, může to odkázat svému synovi a tak pořád dál v řadě za sebou.‘ Má záruku, že vydrží věčně. Něco se v něm pokazí a oni ho opraví nebo ti dají nové. Všechno mimo pneumatik. Musíš si kupovat pneumatiky. Opotřebujou se jako u kteréhokoliv jiného auta. A lak také. Ale na lak je záruka deset let. Jestli odejde dřív než za deset let, dostaneš zdarma nový.“
„Snad je to možné,“ prohlásil Vickers, „ale myslím, že těžko. Nepochybuji, že lze vyrobit auto, které vydrží o mnoho déle než ta ostatní. Ale kdyby bylo uděláno příliš dobře, nepotřebovalo by žádné náhradní díly. To dá ro¬zum, že výrobce se zdravou myslí by neudělal auto, které by vydrželo navěky. Vyřadil by se tím ze hry. Předně, stálo by to moc…“
„V tomhle se mýlíš. Patnáct set dolarů, to je všechno, co zaplatíš. Nekupuješ žádné příslušenství. Žádný nad¬standard. Dostaneš všechno komplet za patnáct set.“

2008-07-17T20:44:00.000-07:00

Podíval se na hodinky; za necelou půlhodinu se Ebovy garáže otevřou. Půlhodina mu nestála za to, aby ji strávil psaním.
Vzal noviny a vyšel na verandu, aby si mohl přečíst ranní zprávy. Přemýšlel o malé Jane, jaké je to sladké dítě, jak si pochvalovala jeho kuchařské umění a stále o tom brebentila.
Nejste ženatý, řekla Jane. Proč nejste ženatý, pane Vickersi?
A on odvětil: Měl jsem dívku. Teď si vzpomínám. Měl jsem dívku.
Jmenovala se Kathleen Prestonová a bydlela ve velkém cihlovém domě postaveném na kopci, v domě s mnoha sloupy, se širokou verandou a polokruhovými okny nad dveřmi – ve starém domě, který byl postaven v první vlně pionýrského optimismu, když byla země nová, a který stál, i když byla zem odplavena a nedostávalo se jí a úbočí vrchu zjizvily strouhy žlutého jílu.
Tehdy byl mladý, tak mladý, že ho bolelo, když o tom přemýšlel, tak mladý, že nemohl pochopit, že dívka, která žije ve starém domě s půlkruhovitými okny nade dveřmi a se sloupovým portikem, nemůže vážně uvažovat o chlap¬ci, jehož otec hospodaří na vyčerpané farmě, kde vyrůstá drobná a nezdravá kukuřice. Nebo spíše snad to byla její rodina, která o něm nemohla uvažovat, a ona musela být také příliš mladá, než aby tomu plně porozuměla. Mož¬ná, že se pohádala s rodinou, možná, že padla rozzlobená slova a zaleskly se slzy. To se nikdy nedozvěděl. Kráčel s ní začarovaným údolím a mezi tím, než pro ni přišel, ji sbalili a poslali do školy někam na východ. A to bylo naposled, co ji viděl nebo o ní slyšel.
Aby si oživil vzpomínky, znovu šel údolím, připraven zachytit cokoliv, co by mu vyčarovalo kouzlo toho dne. Ale květy planých jabloní opadaly a skřivan nezpíval tak hezky a tajemno uniklo do nějaké bohem zapomenuté ze¬mě. Vzalo si čarokrásu s sebou.
Noviny mu spadly z klína a on se sehnul, aby je zvedl. Otevřel je a uviděl, že zprávy se nesou ve stejném jed¬notvárném duchu jako ve všechny ostatní dny.
Naděje na mír ještě existovala a studená válka stále mohutně zuřila.
Studená válka samozřejmě trvala už roky a vypadalo to, že bude ještě mnoho dalších let pokračovat. Posled¬ních čtyřicet let světem zmítala krize za krizí, zvěsti a drby, stále hrozily válečné konflikty a velká válka se stále nepřerušovala, dokud svět unavený studenou válkou nezí¬val tváří v tvář novým mírovým zvěstem, kterých bylo za desetník tucet.
Někdo v zapadlém klubu v Georgii zlomil rekord v po¬jídání syrových vajec a okouzlující filmová hvězda zase jednou hodlala změnit manžela a pracující v ocelárnách hrozili stávkou.
Úvodní článek pojednával o zmizelých lidech. Přeče¬tl polovičku, to mu stačilo, věděl, co chtěl. Vypadalo to, že stále více a více lidí se ztrácí – celé rodiny najednou, a policie po celé zemi pomalu šílela. Vždy byli lidé, kte¬ří zmizeli, říkal článek, ale to byly osamocené případy. Nyní z jedné obce zmizely dvě nebo tři rodiny, z další také dvě nebo tři a nezbyla po nich ani stopa. Většinou byly z chudších vrstev. V minulosti, kdy mizeli jednotliv¬ci, obyčejně k tomu existoval nějaký důvod, ale u těchto případů masového mizení to vypadalo, že kromě chudoby nemá žádnou příčinu. A proč by někdo měl nebo mohl zmizet kvůli chudobě, na to nemohl pisatel článku ani lidé, se kterými mluvil, přijít.
Našel titulek, který hlásal: Více světů než jeden, říká Savant.
Přečetl si kousek stati:

BOSTON, MASS. (AP) – Může být další, ‘druhá‘ Země těsně vedle nás, a jiný, alternativ¬ní svět za tímto a další svět za tím druhým … správně, chápete tu myšlenku?
Světy seřazené za sebou v řetězu, jeden za dru¬hým.
To je teorie doktora Vincenta Aldridgea…

Vickers upustil noviny na podlahu a seděl, díval se ven přes zahradu plnou květin, zářících ve slunci. Tady byl mír, v zahradě v koutě světa, jako by tu nikdo jiný nebyl, pomyslel si. Mír se skládá z mnoha věcí, ze zlatého slunečního svitu a z řeči letních listů chvějících se ve větru, ptáků a květin a slunečních hodin, i z plotu, který si říká o natření, a ze staré borovice umírající v tichu a pokoji, protože nadešel její čas, ve chvíli smrti usmířená s trávou a květinami a všemi ostatními stromy.
Tady nebyly žádné drby a žádné hrozby; zde byl v ti¬chu přijat fakt, že čas běží, přišla zima a léto, Slunce bude následovat za Měsícem a život je dar, o který je třeba pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.
Vickers pohlédl na hodinky a viděl, že je čas jít.

2008-07-08T04:34:00.000-07:00

Když Jane odešla a on umyl nádobí, vzpomněl si, že měl již nejméně týden v úmyslu zavolat Joeovi kvůli my¬ším.
„Mám tu myši.“
„Máš co?“
„Myši,“ řekl Vickers. „Malá zvířátka. Běhají tady.“
„To je směšné. V domě tak dobře postaveném jako je tvůj by neměly být myši. Chceš, abych přišel a zbavil tě jich?“
„Hádám, že budeš muset. Zkusil jsem pasti, ale tyhle myši se nechytají do pastí. Obstaral jsem si kočku a než jsem se vrátil, kočka utekla. Zůstala jenom den nebo dva.“
„To je opravdu směšné. Kočkám se líbí na místech, kde mohou chytat myši.“
„Ta kočka byla ztřeštěná. Chovala se, jako by tu straši¬lo. Chodila tady po špičkách.“
„Kočky jsou směšná zvířata,“ svěřil se Joe.
„Jedu dnes do města. Počítám, mohl bys to udělat, zatímco budu pryč?“
„Jasná věc,“ souhlasil Joe. „Právě teď není pro dera¬tizátory moc práce. Přijdu v deset nebo tak nějak.“
„Nechám vstupní dveře odemčené.“
Vickers zavěsil telefon a sehnul se pro papír. Položil ho na psací stůl a zvedl svazek rukopisů, držel ho v ruce a cítil jeho tloušťku a váhu, jako by ho uklidňovalo, že to, co drží, je dobré, že to nebyla zbytečná práce, že vypovídá o mnoha věcech, které si přál říci, a sděluje je dost do¬bře, takže ostatní muži a ženy budou moci číst ta slova a pochopit holou myšlenku, ležící pod chladem vytištěného písma.
Neměl by ztrácet den, řekl si sám pro sebe. Měl by zůstat tady a pracovat. Neměl by odcházet, aby se setkal s tím mužem, jak to chce jeho agent. Ale Ann na tom trvala a řekla, že je to naléhavé, dokonce i když jí řekl o autě, které má v garážích v opravě, stále naléhala, aby jel. Samozřejmě, když jí to říkal, věděl, že ta historka o autu není pravdivá. Eb ho bude mít pro něj připravené, aby mohl podniknout svůj výlet do New Yorku.

2008-06-23T00:53:00.000-07:00

Vickers vstal v hodinu, která ho svojí časností urážela. Předchozí noc volala Ann a pověděla mu o muži v New Yorku, který se s ním chce setkat.
Pokoušel se ji přemluvit.
„Vím, že ti to rozbije tvůj časový rozvrh,“ řekla, „ale myslím si, že tohle je něco, co si nemůžeš nechat ujít.“
„Nemohu tam jet, Ann,“ řekl jí. „Musím teď psát a nemůžu si dovolit ztratit čas.“
„Ale tohle je velké,“ prohlásila Ann, „největší věc, kte¬rá tě kdy potkala. Vybrali tebe, s tebou budou mluvit jako s prvním, před všemi ostatními spisovateli. Myslí si, že ty jsi člověk, který to udělá.“
„Reklamu.“
„To není reklama. To je něco jiného.“
„Zapomeň na to – nechci se s tím chlápkem setkat, ať už je to kdokoli,“ řekl a zavěsil. Ale teď si zde dělal časnou snídani a připravoval se, že pojede do New Yorku.
Smažil vejce a slaninu, dělal toasty a pokoušel se jed¬ním okem sledovat kávovar, který začínal vřít, když za¬zvonil zvonek u dveří.
Omotal okolo sebe župan a zamířil ke dveřím.
Může to být chlapec s novinami. Nebyl doma při pravi¬delném placení a chlapec pravděpodobně viděl světlo v kuchyni.
Nebo to může být jeho soused, podivný starý muž, který se jmenuje Horton Flanders a nastěhoval se sem asi před rokem a teď, v tu nejméně vhodnou dobu, zaskočil na návštěvu, aby tu prolenošil hodinu. Byl to vlídný stařec, vypadal skvěle, a přestože šaty měl trochu prožrané od molů a na okrajích ošuntělé, bylo příjemné se s ním bavit. Byl to dobrý společník, ale přesto by si Vickers přál, aby byl ve svých návštěvách více ortodoxní.
Může to být chlapec s novinami nebo Flanders. V tuhle ranní hodinu to sotva může být někdo jiný.
Otevřel dveře a tam stála dívenka oblečená v županu třešňové barvy a s králičími trepkami na nohou. Vlasy měla po prospané noci rozcuchané, ale modré oči jí jiskřily a hezky se na něj usmívala.
„Dobré ráno, pane Vickersi,“ řekla. „Vzbudila jsem se a nemohla jsem znovu usnout. Uviděla jsem u vás v ku¬chyni svítit světlo a napadlo mě, jestli vám třeba není špatně.“
„Jsem v pořádku, Jane,“ odpověděl jí Vickers. „Prá¬vě si dělám snídani. Možná, že by jsi se chtěla najíst se mnou.“
„Ó, ano,“ pronesla Jane. „Doufala jsem, že jestli třeba snídáte, pozvete mě, abych se najedla s vámi.“
„Tvoje matka neví, že jsi tady, viď?“
„Máma a táta spí,“ sdělila Jane. „Dnes je den, kdy táta nepracuje, a oni byli včera večer hrozně dlouho pryč. Slyšela jsem je, když přišli, a máma říkala tátovi, že moc pil, a řekla, že už s ním nikdy nikam nepůjde, jestli bude tolik pít, a táta…“
„Jane,“ řekl Vickers rozhodně, „myslím si, že tvoje máma a tvůj táta by nebyli rádi, že to říkáš.“
„Ale oni se o to nestarají. Máma to říká skoro pořád. Slyšela jsem, jak říká paní Traynorové, že má skoro chuť se s mým tátou rozvést. Pane Vickersi, co je to rozvod?“
„Teď nevím,“ řekl Vickers. „Nemohu si vzpomenout, že bych to slovo už někdy slyšel. Snad bychom se neměli bavit o tom, co říká tvoje máma. Podívej se, máš bačkory celé mokré, jak jsi šla po trávě.“
„Venku je vlhko. Je hodně rosy.“
„Pojď dovnitř,“ prohlásil Vickers, „a já vezmu ručník a vysuším ti nohy, potom si dáme snídani a zavoláme tvojí mamince, aby věděla, kde jsi.“
Vešla dovnitř a on zavřel dveře.
„Sedni si na tamtu židli, já jdu pro ručník. Bojím se, aby ses nenachladila.“
„Pane Vickersi, vy nejste ženatý, že ne?“
„No, ne. Nějak se přihodilo, že nejsem.“
„Skoro každý je ženatý. Skoro každý, koho znám. Proč nejste ženatý, pane Vickersi?“
„Proč, přesně nevím. Nikdy jsem nenašel správnou dívku, myslím.“
„Je mnoho dívek.“
„Měl jsem dívku, je to dávno, co jsem měl dívku.“
Před lety si to pamatoval jasně. Přinutil léta, aby mu zatemnila paměť, aby vyhladila a schovala vzpomínky tak, aby o nich nemusel přemýšlet. Pokud si vzpomněl, bylo to tak daleko a tak mlhavé, že na to mohl hned pře¬stat myslet.
Ale teď se to vrátilo.
Byla tu ta dívka a zakleté údolí, kterým kráčeli. Jarní údolí, jak si je pamatoval, s rozkvetlými planými jablo¬němi planoucími na kopcích a s písní modrého ptáka a se skřivanem letícím vzhůru do nebe. Divoký jarní vánek čeřil vodu a vanul nad trávou tak, že se zdálo, že louka teče a stává se jezerem s bílými čepicemi pěny.
Kráčeli údolím a nebylo pochyb, že je zakleté, protože když se vracel, údolí tu nebylo – nebo to přinejmenším nebylo stejné údolí. Bylo to, jak si vzpomínal, úplně jiné údolí.
Šel tam před dvaceti lety a přes ta dvě desetiletí, kdy to schovával co nejhlouběji, se to vrátilo nazpět do jeho mysli, bylo to opět tady, tak čerstvé a jasné, jako by to bylo včera.
„Pane Vickersi,“ podotkla Jane, „myslím, že se toasty připalují.“

2008-06-19T02:53:00.000-07:00

Slovesa: vyjadřují děje – činnost nebo stav podmětu nebo jeho změnu stavu. Mají různé tvary. Ty označují osobu (první, druhá, třetí), číslo (jednotné, množné), čas (přítomný, minulý, budoucí), způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací), slovesný rod (činný, trpný), a z části i rod (mužský, ženský, střední). Slovesa mají dvojí vid (dokonavý, nedokonavý). Slovesné tvary, které vyjadřují osobu jsou tvary určité (ve větě jsou slovesným přísudkem). Neurčité tvary nevyjadřují osobu a způsob – vyjadřují jen vid a rod (infinitiv – psát, vidět) a časové vztahy (přechodníky a příčestí – vida, vidouc, vidouce)
Slova neohebná – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.
Příslovce: vyjadřují různé bližší okolnosti dějů, někdy i předmětů (místo, čas, způsob, příčina) nebo stupeň vlastností nebo míru věcí. Ve větě jsou příslovečným určením, občas neshodným přívlastkem. Svůj tvar ve větě nemění, ale věcný význam některých příslovcí se může stupňovat tvořením druhého a třetího stupně (často, častěji, nejčastěji).
Předložky: vyjadřují podobně bližší okolnosti jako příslovce, ale pouze ve spojení se jmény jejichž pád řídí. Teprve v předložkových pádech uplatňují svůj věcný význam. Tyto pády jsou ve větě příslovečným určením, řidčeji předmětem nebo neshodným přívlastkem.
Spojky: slova která spojují jednotlivé větné členy nebo věty a vyjadřují vztah mezi nimi (a, nebo, ale).
Částice: slova uvozující věty a označující jejich druh (přací – ať, nechť) a nebo vyjadřují postoj mluvčího k obsahu věty nebo i k jednotlivým slovům (snad, ovšem, kéž).
Citoslovce: vyjadřují city a nálady nebo vůli mluvčího (ach, oh, uhh) nebo zvuky (mlask, žbluňk). Citoslovce stojí zpravidla osamotě a nespojují se s jinými slovy do vět.

Slovní druhy – definice, mluvnické kategorie

2008-06-15T01:27:00.000-07:00

Slova jsou ohebná (jdou časovat nebo skloňovat – podle pádů, čísla, rodu, osoby) a neohebná (nemění svůj tvar - neskloňují se ani nečasují).
Slova ohebná – jména – jména podstatná, přídavná, zájmena, číslovky a slovesa.
Podstatná jména: názvy osob, zvířat a věcí. Vyjadřují samostatné názvy pro vlastnosti, děje, činnosti a stavy. Ve větě mají většinou platnost podmětu nebo předmětu. Mění tvary podle pádu a čísla a mají jeden ze tří rodů (mužský, ženský, střední).
Přídavná jména: označují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jinak zpřesňují nebo vymezují význam podstatných jmen. Mění tvary nejen podle pádu a čísla, ale i podle rodu (mužský, ženský, střední) ve shodě s podstatným jménem, které rozvíjejí nebo ke kterému se vztahují. Přídavná jména lze stupňovat – mohou vyjádřit různý stupeň vlastností tvořením prvního, druhého a třetího stupně (blbý, blbější, nejblbější).
Zájmena: zastupují nevyjádřená podstatná nebo přídavná jména, naznačují je, nebo na ně odkazují. Mění tvary podle pádu a čísla. Některá rozlišují i rod, jako jména přídavná (ten, ta, to; který, která, které) – jsou to zájmena rodová. Ostatní (já, ty) se nazývají bezrodá.
Číslovky: slova významu číselného – označují počet, pořadí. Ve větě se chovají jako jména podstatná nebo přídavná, někdy i jako příslovce (třikrát). Většinou mají tvary podle pádů, některá podle čísel a rodu. Jdou skloňovat (první, prvá, prvé). Někdy mají i tvar přídavných jmen (první). Mohou být i neohebné (tři, čtyři).

2008-06-09T23:14:00.000-07:00

Domácí literatura
psali hlavně latinsky a historická díla.
Bohuslav Balbín – nejcennější dílo psané latinsky je Učené Čechy, které je věnované českým kulturním a literárním dějinám.
Rozprava na obranu jazyka slovanského obzvláště českého – obsahuje kritické poznámky o společenském životě a politických poměrech
Do Čech byli zváni cizí duchovní, kterým byla svěřena protireformační a rekatolizační práce v zemi. Tím do Čech přiváděli ohlasy španělské a italské litaratury a vedle toho ještě katolické a německé. Hlavní tvorba byla náboženská literatura.
Bedřich Briedel – básník; Co bůh? Co člověk? – mystická úvaha – konfrontoval zde s bohatou obrazností nicotu lidské existence a hodnotu existence boží.
Jesličky – kancionál (písňová poezie).
Dále se v české tvorbě uplatňovala duchovní lyrika: Adam Michna z Otradovic – Česká mariánská muzika – obsahuje vánoční koledy (Chtíc aby spal), ukolébavky (Hajem můj andílku) a milostné písně (Pod našima okny).

V próze se tyto umělecké směry rozvíjí hlavně jako forma kázání. Největším odvětvím, které se v této době rozvíjí je barokní divadlo, které působilo na všechny smysly diváků, hlavně na rozum a city.
Kramářská nebo jarmareční píseň – o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků; prodávali texty písní.

Emigrantská literatura:

2008-06-08T00:06:00.000-07:00

(nekatolická inteligence)
Jan Ámos Komenský (1592-1670)
vedle Husa další osobnost světového významu. Narodil se na jižní Moravě, studoval na bratrských školách v Přerově a ve Střážnici, pak na německých protestantských universitách. Po návratu se stává učitelem v Přerově, pak ve Fulneku. Byl to poslední biskup jednoty bratrské, filosof, pedagog, historik a překladatel. Věnoval se výchově a vzdělání. Zemřel v Nardenu
před odchodem z vlasti: Labyrint světa a ráj srdce (2 části) – satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (=autor). Průvodci jsou Všezvěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se nedostatkům). Prohlížejí všechny stavy a zaměstnání – realistický obraz doby a smýšlení lidí. Ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvody, války). 2.část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (=záchrana)
Pedagogické práce: Velká didaktika (Didactica magna) – zásady moderního vyučování a výchovy (vyučování pro všechny a zdarma v mateřském jazyce; důraz na praxi, na tělesnou výchovu, názornost vyučování, kázeň). Spis obsahuje i názor na rozdělení vzdělání do 4 stupňů po 6 letech: předškolní (v rodině), v obecné škole, latinské (gymnázium), na universitě (doplněno cestováním)
Informatorium školy mateřské – pro matky, výchova v předškolním věku
Svět v obrazech (Orbis pictus) – 1. obrázková učebnice na světě
Brána jazyků otevřená – učebnice latiny
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti

Pavel Stránský: O státě českém – latinsky psaný spis
Pavel Skála ze Zhoře: Historie církevní – české dílo z dějin nekatolických církví.

Barokní literatura v Evropě a u nás – protireformace

2008-05-22T02:48:00.000-07:00

Evropa
Baroko probíhalo od poloviny 16. století do 17. století. Rozvíjelo se v literatuře, výtvarném umění a stavitelství.
Stavěny kostely, chrámy, znak: křivky, vlnění, oblouky, kopule, mohutnost, akustika, velkolepost; vnitřní výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, spousta ozdob, sochy, mramorové sloupy na náměstích; Krištof a Kilián Dienzenhoferové (Loreta, chrám sv. Mikuláše);
Sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost – Matyáš Braun, Ferdinand Brokoff;
Malířství: šerosvit (kontrast světla a stínu) – Rubens, Rembrandt, Karel Škréta, Brandl
Literatura: aktualizace typických středověkých žánrů: legenda, duchovní píseň, epos, traktát, reflexivní lyrika, využití obraznosti, alegorie symbolů.

Období válek (třicetiletá válka 1618-1648) a nejistot, proto pocity marnosti, pomíjivosti pozemského světa. Odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru, pocity bezmocnoti, utrpení, bolesti, snaha ohromit člověka – důraz na citovost, vnitřní napětí, dramatičnost

John Milton (1608-1674) – Anglie - ve svých duchovních eposech postavil člověka mezi síly zla a dobra (Satan a Bůh) Ztracený ráj a Ráj znovu nabytý - duchovní epos na biblické téma (o Adamovi a Evě, o prvotním hříchu)
Torquato Tasso (1544-1595) – Itálie – Osvobozený Jeruzalém – nábožensko-hrdinská epopej, téma křížové výpravy
Pedro Calderon de la Barca (1600-1681) – Španělsko – autor filosofických a symbolických her
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621-1676) – Německo – Dobrodružný Simplicius Simplicissimus – román, obraz hrůz třicetileté války z pohledu prosťáčka

U nás
po porážce na Bílé Horě 1620 – potrestáni pčastníci odboje, konfiskace majetku, nucený exil; hospodářský rozvrat – utužení nevolnictví; rekatolizace, germanizace

2008-05-19T04:13:00.000-07:00

Umorul vine si el sa intareasca lumea amintirilor. Observam fel de pozne stilistice de la cuvantul calambur pana la frze care, desfasurandu-se normal pana la un punct, se intoarce pe neasteptate contra sensului firesc, construita fiind cu siretenie sintactica: “…somn nu cerem de mancare, daca ma sculam, nu mai asteptam sa-mi deie altii…cand ma lua cineva cu raul putina treaba facea cu mine, cand ma lua cu binisorul nici atat”
Parasirea satului inseamna desprinderea de universal humulestenilor, de tarmul miraculous al copilariei si instrainarea, hotarat cine stie pentru cata vreme. In momentul in care adolescentul constientizeaza ca va trebui sa plece sis a lase tot ce era drag, sufletul sau vibreaza profound pe toate corzile grave. Legatura eroului cu satul natal sintetizeaza toate elementele acestui edeu al copilariei de care Nica nu vrea sa se desparta: “Ozana cea frumos curgatoare si limpede ca cristalul, tata si mama, fratii si surorile si baietii satului, tovarasii din copilarie, dumbravile si luncile umbroase, prundul cu stioanele, taranii cu holdele, campul cu florile si mandrele dealuri, sezatorilr, clacile, horele, si toate petrecerile din sat”. Memoria involuntara aduce in prim plan amintirile despre scoala din Humulesti ridicata prin grija parintelui Ioan, om vrednic si cu bunatate la care s-a adunat o multime de fete si baieti printr care si Nica, “baiet prizarit, rusinos si fricos de umbra sa”, ca orice copil. El nu intelege rostul invataturii: prinde muste cu ceaslovul, fuge de la scoala de frica lui sfantul Nicolae. Numai staruinta mamei si a bunicului David, Nica pleaca sa urmeze scoala lui Alecu din Brosteni. Plecarea inseamna ruptura de sat si de parinti.

2008-05-15T07:51:00.000-07:00

Reprezentant perfect al sufletului romanesc intre popoare Ion Creanga este cel mai cunoscut si mai indragit povestitor al nostru. El a creat povesti, basme nemuritoare pecum”Ivan Turbinca”,”Soacra cu trei nurori” , ”Capra cu trei iezi”,”Povestea lui Harap-alb” si multe altele.
Jocurile cpilaresti pe care tatal le aproba cu intelepciune si umor, sunt inlocuite cu timpul cu adevarate aventuri care il pun pe Nica in conflict cu adultii atragand dupa sine pedepse, amenintari sau numai spaime. Astfel mersul cu uratul, cu o recuzita improvizata si cu o recuzita nepotrivita, smantanitul oalelor cu lapte, vizitele repetate la mos Chiortec ciubotal, trebusoara cu canepa dupa furatul cireselor, luarea prepelitei din cuibul ei, scaldatul, sunt intamplari terminate, tot atate esecuri fiindca sunt evenimente de cunoastere, Nica trebuie sa invete din toate cate ceva. Astfel piul de om in devenire afla ca oamenii pot fi buni, harnici, generosi si intreprinzatori ca mama sa, hatri ca mos Chiortec si ca mosneagul din targ care vroia sa apere pupaza, ori sunt lacomi, zgarciti, cicalitori ca matusa Marioara cu Mos Vasile, popa Oslobanul sa matusa Mariuca. Asa cum am mai spus prepelitele acesta nu sunt nemaipomenite dar in acest proces de descoperie a lumii orice eveniment capata semnificatii majore.

Ludvík Vaculík

2008-05-02T03:47:00.000-07:00

(1926)
- pochází z Moravy – Broumov
- často v díle vzpomíná na dětství a tatínka
- pracoval u Bati a zároveň navštěvoval večerní školu práce + OA – nedokončil + žurnalistika v Praze
- po válce komunista
- pracoval jako vychovatel na internátě → odešel na vojnu → redaktor Rudého práva
- 1967 – 4. sjezd spisovatelů, ostrá kritika totalitního režimu, naší společnosti → Vaculík vyloučen z komunistické strany a z redakce Literárních novin
- „Manifest 2000 slov“ – kritika společnosti, autoři pronásledováni

dílo: „Rušný dům“
- zkušenosti z vychovatelské práce, protestuje proti formalismu
- něco mezi beletrií a literaturou faktu
- vychovatel chce vést mládež k lepším cílům, ale vedení je to jedno

„Sekyra“
- autobiografický román
- návštěva spisovatele v rodné vesnici, vesnice se úplně změnila, vzpomíná na své dětství a svého otce (odjel do Persie)
- otec vstoupil do strany a začal se odcizovat lidem i rodině
- člověka posiluje a je mu jistotou rodný kraj

„Petice“
- vydáno v samizdatu
- jedním z iniciátorů založení literatury samizdatu

román „Morčata“ – morčata jsou uvězněna v kleci → člověk je vězněn v bezmoci a odcizení

„Černý snář“
- záznamy autora 22. 1. 1979-2.2.1980
- přesně, co se zde událo
- postřehy autora na známé osobnosti (Havel,…)

„Milí spolužáci“
- vydáno v Kolíně nad Rýnem
- 2 části „Kniha indiánská“ – záznamy z dětství
„Kniha dělnická“ – záznamy ze studií a práce

- psal a píše fejetony

svazky fejetonů: „Jaro je tady“ – 1981–1987
„Srpnový rok“ – 1989
Stará dáma se baví“ – 1990

Josef Škvorecký

2008-04-25T23:21:00.000-07:00

(1924)
- manželka Zdena Salivarová – také spisovatelka
- emigrovali do Toronta
- založili tam nakladatelství 68 a vydávali díla, která u nás nemohla vyjít
- narodil se v Náchodě (dějiště Zbabělců,…)
- vystudoval angličtinu a filosofii na UK, získal i doktorát
- redaktor časopisu Světová literatura
- psal texty pro divadlo, verše doslovy, překlady – americká díla

dílo: „Zbabělci“
- napsal tento román v roce 1948, ale román vyšel až v roce 1958
- kritika byla pobouřena z tohoto románu obraz revoluce na malém městě
- hovorová čeština, páskovský slang

„Legenda Emöke“
- legenda o rodícím se milostném vztahu
- pražský redaktor jede na chatu Roh potká tam vdovu Emöke
- bojuje o ni s farářem, redaktor ji opravdu miluje, ale nedokáže se vzepřít farářovým pomluvám
- nezůstanou spolu

„Sedmiramenný svícen“
- rámcová novela
- 7 příběhů – střídavě veselý a tragický
- židovská problematika
- smutné příběhy vypráví Rebeka – přežila koncentrák
- veselé příběhy vypráví Dany Smiřický

„Konec nylonového věku“
- krátce po únoru 48
- několik mladých se sejde na večírku
- různé postavy a jejich charaktery
- staví na odiv svůj „anglický nátěr“ a loučí se se svým životním stylem

„Tankový prapor“
- vyšlo v Torontu roku 1971
- události vojenské posádky v roce 1951
- autobiografie – Dany Smiřický
- zesměšňuje byrokracii na vojně
- drsná mluva

„Prima sezóna“
- vyšlo v Torontu
- povídky v době protektorátu v Kostelci
- Dany Smiřický loví ženy

„Mirákl“
- vyšlo v Torontu
- politická detektivka
- Dany Smiřický objasňuje vraždu

„Příběh inženýra lidských duší“
- Dany Smiřický imigrant v Torontu, profesor na univerzitě
- cestování v čase a prostoru (mezi Kostelcem a Torontem)
- Daného přátelé, Dany zmoudřel, ironický pohled na přátele

detektivní příběhy: „Smutek poručíka Borůvky“
„Hříchy pro pátera Knoxe“
„Konec poručíka Borůvky“
„Návrat poručíka Borůvky“
„Nápady čtenářů detektivek“ – o světových detektivních příbězích

román „Lvíče“
- detektivní zápletka
- vyšel v ČSR (69), zfilmovaný: „Flirt se slečnou Stříbrnou“
- intelektuální prostředí, vina X trest
- 50.-60. léta 19. století, ich-forma
- básník, redaktor Karel Zeden je seznámen se slečnou Lenkou Stříbrnou
- Karel i kamarád Vašek (profesor tělocviku) ji chtějí pro sebe, doktor Emil Procházka chce Lenku taky, redaktor novin zemřel, zabila ho Lenka
- humorná groteska, tragédie
„Ze života lepší společnosti“ – ironický obrázek buržoazní rodiny za 1. republiky očima dítěte, formou školních úloh
drama „Bůh do domu“
poslední dílo „Scherzo capriccioso“ – znalosti české a americké historie, osudy A. Dvořáka, genialita jeho hudby, přistěhovalci v USA, úvahy o literatuře

Pavel Kohout

2008-04-19T09:12:00.000-07:00

(1928)
- básník, prozaik, dramatik, překladatel a publicista
- vystudoval gymnázium v Praze
- spoluzakladatelem souboru Julia Fučíka
- nedokončil filosofická studia, stal se spisovatelem
- 1979 – získal povolení k pracovnímu pobytu v Rakousku → byl zbaven českého občanství → 10 let byl nucen žít i se svou ženou v Rakousku, až po revoluci se mohl vrátit
dílo: básník – básně psal od svých 19 let do 25 let

„Verše a písně“
„Lásky a boje“

- přešel k dramatické tvorbě

„Dobrá píseň“ – premiéra roku 1952
„Zářijové noci“ – kritika špatné politické práce v armádě, necitnost k člověku
„Chudáček“
„Taková láska“ – reakce mladé dívky na nešťastnou lásku → sebevražda
„August August, august“ – August August pracuje v cirkuse, chce chovat 8 lipicánů, ředitel na něj pošle tygry, mocní ničí bezbranné snílky
„Marie zápasí s anděly“

próza

„Z deníku kontrarevolucionáře“
román „Maryně“ – žena → kat; výchova dívek pro výkon katovského povolání
román „Nápady Svaté Kláry“ – Klára je nadaná jasnovidskými vlastnostmi
román „Kde je zakopán pes“ – 2 dějová pásma: činnost STB, návrat do minulosti – osudy signatářů Charty 77
román „Hodina tance a lásky“ – vyšlo v Kolíně nad Rýnem během roku 1989, román o Terezíně během 2.SV
„Konec velkých prázdnin“ – ukazuje osudy československých emigrantů na západě, zachycuje jejich problémy, než zakotví ve svém novém domově

Radek John, Milan Kundera

2008-04-09T03:09:00.000-07:00

Radek John (1954)

„Džínový svět“ – obraz mentality mladých lidí 70. a 80. let

„Memento“
- varovný román, reportážní prvky
- řeší problematiku drog
- hl. hrdina – Michal (17) – zachycuje 10 let jeho života, na konci je z něho lidská troska

Milan Kundera (1929)
- narodil se v Brně, otec známý muzikolog – přednášel na JAMU
- studoval na JAMU a filosofii, studia dokončil na FAMU
- emigroval do Paříže, kde přednášel slovanskou filologii
- obdivoval Nezvala a Vančuru
- básník, prozaik, dramatik
- Kundera je ve světě brán jako výborný francouzský spisovatel, protože mu Francie nabídla podmínky pro práci

dílo: básník

1953 - „Člověk, zahrada širá“ – člověk je všestranný, mnohotvárný, odmítá ideologii socialismu

„Poslední máj“ – básnická poéma

1957 - „Monology“ – milostná básnická sbírka, erotika bez lásky → kritika to odsoudila

- potom přestal psát básně, začal se věnovat próze a dramatu

drama „Majitelé klíčů“
- děj se odehrává za okupace
- hl. hrdina – nedostudovaný architekt – člen odboje

„Směšné lásky“
- soubor povídek
- kritika hodnotila tyto povídky velice kladně
- návrat k nejlepším vypravěčským uměním
- všechny povídky mají stejné vyznění
- povídky: „Já, truchlivý Bůh“, „Falešný autoskop“

román „Žert“
- 1967
- vysoce hodnocen kritikou, období 50. let
- hl. postava: Ludvík Ján
- má známost s naivní Markétou, ona odjede na stranické školení a píše mu dopis s tím, jak jí to tam baví, on jí poslal pohled se sloganem
- slogan byl brán jako protisocialistický akt, Ludvík byl vyloučen z komunistické buňky i ze školy
- v 60. letech mohl dostudovat, později se chtěl pomstít svému kamarádovi Zemánkovi, který byl v komisi, která ho obvinila → svede jeho manželku, ale Zemánek má milenku a nevěru své ženy uvítá → žert vyšel, ale minul se účinkem
- Kundera chtěl vyjádřit: člověk není strůjcem svého štěstí, lidé jsou figurky na šachovnici dějin

- tato díla vyšla ještě v Československu, ostatní už v emigraci

„Život je jinde“ – román o deformaci člověka, který je deformován revolučním ideálem
„Valčík na rozloučenou“ – lázeňský román
„Kniha smíchu a zapomnění“

„Nesnesitelná lehkost bytí“
- vrchol jeho díla
- napsáno v Torontu
- děj se odehrává kolem roku 1968
- hl. postavy: významný chirurg Tomáš, jeho žena Tereza, Sabina a milenec Franc
- Tomáš jednou jede do malého městečka a potká tam svou lásku Terezu, vzali se, Tereza pracuje jako fotografka pro časopis
- srpen 1968 – rozhodnou se pro emigraci do Švýcarska
- ve Švýcarsku se seznámí se Sabinou a Francem
- Tereza si ve Švýcarsku nemůže zvyknout → vrátí se do Prahy
- Tomáš bez ní nemůže žít → taky se vrací do Prahy
- Tomáš se vyjádřil proti komunismu v článku do novin, je vyzván, aby to odvolal, ale neodvolá
- odchází pracovat na venkov, později skončil jako umývač oken a výkladních dveří
- Tomáš a Tereza žijí na venkově – oba v závěru umírají při autonehodě

„Nesmrtelnost“
- kritika povrchnosti, necitnosti
- prolínání pásma reality a fikce
- základní myšlenka: podstata bytí a nesmrtelnosti

drama „Jakub a jeho pán“

Bohumil Hrabal

2008-04-07T04:33:00.000-07:00

Bohumil Hrabal (1914- 1997)
- narodil se jako nemanželský syn, od 3 let otčímovo příjmení
- strýc Josef – nejvýraznější postava jeho děl
- studoval práva na Karlově univerzitě
- za války vykonával různá povolání
- po válce dostudoval práva, ale odmítl pracovat jako právník
- 1. knížku vydal až ve 49 letech, ale potom se stal jedním z nejoblíbenějších autorů

dílo: 1) 60. léta
- v tomto období samoúčelně stupňuje drastické skutečnosti

„Perlička na dně“
- kniha povídek
- příběhy lidí z okraje společnosti

„Pábitelé“
- kniha povídek
- příběhy lidí z okraje společnosti
- pábení = přehánění, improvizace, vymýšlení
- v povídkách se míchá směšné s tragickým

„Taneční hodiny pro starší a pokročilé“
- hl. hrdina – starý muž
- vypráví mladé dívce o svém živou, aby přemohl smutek ze stáří
- celá kniha psána 1 větou

Ostře sladované vlaky“
- odlišuje se od ostatních děl motivem
- hl. hrdina – Miloš Hrma, děj se odehrává v Kostomlatech během 2.SV
- vyhodil do vzduchu transport zbraní, ale nakonec byl zastřelen
- v tomto díle se objevuje vlastenecký motiv
„Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet“
„Domácí úkoly z pilnosti“

2) 1970–1976
- v tomto období vyšla jeho nejlepší díla, ale ne všechny mohly být publikovány v této době

„Postřižiny“
- vzpomínka na mládí, otčíma, matku a strýce Pepina
- strýc Pepin = charakteristický vábitel
- ústřední motiv = zkracování času a vzdáleností

„Městečko, kde se zastavil čas“
- mělo to být pokračování Postřižin
- postavy z Postřižin, jsou už staří a žijí v domově důchodců
- hl. hrdina – sám autor
- rok 1948 jim vzal kus života
- uvědomil si, že by toto dílo nemohlo vyjít, a proto náměty přepracoval do 2 jiných →
→ „Krasosmutnění“, „Harlekýnovy miliony“

„Obsluhoval jsem anglického krále“
- obsluhoval jsem anglického krále = perfektně odvedená práce
- psáno ich-formou
- hl. hrdina – Jan Dítě – sledujeme jeho život od mládí až do stáří
- pracuje v restauracích a sní o tom, že si založí vlastní restauraci
- později byl hrdina nepravdivě obviněn z krádeže, pokusí se o sebevraždu, ale byl zachráněn
- oženil se s Němkou, zanevře na přátelé
- později si založí luxusní hotel za peníze, které získal prodejem vzácných známek, které jeho žena ukradla za války Židům

3) 80. léta

„Slavnosti sněženek“
- děj se odehrává kolem chatové oblasti v Kersku
- pochopení pro obyčejné lidi
- úsměvný pohled na drobné lidičky

„Příliš hlučná samota“
- příběh pracovníka sběrných surovin Haňťi
- před slisováním si všechny knihy přečte, a tím se vzdělává a obohacuje svou prostou duši

trilogie „Svatby v domě“
„Vita nuova“
„Proluky“
- jednotlivé díly vyprávěny autorovou ženou Eliškou, zachyceny různé historky z autorova života.

2008-04-02T04:21:00.000-07:00

„Mladý muž a bílá velryba“
- děj se odehrává v chemické továrně v Ústí nad Labem
- laborant Břéťa umírá při ověřování chemického pokusu pro svou lásku Editu, která potřebuje ověření pokusu, aby se stala ředitelkou výzkumného ústavu

„Radost až do rána“
- kritizuje socialistický způsob života

„Generální zázrak“
- generální zázrak = láska → má být jediným východiskem z pracovního stereotypu

„Muka obraznosti“
- silné autobiografické rysy

3) žánrová oblast sci-fi – z období totalitního systému

„Pokušení A-ZZ“
- ukazuje lidstvo v 21. století

„Romeo a Julie 2300“

„Země žen“

„Válka s mnohozvířetem“
- politicko-ekonomické

4) erotická tematika

„Playgirls 1“
„Palygirls 2“

Vladimír Páral

2008-03-27T04:33:00.000-07:00

Vladimír Páral (1932)
- inženýr chemie – projevuje se to v jeho dílech
- „lyrik města“

dílo: 1) tzv. černá pentalogie – 60. léta

„Veletrh splněných přání“
- podtitul: Příběh pokleslé aktivity
- děj se odehrává v chemické laboratoři v Ústí nad Labem
- ukazuje obraz soudobého člověka – člověk je otrokem vlastních stereotypů

„Soukromá vichřice“
- podtitul: Laboratorní zpráva ze života hmyzu
- popisuje 8 lidí laboratoře chemického závodu
- kritika maloměstského života, vztah k životu je jen konzumní

„Katapult“
- hl. hrdina – inženýr chemie

„Milenci a vrazi“
- jeho nejlepší dílo
- z prostředí chemické laboratoře
- zaměstnanci rozděleni na červené (obyčejní zaměstnanci) a černé (smetánka)

„Profesionální žena“
- hl. hrdinka – Soňa Čechová
- série únosů a návratů
- její život řídí tajemný ctitel – Manek – duševně zaostalý
- dost nevěrohodné

2) tzv. bílá řada – tetralogie – 70. léta
- tematicky i prostředím navazuje na předchozí řadu
- autor se hrdinům snaží dát nějaký životní cíl

Česká literatura 70. 80. let 20. století

2008-03-25T04:36:00.000-07:00

Česká literatura 70. a 80. let 20. století

Charakteristika doby:
- od roku 69 – snaha vrátit totalitní režim, proti reformám
- „Poučeni z krizového vývoje ve straně a společnosti“ – dokument z roku 69(70) → souhlas se vstupem okupačních vojsk do země

Charta 77
- prohlášení celonárodního dosahu
- V. Havel, J. Patočka, J. Hájek
- aby vláda respektovala a plnila to, co slíbila → respektování Listiny práv a svobod

Důsledek normalizace pro literaturu
- zákaz publikování mnohých autorů – Havel, Kundera, Vaculík, Lustig, Filip, Škvorecký, Mňačko
- zákaz vydávání nekomunistických děl
- postupné odchody spisovatelů do emigrace → 3. vlna emigrace – po roce 68(Kundera, Tigrid, Kohout)
- přecházení některých nevyhovujících spisovatelů do literární ilegality
- roku 1972 – samizdat – autoři si začali díla vydávat sami, založeno Vaculíkem
- samizdatových nakladatelství bylo více
- vytvoření exilových nakladatelství – díla vydávána v zahraničí

Literatura tří světů
1) literatura oficiální
- mohla vycházet, vycházela v malých nákladech
- Páral, Hrabal, Pavel, Körner, …

2) literatura samizdatová
- od roku 1972
- Vaculík

3) literatura exilová
- díla vydávána v exilových nakladatelstvích
- manželé Škvorečtí

- tato doba končí rokem 1989

František Langer

2008-03-19T05:56:00.000-07:00

František Langer
- dramaturg Vinohradského divadla
- lékař, působil jako zdravotní rada s vojáky v Anglii a Francii
- přítel K. Čapka

dílo: „Velbloud uchem jehly“ – komedie, ukazuje vzestup prosté, ale chytré dívky
„Grandhotel Nevada“ – komedie, zesměšňuje šarlatánství
„Obrácení Ferdiše Pištory“ – komedie
„Periferie“ – otázka trestu, viny, svědomí

Osvobozené divadlo
- založeno 1926 jako dramatická sekce Devětsilu
- název mu dal Jiří Frejka
- režiséři: Jiří Frejka, Jindřich Honzl
- Honzl pozval Voskovce a Wericha (pseudonym – J. W.Rich)
- Jaroslav Ježek – písně a hudba Osvobozeného divadla
- 1. hra V+W: „Vest Pocket Revue“ – nezávazná hra se slovy
- typické byli forbíny = předehry - vystoupili před oponu
- kontakt herců s diváky
- připravovaný, ale lehce improvizovatelný text
- zesměšňovali maloměšťáka
- 1938 úředně zakázána činnost
- na jaře 1939 emigrovali do USA
- po válce se vrátili, ale politická situace jim opět nepřála
- Voskovec znovu odchází do USA
- Werich se v 50. letech stal ředitelem Divadla ABC
- s Werichem začal pracovat Miloslav Horníček

dílo: „Caesar“ – z roku 1932, 1. hra s politickým podtextem, kritika doby
„Osel a stín“ – z roku 1933, proti fašismu (osel = Hitler)
„Rub a líc“ – z pol. 30. let, proti Konradu Henleinovi
„Balada z hadrů“
„Kat a blázen“

Filmy V+W: „Pudr a benzín“
„Peníze nebo život“
„Svět patří nám“
„U nás v Kocourkově“

1) Humor a satira po roce 1945

Semafor, Cimrman, Žáček, Hrabal, Horníček, zpěváci (Nohavica,…), S politiky netančím

Ivan Olbracht

2008-03-17T03:20:00.000-07:00

Ivan Olbracht (1882–1952)
- vlastním jménem Kamil Zeman, otec Antal Stašek
- narozen v Semilech, studoval gymnázium v Hradci Králové, práva v Berlíně, Praze, přestoupil na FF, studia nedokončil, pracoval u novin „Vídeňské listy“, pak „Rudé právo“, patřil ke skupině 7- spisovatelé nesouhlasící s Gottwaldem ve vedení KSČ, odešel od komunistů

Dílo: „Nikola Šuhaj loupežník“
- děj v Kolčavě za 1. sv. v.
- Nikola odešel na vojnu, ale byl označen za dezertéra a stává se zbojníkem
- Lidé o něm říkají, že je nesmrtelný, bere bohatým a dává chudým
- Nakonec je zabit lidmi z Kolčavy

„Biblické příběhy“
- později „Čtení z bible Kralické“
- některé kapitoly ze Starého zákona

„O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách“
- převyprávěl indické bajky

Vladislav Vančura

2008-03-13T05:53:00.000-07:00

Vladislav Vančura (1891–1942)
- manželka Ludmila („26 krásných let“-jeho životopis)
- 1. předsedou „devětsilu“-sdružení umělců
- narozen v háji (u Opavy), dětství prožil v Davli u Prahy
- gymnázium, ale odešel na učení, chtěl se stát malířem, ale studoval medicínu, oženil se s kolegyní, odstěhovali se do Zbraslavi a zařídili si ordinaci, levicově orientovaný, komunista, ale vyloučen, nenáviděl fašismus, zapojen do ilegálního odboje
- používá archaismy a historismy

Dílo: „Amazonský proud“
„Dlouhý, široký a bystrozraký“
- povídky s hravou tematikou
“Rozmarné léto“
- novela, Krokovy Vary

KAREL ČAPEK (1890–1938)
- nejvýraznější osobnost mezi světovými válkami
- měl obrovskou fantazii – v díle využíval svých znalostí o technických vynálezech
- některá díla mají utopický charakter
- směr Pragmatismus = módní směr z Ameriky, přeceňuje praxi, odmítá objektivní pravdu, dobré je jen to, co je užitečné
- měl vřelý vztah k T.G.M.
- narodil se v Malých Svatoňovicích v Krkonoších (dětství prožil v Upici)
- otec – lékař, matka-národopis, bratr Josef – malíř, spisovatel, na některých dílech spolupracovali, sestra Helena: „Moji milí bratři“
- studoval gymnázium, filozofickou fakultu-Praha, Berlín, Paříž = doktorát filozofie-stal se novinářem: „Národní listy“, redaktor „Lidových novin“(1921–38)
- divadlo: dramaturg a režisér Vinohradského divadla
- manželka Olga Scheinpflugová – herečka, spisovatelka: „Český román“

Dílo: „Povídky z jedné kapsy“-krátké detektivky, inspirace denními zprávami
„Povídky z druhé kapsy“

Karel Poláček (1892–1944)
- novinář v redakci Lidových novin
- narozen v Rychnově nad Kněžnou
- otec Žid, obchodník
- v díle e soustředil na osudy Židů a život na maloměstě
- vystudoval gymnázium, ale už žádnou vysokou, narukoval na ruskou frontu, spolupracoval s bratry Čapkovými na časopise „Nebojsa“, tvůrce „sloupku“ (kurzívy)- velmi stručný, komentuje vtipně aktuální události, po roce 1939 musel opustit redakci, odmítl emigrovat (ale dceru poslal do zahraničí) a v roce 1944 byl poslán do koncentráku, „Rada židovských starších“- napsal o své činnosti „Se žlutou hvězdou“

Dílo: „ Povídky pana Kočkodana“

„Hráči“
- román o karetních hráčích

„Muži v ofsajdu“
- otec a syn jsou fanoušci Viktorky Žižkov, proti nim je nějaký slávista

„Dům na předměstí“
- o nebezpečí toho, když dostane moc do rukou omezený a obyčejný člověk

„Hlavní přelíčení“
- železničář (frajer) si chce postavit dům, seznámí se přes inzerát, vyláká z ní peníze a pak ji zavraždí, ale je usvědčen

„Bylo nás pět“
- autor= Petr Bajza, kritizuje maloměšťáctví

Viktor Dyk

2008-03-11T02:38:00.000-07:00

Viktor Dyk (1877- 1931)
- básník, prozaik, dramatik, publicista
- narozen u Mělníka, studium v Praze-PF, politicky angažovaný, redaktor časopisu „Samostatnost“(a klan Moderní revue?), odboj za vznik ČSR, protirakouská satira, poslanec, senátor, radikální postoje rychle opouští, zahynul při koupání v moři

sbírky: „Satiry a sarkasmy“
„Pohádky z naší vesnice“ (rce na Hálka)
„Prohrané kampaně“
- ironie, útočné komentování politických a společenských událostí

dodatek: „Buřiči a usmíření“

20. století

Jaroslav Hašek (1883–1923)
- narozen v Praze, zemřel v Lipnici
- nedokončil gymnázium-učil se drogistou-maturita na obchodní akademii
- redaktor „Českého světa“
- toulal se, chodil do hospod, konflikty s policií, spolupracoval s anarchisty
- „bohém předválečné Prahy“

Dílo: zesměšňoval politiku, válku a maloměšťáky= satira
„Osudy dobrého vojáka Švejka za 1. světové války“
- Josef Švejk= moudrý lidový filozof, ale pro nadřízené pouze ochotný a horlivý pitomec, obchodník se psy („Tak nám zabili Ferdinanda“), Bretschneider= policista, který chce vždy někoho předvést na policii, poručík Dub= omezený, tupý, podlézavý učitel češtiny a dějepisu, nadporučík Lukáš=inteligentní, ale stejně musí požadovat plnění hloupých rozkazů, Katz= polní kurát, alkoholik, prohraje Švejka v kartách, paní Mullerova=Švejkova domácí, posluhovačka
- satiricky zesměšňuje válku, začíná dialogem Švejka s paní Mullerovou po atentátu na Ferdinanda d´Este, … ukradne pro nadpor. Lukáše psa a je odvelen na vojnu…

„Májové výkřiky“
„Můj obchod se psy“
„Trampoty pana Tenkráta“
„Dobrý voják Švejk a jiné povídky“

2008-03-04T05:53:00.000-08:00

- další vyprávění doktora Kameníka o prvních otaznících
To víte, redaktore, pošťákovi jsem nemohl chodit naproti od lůžek nemocných jako nedočkavý milenec, to by mě primář hnal - ale byl jsem jako na jehlách. Naštěstí Sörenssen ukázal, že je štramák, netrvalo snad ani týden a byla tu odpověď. Kromě mne a Bjelkeho na ni čekal ještě filatelista Růžek, to se ví.
Dopis překonal všechno očekávání, jako bychom se byli s panem profesorem staré islandštiny smluvili - jenže ten samozřejmě neměl ani tušení, o co nám vlastně jde.
Ihned jsem zjistil, že náš milý Jules Verne opravdu Amiens navštívil, a to dne 8. května 1856, kdy se konala svatba jeho přítele Lelargeho. Verne byl svědkem a chystal se za dva dny zpět do Paříže, jenže člověk, jak jistě taky račte vědět, míní a život mění. Ze dvou dnů bylo nakonec několik měsíců. Mladý Jules se totiž zakoukal do očí hezké sestry nevěstiny, mladičké vdovy Honoriny Morelové, rozené de Viane. Napřed asi chodil toužebně pod okny, pak si dodal odvahy, promluvil s matinkou - to víte, tenkrát to jinak ani nešlo! - pak s tatínkem a nakonec (alespoň doufám, že až nakonec) s Honorinou, kterou si také do Paříže přivezl s sebou. Jako svou ženu. Zamilování u něho však nebylo tak slepé, aby zapomněl na svět. Nestál v každé volné chvilce pod Honorininými okny, ale poohlížel se po námětech k románům a divadelním hrám i ve městě, kam se za šestnáct let přistěhoval natrvalo a kde také zemřel. Již tehdy byl totiž pevně rozhodnut svým povoláním burzovního makléře co nejdříve praštit a živit se jenom literaturou.
Lze tedy najisto předpokládat, že zašel i do knihovny, že si prohlédl i její nejcennější majetek, Turlessonův rukopis, a možná že měl štěstí. Stalo se zhruba to, co později popsal ve své knize - počkejte, tady je:
" . . . vtom se však stala událost, která dala rozmluvě jiný směr. Byl to objev špinavého pergamenu, jenž ze staré knihy vypadl na zem. Můj strýc vrhl se s pochopitelnou hltavostí na tento brak. Stará listina, která snad od nepamětných dob ležela ve staré knize, musela jistě v jeho očích mít vysokou cenu ... "

2008-02-23T02:34:00.000-08:00

Kapitola 4 - další vyprávění doktora Kameníka o prvních otaznících
To víte, redaktore, pošťákovi jsem nemohl chodit naproti od lůžek nemocných jako nedočkavý milenec, to by mě primář hnal - ale byl jsem jako na jehlách. Naštěstí Sörenssen ukázal, že je štramák, netrvalo snad ani týden a byla tu odpověď. Kromě mne a Bjelkeho na ni čekal ještě filatelista Růžek, to se ví.
Dopis překonal všechno očekávání, jako bychom se byli s panem profesorem staré islandštiny smluvili - jenže ten samozřejmě neměl ani tušení, o co nám vlastně jde.
Ihned jsem zjistil, že náš milý Jules Verne opravdu Amiens navštívil, a to dne 8. května 1856, kdy se konala svatba jeho přítele Lelargeho. Verne byl svědkem a chystal se za dva dny zpět do Paříže, jenže člověk, jak jistě taky račte vědět, míní a život mění. Ze dvou dnů bylo nakonec několik měsíců. Mladý Jules se totiž zakoukal do očí hezké sestry nevěstiny, mladičké vdovy Honoriny Morelové, rozené de Viane. Napřed asi chodil toužebně pod okny, pak si dodal odvahy, promluvil s matinkou - to víte, tenkrát to jinak ani nešlo! - pak s tatínkem a nakonec (alespoň doufám, že až nakonec) s Honorinou, kterou si také do Paříže přivezl s sebou. Jako svou ženu. Zamilování u něho však nebylo tak slepé, aby zapomněl na svět. Nestál v každé volné chvilce pod Honorininými okny, ale poohlížel se po námětech k románům a divadelním hrám i ve městě, kam se za šestnáct let přistěhoval natrvalo a kde také zemřel. Již tehdy byl totiž pevně rozhodnut svým povoláním burzovního makléře co nejdříve praštit a živit se jenom literaturou.
Lze tedy najisto předpokládat, že zašel i do knihovny, že si prohlédl i její nejcennější majetek, Turlessonův rukopis, a možná že měl štěstí. Stalo se zhruba to, co později popsal ve své knize - počkejte, tady je:
" . . . vtom se však stala událost, která dala rozmluvě jiný směr. Byl to objev špinavého pergamenu, jenž ze staré knihy vypadl na zem. Můj strýc vrhl se s pochopitelnou hltavostí na tento brak. Stará listina, která snad od nepamětných dob ležela ve staré knize, musela jistě v jeho očích mít vysokou cenu ... "

Jaroslav Vrchlický

2008-01-12T10:39:00.000-08:00

(1853–1912) vl. jm. Emil Frída
- přes 80 původních básnických sbírek
- překladatel (ještě více než sbírek) – chtěl přiblížit světovou literaturu
- velmi dobrý dramatik, kritik, ne už tak dobrý prozaik – román Loutky, Barevné střepy
- sledoval překlady k doplnění mezer v české lit
- o něm kniha „Za trochu lásky“
- narozen v Lounech, otec kupec, těžké poměry  dali Jar. na výchovu k strýci kováři, tam ho vychovávala babička – říkala mu pohádky…
gymnázium v Klatovech (už je zajímá o literaturu), obdivuje Nerudu, pak kněžský seminář (po půl roce odešel) filosofická fakulta (dokončil), po studiích rok v Itálii jako vychovatel, pak učitel, tajemník čes. techniky, profesorem na pražské un.
přátelil se se Sofií Podlipskou (sestra Karoliny Světlé), vzal si její dceru Ludmilu manželství šťastné, pak krize – odraz v tvorbě
- získal mnoho významných poct
- pochován na vyšehradském Slavíně
„Noc na Karlštejně“ – veselohra – hl. postava Karel IV., ze 14. stol.

Svatopluk Čech

2007-12-15T04:46:00.000-08:00

(1846–1908)
- pocházel z venkova (Ostředek u Benešova)
- nejstarší z 16ti dětí = rodina žije v nedostatku
- otec správce panství, demokrat a vlastenec
- gymnázium – právnická fakulta (dokončil)
- v 7 letech poslán z domova, aby se učil německy
- už jako student psal do časopisů (Lumír)
- žil převážně v Praze
- plachý skromný člověk, žil v ústraní

Dílo:
„Pravda“
„Hanuman“ - zesměšňuje přejímání cizích vzorů bez ohledu na to, jestli se to k nám hodí nebo ne
- prozaické skladby – broučkiády – hl. postava Matěj Brouček – tupý, má rád jídlo a pití
„Pravý výlet pana Broučka do Měsíce“ - tropí si posměch z výstřelků – odklon umění od skutečného života, umělecká satira
„Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. st.“ – politická satira, B se ocitá v husitské Praze,
Čech husitstvím vychvaluje odvahu  kritika společnosti, národní vlažnosti, bezzásadovosti a přetvářky

2007-12-13T03:35:00.000-08:00

• humanismus
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic – vysoký církevní hodnostář, evropsky významný. Psal satiry, epigramy, duchovní lyriku a filozofické úvahy. Dílo Satira sv. Václavu na mravy Čechů – kárá mravy předků a obyvatelů své vlasti a vytýká šlechtě rozmařilý život

• baroko
- lidová a pololidová tvorba

1) 19. století

Prokop Šedivý
- psal frašky
„Pražští sládci“
„Masné krámy“

Václav Thám
„Vlasta a Šárka“

V. M.Kramerius – česká expedice-nakladatelský podnik, společenské centrum Prahy, psal knížky lid. čtení, počátky naší žurnalistiky,Krameriusovy C.K.vlastenecké noviny

Václav Kliment Klicpera (1792–1859)
- psal veselohry, ve kterých kritizoval lidské slabosti a nedostatky, jako lakotu, sobectví, nafoukanost, prázdné vlastenčení
- chtěl svými hrami vychovávat národní společnost
- jeho hry jsou optimistické, živé

„Hadrián z Římsů“
„Rohovín Čtverrohý“
„Veselohra na mostě“
„Každý něco pro vlast“.

Josef Kajetán Tyl (1808- 1856)
- narodil se v Kutné Hoře
- sociálně slabá rodina
- finanční podpora babičky, ale ta díky požáru o všechno přišla
- studoval a živil se kondicemi (doučováním) v Hradci Králové
- nedokončil FF a dal se na divadlo
- žena Magdalena, ale měl 6 dětí s její mladší sestrou Annou
- prozaik, dramatik, novinář

Dílo: drama: opět mravní a politická výchova lidu
frašky: „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“(1834- hymna)
- život českých pracujících vrstev (+František Škroup)

báchorky: „Strakonický dudák“
- Švanda se zamiluje do Dorotky, Vocilka…

„Jiříkovo vidění“

Karel Havlíček Borovský ( 1821- 1856)
- narodil se v Borové u Přibyslavi
- ze zámožné kupecké rodiny
- studoval gymnázium v německém Brodě
- vstoupil do kněžského semináře-vyloučen
- P. J. Šafařík se přimluvil a Havlíček odjíždí do Moskvy jako vychovatel

Dílo: články: „Obrazy z Rus“( 1. realistické tendence)
- po 2 letech se vrátil a na přímluvu Palackého pracuje v Pražských novinách

básnická tvorba: epigramy-věnoval je vlasti, králi, světu, církvi, múzám…
= malinké nádobky, do kterých hněv svůj nalívám, aby mi srdce nežral

3 básnické skladby (Brixen): „Tyrolské elegie“
- satira na Rakousko

„Král Lávra“
- veselá balada o uších krále a holiči

„Křest svatého Vladimíra“

Jan Neruda (1834- 1891)
- narodil se na Malé Straně
- špatné sociální poměry, starší rodiče (otec si nemohl otevřít trafiku)
- gymnázium-PF nedokončil
- v tanečních se seznámil s Annou Holinovou (z dobré rodiny, nikdy se nevzali), pak K. Světlá (starší, inteligentní, vdaná), pak ještě 2 slečny
- pracoval v řadě listů: Obrazy života
Čas
Nejdéle byl v redakci Národních listů, v nichž 25 let vydával nedělní fejetony
- básník, novinář, prozaik, dramatik

Dílo: novinářská činnost: „Národní listy“-redaktorem až do své smrti
- fejeton-krátké, vtipné, aktuální, zabývají se tím, co se právě děje-napsal přes 2200 fejetonů: 1. a 2.- studie krátké a kratší
3.- žerty hravé i dravé
4.- menší cesty-Balkánský pobyt
5.- obrazy z ciziny- Balk. pobyt

2007-11-24T03:00:00.000-08:00

1) 14. st. – NO
• 14. století
Žákovská poezie: Píseň veselé chudiny, Podkoní a žák

Mastičkář – zlomek velikonoční hry
- námět: 3 zbožné Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat Kristovo tělo
- obraz středověkého tržiště, zesměšňuje šarlatánské prodavače léků a hojných mastí
- postavy: mastičkář Postrpalk
pomocník Rubín (lidový, výřečný, vychvaluje léky)
- střídání českých a latinských veršů = makaronismy
Hradecký rukopis – 7 satir o řemeslnících a konšelích, Desatero kázánie božie, bajka o lišce a džbánu
Smil Flaška z Pardubic – v něm vrcholí didaktické básnictví, autor spisu Nová rada – zvířecí epos, zvířata radí nastupujícímu králi (lvu), jak si má počínat, jak vládnout. (ideál panovníka podle představ vysoké šlechty)

2007-11-13T09:42:00.000-08:00

Humor:
- forma vtipného vyjadřování, které klade důraz na polehčené vyjádření skutečnosti, nevázaného rázu
- snaží se vystihnout humorně lidskou povahu či společnost
- autor se vyrovnává se zápornými jevy humorem

Epigram:
- z řeckého epigramma – nápis (na domě, pomníku,…)
- stručná, satiricky vyhrocená báseň
- v Římě Martialis
- u nás Borovský – útočí na šlechtu, církev, aktuální politickou situaci a nízkou úroveň části tehdejší literatury

Humor a satira v literatuře

2007-11-12T04:01:00.000-08:00

Satira:
- literární žánr, jež útočí na nedostatky společnosti, zesměšňuje záporné stránky života, vysmívá se lidským vlastnostem
- vzniká již v antice
- původně posměšná báseň-> později lit. dílo
- pomocí ironie, nadsázky, alegorie, sarkasmu, vtipu
- využívající komiky k útoku na nedostatky lidského charakteru nebo společnosti

2007-11-07T00:51:00.000-08:00

Česká tvorba: legendy – o sv. Prokopu
o sv. Kateřině
Mastičkář – zlomek velikonoční hry
- námět: 3 zbožné Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat Kristovo tělo
- obraz středověkého tržiště, zesměšňuje šarlatánské prodavače léků a hojných mastí
- postavy: mastičkář Postrpalk
pomocník Rubín (lidový, výřečný, vychvaluje léky)
- střídání českých a latinských veršů = makaronismy

Zábavná próza: rytířská epika, Trojánská kronika
Světská lyrika: milostná píseň, např. Dřevo se listem odievá, Závišova píseň
Žákovská poezie: Píseň veselé chudiny, Podkoní a žák
Satirické a didaktické básnictví: Hradecký rukopis
7 satir o řemeslnících a konšelích
Desatero kázánie božie
bajka o lišce a džbánu
Smil Flaška z Pardubic – v něm vrcholí didaktické básnictví, autor spisu Nová rada – zvířecí epos, zvířata radí nastupujícímu králi (lvu), jak si má počínat, jak vládnout. (ideál panovníka podle představ vysoké šlechty)

fáze DEMOKRATIZACE

2007-11-03T03:14:00.000-07:00

Latinská tvorba: významnou roli hrála univerzita jednak tím, že pomáhala vytvářet publikum latinské literatury, a tím, že některé díla vznikaly přímo z jejich potřeb. Univerzita působila především na rozvoj vědeckého ruchu.
slovníky: Bartoloměj z Chlumce, známý jako Klaret
historická díla: jejich vznik podporoval Karel IV., dal podnět k sepsání několika kronik, sám spolupracoval na kronice Přibíka Pulkavy z Radenína.
činnost Karla IV.: Vita Caroli; Legenda o sv. Václavu
Snažil se obnovit slovanskou liturgii – do nově založeného kláštera v Emauzích pozval kněze z Chorvatska.

2007-11-02T07:48:00.000-07:00

Kazan - s onou podivnou zvířecí schopností chápat,
kterou Člověk nedovede vysvětlit a nazývá ji instinktem
- věděl, že co muž říká, není pravda. Věděl to možná
hlavně proto, že již slyšel i jiné muže podobně kašlat a že
celá pokolení jeho psích předků zapřahaných do saní
slýchala lidi kašlat tak, jak teď kašlal Radisson - a zapamatoval si, co potom následovalo.
Nejednou již vycítil smrt ve srubech a indiánských stanech, kam vůbec ani nevkročil -a nejednou již větřil tajemství smrti, která se ještě nedostavila, ale byla blízko, stejně jako na dálku vytušil i nepatrnou předzvěst bouře nebo ohně.
A jak tak běžel na konci řetězu za saněmi, připadalo mu, že právě teď mu je ta podivná věc velice blízko. Budila v něm nepokoj a několikrát, když se saně zastavily, očichával ten drobeček člověka zahrabaný v medvědí kůži. Kdykoli to udělal, Jana k němu rychle přiskočila a dvakrát mu tu zjizvenou šedavou hlavu pohladila, až se mu každičká kapka krve v těle prudce rozbouřila radostí, ač jeho tělo ji nedávalo najevo.
Hlavní poznatek, k němuž toho dne došel, byl ten, že malé stvořeníčko na saních je nevýslovně drahé srdci té mladé ženy, která ho hladí po hlavě a mluví s ním, a že je také hrozně bezmocné. Poznal také, že Jana má nesmírnou radost a že její hlas je něžnější a ještě hlouběji ho vzrušuje, když on věnuje té drobné, teplé, živé věcičce v medvědí kožešině pozornost.
Dlouho po tom, kdy rozbili tábor, seděl Pierre Radisson u ohně. Ten večer nekouřil. Zíral upřeně do plamenů. Když se konečně zdvihl, aby se s dcerou a s děťátkem uchýlili do stanu, shýbl se ke Kazanovi a prohlížel mu ránu.
"Zítra se budeš muset opřít do postraňků, kamaráde," pravil. "Zítra večer musíme dojet k řece. Jestli nedojedem -"
Nedořekl. Dusil v sobě zase jeden takový záchvat křečovitého kašle, když se stanový závěs za ním shrnul. Kazan ležel napjatý a ve střehu, s očima plnýma podivné úzkosti.
Nelíbilo se mu, že vidí Radissona zacházet do stanu, protože ono tísnivé tajemství viselo ve vzduchu kolem něho tíživěji než kdy jindy a připadalo mu, že jaksi souvisí s Pierrem.
Třikrát za tu noc slyšel věrnou Šedku, jak ho volá hluboko z lesa, a pokaždé se jí ozval. Před rozbřeskem se přiblížila téměř až k samému táboru. Jednou zachytil její pach, když se při obcházení kolem tábora octla proti větru, a tu se na konci řetězu škubal a kňučel v naději, že Šedka přijde až k němu a lehne si vedle něho. Ale jen se Radisson ve stanu pohnul, už byla Šedka pryč. Toho rána byl muž v tváři ještě vyhublejší a oči měl červenější. Jeho kašel již nebyl tak hlasitý ani ho tak ne-trhal. Podobal se spíš sípáni, jako kdyby mu bylo v prsou něco prasklo, a než žena vyšla ze stanu, často se chytal rukou za hrdlo. Janin obličej zbělel, když ho spatřila. Úzkost v jejích očích vystřídal strach. Pierre Radisson se zasmál, když se mu vrhla kolem krku, a zakašlal, aby dokázal, že je pravda, co říká.

2007-11-01T09:25:00.000-07:00

Světská tvorba: Alexandreida – staročeský epos, na postavě makedonského krále je zobrazen ideál feudálního panovníka, v mnohém připomínající osudy posledních Přemyslovců. Alexandrovská látka se těšila ve středověku značné oblibě a nacházíme ji ve všech evropských literaturách. Českému skladateli byla oporou latinská báseň franc. básníka Gualtera Castellionského, ale přihlížel i k německé skladbě Ulricha von Etzenbacha, která vznikla na dvoře Přemyslovců.
vyprávění začíná předmluvou, po níž následuje výklad o Alexandrově původu. Pak jsou líčeny Alexandrovy hrdinské činy až do jeho náhlé smrti. Skladba není dochována celá, původně měla asi 9000 veršů, dochovala se asi třetina. Český básník uvedl převzatou látku do těsného vztahu s aktuální situací své doby. Látku nepřepíral mechanicky, ale opíral se o potřeby prostředí, pro které báseň psal – prostředí české šlechty.
Alexandr je líčen jako středověký vladař a jeho bojová taktika je vlastně zobrazením válečné taktiky českého vojska; veškeré postavy mají česká jména. V šlechtickém prostředí byl Alexandr chápán jako zobrazení českého krále.
Snaha o aktualizaci – některé epizody se zřejmě vztahují ke konkrétním událostem; např. mládí osiřelého Alexandra vzbuzuje představu obdobných osudů Václava II. po smrti Přemysla Otakara II.

2007-10-29T07:03:00.000-07:00

Česká tvorba - duchovní lyrika: duchovní písně: Ostrovská píseň, Spor duše s tělem
Kunhutina motlitba
duchovní epika: legendy – ve srovnání s latinskou legendistickou tvorbou je zde charakteristický nezájem o české látky. Skladatelům šlo o uvedení cizích látek do domácího prostředí a tím o soutěž s literaturou latinskou. Nejhodnotnější je legenda o Jidášovi. Vyprávělo se v ním jak byl Jidáš jako nemluvně vhozen v košíku do moře, protože jeho matka měla sen, podle něhož se její dítě stane záhubou lidského rodu. Nemluvně doplulo až k ostrovu Skariot, kde se ho ujala tamní královna a dala ho vychovat spolu s vlastním synem. Když Jidáš dospěl a dozvěděl se, že není u královské krve, zabil skutečného královnina syna a prchnul do Jeruzaléma. Tam se stal správcem domu římského prokurátora Piláta (který podle biblického podání potvrdil rozsudek nad Kristem). Nevědomky pak zabil vlastního otce a bohatou vdovu – vlastní matku – pojal za manželku. Když poznal, co se stalo, odjel na matčinu radu za Kristem, aby došel odpuštění. Kristus jej přijal mezi apoštoly, ale Jidáš se dopouštěl dalších zlých činů, až nakonec Krista za 30 stříbrných peněz zradil a sám se oběsil na olši.
Podle narážky na vymření panovnického rodu lze skladbu klást kolem roku 1306.

2007-10-25T14:30:00.000-07:00

1. fáze LAICIZACE: do poloviny 14. století
Latinská tvorba – i když jde o rozvoj česky psané literatury, neznamená to, že latinská literatura je přerušena; z lat. tvorby : kroniky
legendy
Zbraslavská kronika – nejdříve byla koncipována jako kronika vlády Václava II., později tematicky rozšířena na vypsání dějin českých zemí do r. 1338. Původní koncepce kroniky je dílem opata zbraslavského kláštera Oty, po jeho smrti pak v díle pokračoval a vlastní podobu dal kronice mnich Petr Žitavský. Žitavský byl neobyčejně vzdělaný, učinil z kroniky dílo, které může být srovnáváno s Kosmovou kronikou. Nevěnoval se jenom osudům kláštera, ale zachytil všechny významné události v okolních zemích. Ačkoli byl cizího původu (Žitava je ve východní části Německa), hlásil se k Čechům. Podobně jako Kosmas prokládá i žitavský prózu verši, cituje z bible.
Podobný charakter jako Zbraslavská kronika měla Kronika Žďárského kláštera - dílo Jindřicha Řepáče

Období vzniku a vývoje česky psané literatury

2007-10-24T13:49:00.000-07:00

(pol. 13.- poč. 15. století)
2 fáze:
• laicizace – zesvětštění (šlechta se podílí na literární tvorbě)
• demokratizace – zlidovění (pronikají zájmy měšťanů)

2007-10-23T08:45:00.000-07:00

Pokračovatelé Kosmovi – Kanovník vyšehradský, mnich sázavský
Pronikání češtiny - glosy = vpisy do latinských rukopisů, poznámky, překlady), např. Svatořehořské, Vídeňské
Svatý Václave – 2. česká duchovní píseň ( 12./13. století) – světec zobrazen jako rytíř, vyspělejší forma, složitější styl i nápěv, básnické překlady, verše se zvukovou shodou (asonance), z písně duchovní se stala slavnostní i válečná, později vlastenecký prosebný zpěv za celý národ.

2007-10-21T04:14:00.000-07:00

Vítězství latiny

(12. století)

(Kosmas, Kosmova kronika, pokračovatelé Kosmovi, Svatý Václave…)

Kosmas Kronika česká (Chronica Boemorum)
- autor (1045 – 1125) – vzdělanec, děkan svatovítské kapituly
- téma: české dějiny od nejstarších dob po 1125
- prameny: „bájné podání starců“ (nejstarší příběhy z doby pohanské)
vyprávění pamětníků
vlastní zážitky
- styl: živé vypravování, přímá řeč (dialogy), podrobné charakteristiky postav, citáty římských autorů, próza prokládána verši, zábavné historky, líčení bitev  dílo nejen historické, ale i umělecké
- 1. dílo kronikářského typu
- vlastenecký ráz (Kosmas myslí česky → bohemika = česká slova v latinském textu)
- tendenční dílo – straní se katolické církvi, zachycuje úspěchy Přemyslovců, záměrně chybí zmínka o slovanské vzdělanosti

2007-10-19T04:16:00.000-07:00

Fuint in provincia Boemorum (Byl v české zemi – o sv. Ludmile)
Crescente fide christiana ( Když se šířila česká víra – o sv. Václavu)
Kristiánova legenda - Vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae aviae eius
Významnou skupinu tvoří legendy o sv. Vojtěchovi. Nejznámější ze svatovojtěšských legend jsou: Verše o utrpení sv. Vojtěcha (Vertus de passione sancti Adalberti)
Hospodine, pomiluj ny – 1. česká duchovní píseň (konec 10.st.) – zpívána při slavnostních příležitostech; prosba o mír a úrodu
- jednoduchá forma: 8 veršů bez rýmu a strofického členění

Památky:

2007-10-17T00:55:00.000-07:00

Legendy – o českých světcích, o sv. Ludmile, dochován jen zlomek. v úplnosti dochována legenda

Život sv. Václava - 1. staroslověnská legenda o sv. Václavovi vznikla brzy po jeho smrti. není to legenda vyspělého středověku, ale vypracování historického rázu, nepřeplněné dosud legendárními výmysly. Účelem skladby bylo oslavit Václava jako knížete, a tím oslavit knížecí moc vůbec. Druhá staroslověnská legenda o Sv. Václavu (též Kniha o rodu a utrpení knížete Václava) – počátek 11.století – obsahuje už řadu zázračných jevů.
Snad už od poloviny 10.století vznikala pro naše kulturní potřeby i literatura latinská. Na její rychlý rozvoj působilo zřízení pražského biskupství (973), které mělo latinský ráz. Nejstarší z této tvorby jsou legendy o českých světcích.

2007-10-15T23:38:00.000-07:00

V literatuře 10. st. má klíčový význam písemnictví staroslověnské. Významným centrem staroslověnské vzdělanosti byl Sázavský klášter, založený r. 1032 mnichem Prokopem, později prohlášeným za svatého. Roztržka mezi východní a západní církví však slibný kulturní vývoj zastavila, užívání staroslověnštiny při bohoslužbách bylo zakázáno. R. 1097 byli stoupenci slovanské liturgie vyhnáni ze Sázavského kláštera . to znamenalo konec staroslověnské literatury u nás.

Zápas tvorby staroslověnské s latinskou

2007-10-15T00:48:00.000-07:00

10. a 11. století tvoří uzavřenou periodu v dalším vývoji. V té době se těžisko státního života přesouvá do Čech, kde se vytvořil silný stát. Pro literární život je přirozený zápas tvorby staroslověnské a latinské, v němž byla staroslověnština stále více zatlačována do pozadí, až ke konci období zanikla.
Východiskem kulturního života v 10. a 11. stol. je svérázné rozvíjení staroslověnské vzdělanosti v Čechách. Nositeli kulturního života jsou stále duchovní, přesto se dá říci, že písemnictví počítalo i s laiky – legendy byly např. zčásti vytvářeny s předpokladem, že budou lidu tlumočeny v jeho národním jazyce. Duchovenstvo mělo ve svých rukou i školství, neboť škola sloužila v prvé řadě jeho potřebám. Už na počátku 10. st. máme zprávu o škole na Budči, kde se učilo latině, církevnímu zpěvu. po založení biskupství vznikla významná škola při katedrále v Praze. Školy liturgického zpěvu byly i při jednotlivých klášterech.

Život Konstantinův

2007-10-12T00:40:00.000-07:00

– obrana práva na slovanskou bohoslužbu proti trojjazyčníkům – tj. těm, kteří tvrdili, že bohoslužebným jazykem může být jen latina, řečtina a hebrejština.
Život Metodějův – soustřeďuje se ba konkrétní Metodějovo působení na Velké Moravě. Je také namířen proti franckým kněžím, neboť líčí Metodějovy boje, které tito kněží vyprovokovali.

Životy chápou věrozvěsty už jako světce, ale nezdůrazňují motivy typické pro pozdější legendistickou literaturu (zázraky, mučednictví); více než osoby obou bratrů oslavují jejich dílo.

Život Konstantinův a Život Metodějův

2007-10-10T00:59:00.000-07:00

– líčí události od narození obou bratrů až do jejich smrti a svým obsahem se vzájemně doplňují. Ve starších pracích se pro ně užívalo označení Panonské nebo Moravskopanonské legendy. Ve skutečnosti nevznikly v panonském prostředí a nejsou to legendy v dnešním slova smyslu. Typická středověká legenda chtěla oslavit světce a literárním vylíčením jeho života působit výchovně na věřící. K tomu přestupovala snaha propagovat místa a kostely, které souvisely se světcovým kultem, a tím získávat poutníky k jejich návštěvě. Účel těchto památek je jiný. Autorům nešlo ani tak o to, aby oslavili památku obou věrozvěstů, jako spíš o to, aby bránili jejich dílo, slovanskou bohoslužbu. Obě skladby jsou spíše historického a obranného rázu.

Původní práce:

2007-10-08T23:29:00.000-07:00

Kyjevské listy – zlomek o sedmi listech obsahující překlady menších formulářů z latinského Řehořova sakramentáře – dílo je považováno za přechod mezi překladovou a původní tvorbou.
Nomokánon – smíšená sbírka církevních předpisů a občanských zákonů týkajících se církve
Zákon sudnyj ljudem – soudní zákon pro laiky
Proglas – veršovaná předmluva k překladu evangelia. je to průbojná báseň, nadšená chvála národního jazyka. Je v ní ztělesněn celý kulturní program cyrilometodějské mise – právo na bohoslužbu v domácím jazyce.

2007-10-07T01:23:00.000-07:00

Rozvoj slovanské liturgie nebyl zastaven ani tím, že Rastislavův nástupce Svatopluk pod tlakem politické situace dal po Metodějově smrti (885) jeho žáky vyhnat. Staroslověnská vzdělanost zapustila zatím pevné kořeny v Čechách, kde byl roku 874 pokřtěn kníže Bořivoj, a pronikla i do Polska.
Staroslověnskou literaturu tvoří jednak překlady, jednak původní tvorba, zaměřená na obranu staroslověnštiny. Původní překlady se nedochovaly, je však jisté, že byla přeložena prakticky celá bible, především hlavní části Nového zákona – evangelia.

2007-10-03T00:47:00.000-07:00

Tito věrozvěstové mají význam i pro dějiny literární. Položili základ domácímu písemnictví, neboť vytvořili slovanské hlaholské písmo (na základě malých písmen řecké abecedy) a zavedli do bohoslužby slovanskou obřadní řeč – jazyk staroslověnský (bylo to nářečí, jímž se mluvilo v Makedonii v okolí Soluně, našim předkům bylo dobře srozumitelné).
Po tříletém působení na Moravě se Konstantin a Metoděj vypravili do Říma a dosáhli toho, že papež staroslověnštinu schválil jako bohoslužebný jazyk. Tento úspěch však nebyl trvalý. Další osudy obou bratrů a celé jejich mise byly dost pohnuté. Cyril v Římě onemocněl a zakrátko zemřel. Metoděj se sice stal biskupem zřízené diecéze (zahrnovala také Velkou Moravu), ale při zpáteční cestě byl zajat a vězněn v Bavorsku.

2007-10-02T01:08:00.001-07:00

Hbitě jako žíla biče sebou nyní mrskl proti zchromlému vůdci smečky a silným náporem a vahou svých plecí mu naletěl přímo do žeber. Kazan již kolikrát poznal, že vražednější než zahryznutí do hrdla někdy bývá nenadálý silný úder, když se umístí v pravý okamžik. Tentokrát vražedný byl. Velký šedivý vlk ztratil půdu pod nohama, na okamžik se převalil na hřbet a smečka se na něj vrhla, dychtivá vyrvat poslední kapičku života z vůdce, kterého zákon síly připravil o převahu.
Kazan, těžce oddychující a krvácející, se od té Šedivé, vrčící hromady s krvavými tlapami oddělil a poodešel. Byl zesláblý. V hlavě cítil zvláštní mdlo. Chtělo se mu lehnout do sněhu. Leč onen starý a neomylný pud ho varoval, aby svou slabost neprozrazoval. Ze smečky k němu zamířila i štíhlá, pružná šedivá vlčice a lehla si před ním do sněhu a potom se rychle zdvihla a očichávala mu rány. Byla mladá a silná a krásná, ale Kazan se na ni nedíval.
Hleděl na místo, kde se odehrál boj, na to málo, co ze starého vůdce zbývalo. Smečka se zatím zase vrátila k hodům. Opět slyšel praskání kostí a trhání masa, a něco mu říkalo, že od té chvíle bude celá divočina slyšet a poznávat jeho hlas, a že kdykoli se zpříma posadí a vyšle své volání k měsíci a ke hvězdám, tihle rychlonozí lovci z velké pláně na ně odpovědí. Dvakrát obešel kolem sobice a smečky a potom odklusal na pokraj černého smrkového lesa. Když dorazil do stínu, ohlédl se na planinu. Šedka, šedivá vlčice, šla za ním. Byla jen o několik kroků pozadu. A nyní došla až k němu, trochu ostýchavě, a také ona se ohlédla na tu temnou skvrnu života tam v dálce na jezeře. A jak tu tak stála blízko vedle něho, Kazan zavětřil ve vzduchu něco, co nebylo ani pach krve, ani vůně balzámové jedle nebo smrku. Bylo to něco, co jako by k němu přicházelo z těch třpytivých hvězd a jasného měsíce, ba přímo z toho podivného krásného ticha samotné noci. A přítomnost toho něčeho jako by souvisela se Šedkou.

2007-10-02T01:08:00.000-07:00

POČÁTKY PÍSEMNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

2007-09-30T04:39:00.000-07:00

Literární život v našich zemích můžeme sledovat od 60. let 9. stol. – základy vzdělanosti byly položeny na Velké Moravě. Počátky psané literatury jsou spojeny s rozvojem křesťanství, které ideologicky podporovalo utužování feudálních vztahů. Rozvoj křesťanství potřeboval památky hlavně pro účely bohoslužebné. První texty vznikaly ve staroslověnštině, v Čechách také v latině; čeština proniká do psané literatury později. Literární jazyky byly také hebrejštin a němčina.

2007-09-29T03:34:00.000-07:00

Vidíte? Nikdy není konec. Ještě před malou chvílí jsem měl představu o tom, že v dalších měsících budu v této kanceláři pracovat na letových harmonogramech našich aerolinek, připravovat rozpočet letecké pošty a dělat spoustu jiných důležitých, ale jednotvárných úkonů.
Ale teď se znovu vidím v pilotním křesle letadla. Zlaté slunce se leskne na křídlech, motory předou melodii, která je sladší než med. A na obzoru leží nové krajiny, které volají po objevení.
Proto tady, na poslední stránce, v hloubi duše vím, že se vzepřu konvenci. Nemohu totiž s žádnou jistotou napsat ,Konec‘.
Zato mohu napsat – a napíšu – na prahu nového světa a nových dobrodružství – s naprostou jistotou:
Toto je začátek…

2007-09-28T02:25:00.001-07:00

Když jsem před několika hodinami seděl u svého stolu, zatímco skučící vítr vrhal na sklo sníh a v sousedním pokoji spal William, dosáhl jsem v tomto líčení svých zážitků okamžiku, kdy je běžné napsat jedno obyčejné slovo: Konec. Chtěl jsem pak najít Kerris a dát si s ní kávu, než se vrátíme do našeho bytu. Ale jako v mnoha oblastech života, ať už je řeč o civilizacích nebo jednotlivcích, prostě není možné prohlásit: „Dospěli jsme na konec,“ jako by za tím bodem všechno přestalo existovat.
Pochopil jsem to ani ne před půl hodinou, když do mé kanceláře vpadl Sam Dymes se slovy: „Hele, nerad tě takhle přepadám, Davide, ale podívej se na tohle…“ Ukázal mi zprávu z Výzkumného ústavu bezdrátové komunikace, v níž stálo, že zachytili nějaké nevysvětlitelné – a nedešifrovatelné – rádiové signály, které jsou nesmírně silné. V době, kdy píšu tato slova, pořád vidím Sama, jak rozrušeně chodí sem a tam a opakuje podrobnosti Kerris: že vysílání má původ na druhé straně planety; že vedle něho nejlepší naše vysílače vypadají asi jako plechový megafon; že už chystá vyslání expedice, která by měla najít zdroj tohoto záhadného vysílání…

2007-09-28T02:25:00.000-07:00

Smečka zase tu noc lovila, nebo to snad byla jiná smečka, která vyrazila na míle k jihu, a u velkého zamrzlého jezera doháněla sobí laň. Noc byla jasná téměř jako den a z pokraje lesa Kazan nejdříve
spatřil sobici, jak asi na třetině míle daleko vybíhá na jezero. Smečka o síle deseti dvanácti kusů se již rozdělila do zlověstného tvaru podkovy a oba vlci v čele běželi málem v stejné čáře s kořistí a pozvolna ji svírali. S ostrým štěknutím vyrazil Kazan ven do měsíčního světla. Byl prchající lani přímo v cestě a řítil se proti ní s rychlostí blesku. Asi na dvě stě kroků ho laň spatřila a uhnula doprava a přední vlk na té straně ji uvítal rozevřenými čelistmi. Kazan ji dostihl zároveň s druhým předákem a skočil lani na měkké hrdlo. V jednom rozběsněném klubku je zezadu obklopila smečka a laň padla. Kazan, s tesáky hluboko zaťatými do její krční žíly, se octl napůl pod jejím trupem. Ležela na něm těžce, ale nepustil se. Byla to jeho první velká kořist. Krev v něm bouřila jako oheň. Mezi zaťatými zuby vztekle vrčel. Nevydrápal se zpod jejích plecí a předních nohou, dřív než v těle nad ním ustal poslední záchvěv. Ulovil toho dne již králíka a neměl hlad. Posadil se tedy opodál ve sněhu a čekal, zatímco hltavá smečka rvala mrtvou laň. Po chvíli přistoupil blíž, strčil mezi dva vlky čenich, a ta dotěrnost mu vynesla rafnutí.

2007-09-26T12:01:00.000-07:00

Zatímco roztroušené pozůstatky lidstva následovaly své prastaré instinkty a válčily spolu, širší vesmír běžel dál podle věčných zákonů, které řídí jeho nebeský mechanismus. V době, kdy jsme bojovali o ovládnutí Manhattanu, mrak mezihvězdného prachu, který byl, jak teď už víme, odpovědný za velkou tmu, jež zahalila Zemi, dál plul sluneční soustavou. Čas od času vytvořil hustý závoj mezi naší planetou a sluncem a proměnil dny v nejčernější noc. Během letních měsíců opět zhoustl. Srpnové mrazy nás připravily o úrodu. V září leželo deset centimetrů sněhu jak na ostrově Wight, tak v nejjižnějších amerických státech.
Do října prachové mračno zmizelo, nepochybně pokračovalo ve své nehlučné pouti kosmem. Škoda, kterou napáchalo, nám však zůstala. Jistě, byly i radosti – včetně narození našeho syna Williama a Rowenina zlepšujícího se zdraví – ale museli jsme a stále se musíme rvát také s hořkou realitou. Boj za získání dostatečného množství potravin je nekonečný. Newyorčané se po osvobození táborů otrocké práce museli smířit s drastickým zásahem do své životní úrovně. S bezuzdnou spotřebou je pro nejbližší předvídatelnou budoucnost konec – a možná navždy. Trifidi jsou teď ještě agresivnější než kdy dřív. Mutují rychleji a vytvářejí novější, vražednější odrůdy. Obyvatelé ostrova Wight, Manhattanu a komunit, které jsem poznal jako Lesáky, se teď alespoň spojili a bojují s hladem a trifidí hrozbou společně.

2007-09-24T00:52:00.000-07:00

Ten obraz mi zůstane v paměti navždycky. Otec sedí vedle Christiny a s výrazem nepopsatelné úcty se dívá na své čisté předloktí. Vidí v něm klíč k novému světu.
Od té doby uplynulo už více než šest měsíců. Přestože je dnes poslední březnový den, tady na Manhattanu jsme stále v sevření nejkrutější zimy, jakou jsem kdy zažil. Vánice se prohánějí městem a dělají ze světa za mým oknem ve stém patře bílý malström. Normálně bych měl dokonalý výhled na sochu Svobody, ústí, kde Hudson odevzdává své vody Atlantiku, a ostrůvek, na němž oslepený Torrence stále řve vzteky ve svém vězení pro jednoho.

2007-09-22T13:02:00.000-07:00

„Ale jak je to možné?“ zeptal se užasle otec. „Před třiceti lety mě jeden trifid málem oslepil. Měl jsem pocit, jako bych měl obličej v ohni.“
„A od toho dne jste trifidy jedl a pracoval s nimi. Byl jste vystaven jejich jedu v tak malých dávkách, že pro vás byly neškodné. Postupem let to vaše tělo stimulovalo k tomu, aby si vybudovalo přirozenou imunitu, tak jako se zaříkávači hadů stanou imunními vůči hadímu jedu.“ Zkontroloval paže ostatním lidem v místnosti. „Čtvrtina lidí nezareagovala na test odmítavě. Odhaduji, že tento vzorek bude reprezentativní pro místní populaci jako celek. Mnoho tisíc vašich lidí bude imunních. Klidně mohou začít dobývat zpět svou starou vlast.“
Otec seděl u stolu a vrtěl hlavou. Potrvá mu nějakou chvíli, než pochopí pravdu. Celá léta usilovně pracoval na tom, aby našel nějaký vědecký způsob, jímž by se dala neutralizovat síla trifidů. A zatímco se pachtil v laboratoři, jeho tělo udělalo přesně to – aniž by o tom věděl.

2007-09-21T01:07:00.000-07:00

„Byli byste všichni tak laskaví a vyhrnuli si rukávy?“ zeptal jsem se. Všichni uposlechli.
Otec povytáhl obočí. „To je to poslední překvapení, které jsi na mé chtěl vytáhnout?“
S úsměvem jsem přikývl. „Ano.“ Také jsem si vyhrnul rukáv. „Ryder Chee ten test dokončil teprve minulý týden. Ještě jej musíme vylepšit, aby bylo možné rychle a přesně otestovat všechny lidi na ostrově. Ale podařilo se mu přijít té věci na kloub.“
„Teď se ti opravdu podařilo probudit mou zvědavost,“ prohlásil otec. „Na co jsme konkrétně testováni?“
Ryder Chee přešel od jednoho k druhému. Christina mu nesla podnos, kde leželo na sterilizovaném papíru asi tucet jehel. Ryder Chee vzal jehlu a namočil hrot do narůžovělého roztoku ve skleněné ampulce. Potom velice metodicky všechny obešel a každého píchl do předloktí. Jehlu zahodil, vzal si další a zopakoval postup na dalším kandidátovi.
Díval jsem se na to maličké bodnutí na kůži. Chee mi řekl, že nebudu muset čekat dlouho. A měl pravdu. Bodnutí začalo svědit a pak pálit. Na ruce se mi objevila jediná jasně červená skvrna.
Otec se nedočkavě podíval na svou paži, Potom zavrtěl hlavou, skoro jako by byl zklamaný, že na jeho kůži se červená skvrna neobjevila. Ryder Chee si jeho ruku pozorně prohlédl. „Necítíte nic, Bille Masone?“
„Vůbec nic.“ Otec se tvářil nechápavě.
Ryder Chee spokojeně přikývl. Potom se zeptal: „Je v Anglii ještě mnoho trifidů, Bille Masene?“
„To bych řekl, že je. Celý ostrov je jimi zamořený. Proč?“
„Protože kdybyste chtěl,“ řekl otci Chee, „mohl byste si tam udělat výlet. A chodit mezi trifidy.“
Otec se zatvářil ohromeně. „Chcete říct, že podle toho testu jsem imunní?“
„Píchl jsem vás do kůže jehlou namočenou do slabého roztoku jedu té rostliny. Nenastala žádná reakce. Proto vám trifidi nemohou ublížit. Ale totéž nemohu říct o vašem synovi. Jemu trifidi ublížit mohou.“

2007-09-12T00:00:00.000-07:00

A tak kolona aut vyrazila ze Shanklinu do venkovského hotelu, kde jsme se měli ubytovat. Cestou jsem přemýšlel o odhalení, které si pro otce schovávám, a zajímalo mě, jak zareaguje.
Díval jsem se, jak za oknem ubíhá známá krajina. Bylo skutečně příjemné být doma. Přesto jsem nemohl nevzpomínat na posledních několik měsíců, počínaje tím, co zpočátku vypadalo jako nešťastná mise na osvobození Christiny. Teprve když odvezli oslepeného Torrence, jsem si pořádně uvědomil, co se stalo. Vybavil jsem si, že když se ulicemi kolébali trifidi, slyšel jsem rádiové vysílání, které nabádalo Newyorčany, aby hledali bezpečí na severu. Už jsem chápal, proč byli součástí lesácké mise také rozhlasoví a televizní technici. V den útoku ovládli rozhlasové a televizní stanice a odvysílali varovná hlášení, v nichž vyzvali obyvatelstvo, aby prchlo na sever od Paralely na 102. ulici. Bylo důležitým prvkem celkového Dymesova plánu vystavit svobodné Newyorčany hrůzné realitě táborů nucených prací. Plán vyšel dokonale. Příval lidí, kteří podlehli panice a vydali se na sever, byl takový, že Torrencovi žalářníci museli otevřít brány. (Nepochybně je k tomu také pomohl přesvědčit pochod těch zrůdných trifidů manhattanskými ulicemi.) V důsledku toho se desetitisíce uprchlíků z jižního Manhattanu znenadání ocitly v ghettech na severu. Tam se začali zděšeně a užasle rozhlížet kolem sebe. A tak se stalo, že Torrencovo tajemství vyšlo na světlo. To, co následovalo, byl spontánní pochod slepců, otroků i svobodných k Empire State Building.
Tehdy Torrencův diktátorský režim padl. Otrocké tábory byly osvobozeny. Rodiny se znovu shledaly. Jistě, ten přechod měl své problémy a nezdary, ale i tak se od té doby podařil zjevný pokrok.
V hotelu jsme poobědvali. Zazněly rodinné historky. Otec se bavil s Ryderem Cheem, jako by se znali desítky let.
Potom jsem řekl otci: „Ryder Chee by na tobě chtěl udělat malý test, spolu s ostatními lidmi v této místnosti. Souhlasí všichni?“
Každého okamžitě ovládla zvědavost.

2007-09-11T01:51:00.000-07:00

Postupně jsme se dostali do města, kde na nás čekala auta. Můj otec Bill Masen, hrdina předchozí éry, se v průběhu posledních několika týdnů dověděl z rádiových zpráv, co se mnou bylo, ale nemohl se dočkat, až se dozví víc. „A ty tvrdíš, že ta dívka, kterou jsi našel, Christina Schofieldová, je skutečně imunní vůči trifidímu jedu?“
„Stejně jako Ryder Chee a jeho kmen. Mohou chodit mezi trifidy stejně, jako když se my jdeme projít do sadu.“
„Vzkazoval jsi mi rádiem, že máš pro mě další překvapení.“
Usmál jsem se. „Ano, mám.“
Otec se zazubil. „No tak, Davide, co je to? Přece nebudeš svého starého otce napínat, ne?“
„Bohužel ještě chvíli budu. Je to něco, co ti opravdu potřebuju ukázat.“
„V tom případě hořím zvědavostí. Sedni si do toho prvního auta.“ Otec se obrátil ke Kerris, která šla ruku v ruce s matkou. „Kerris, drahoušku, vy jeďte s Davidem. My pojedeme za vámi.“

Svět potom

2007-09-09T23:20:00.000-07:00

Bylo jasné říjnové ráno, když trup hydroplánu políbil hladinu dokonalého moře. Přiškrtil jsem klapky a motory, které nás poháněly při patnáctihodinovém letu na východ přes Atlantik, zmlkly. Zelené pahorky ostrova Wight byly stejné, jak jsem si je pamatoval. Při pobřeží se držela mlha a zjemňovala siluety shanklinských domů. Zanedlouho motorový člun připevnil k předku letadla lano a potom je odtáhl k molu, kam se na nás přišel podívat docela slušný dav.
Byla to dlouhá cesta a na Manhattanu bylo třeba udělat ještě hodně práce. Ale považoval jsem za správné, aby se moji rodiče setkali s ženou, která nosila jejich první vnouče.
Vystoupili jsme za jásotu a frenetického potlesku. Nic takového jsem předtím neviděl. Kam se poděla obvyklá britská zdrženlivost? Musel jsem se usmát, když Gabriela Deedse obklopily desítky vesničanů, kteří si s ním chtěli potřást rukou. Indián Ryder Chee vypadal v davu impozantně a zároveň nepatřičně. Ale i jeho obvykle vážný výraz podlehl úsměvu, když se k němu přihrnuli ostrované, aby ho přivítali. Christina se vesele smála, odpovídala davu máváním a tleskala. Oči se jí třpytily vzrušením.
Bylo to všechno chaotické, místy snad dokonce bouřlivé. Ale najednou jsem stál tváří v tvář svému otci. Jeho tvrdá tvář se roztáhla do úsměvu. „Vychutnej si ten okamžik, synu,“ řekl mi a položil mi ruce na ramena. „Dostává se ti přivítání pro hrdinu – a ty si je v každém směru zasloužíš.“
Najednou nešlo souvisle mluvit. Na to bylo příliš mnoho objímání, potřásání rukama a polibků. Můj starý kolega a kamarád, pilot Mitch Mitchel, dokázal dostat ruku přes mačkající se lidi a ukázat tak v plné kráse celou svou paži, pro kterou si vysloužil přezdívku ,Opičák‘. Energicky mi prohrábl vlasy a zvolal: „U Bílé labutě, zítra večer v osm. Pivo jde na mě!“

2007-09-09T01:35:00.000-07:00

„Nařizuji ti zvednout ty zbraně.“
Na podlahu spadla další zbraň a po ní další a další. Zanedlouho vestibulem znělo rachocení kovu o mramor. Podíval jsem se na civilní stráž u dveří. Následovala příkladu a odkládala své pistole a pušky. Stejně rychle jako zvuky vestibul zaplnily, také utichly.
Stará žena pak znovu promluvila. „Je konec, Torrenci. Tvoji spoluvládci byli uvězněni. Budou postaveni před náležitý soud. Stejně jako ty.“
„Cože? Vy… vy kreatury mě chcete soudit? To nikdy… nikdy.“ Zvedl pistoli a zamířil ženě do tváře.
Někdy se říká, že náhody ve skutečnosti neexistují. Že se naše činy řídí našimi neuvědomělými touhami.
Měl jsem želízka jen na jedné ruce, neboť příchod slepců nasazování pout přerušil. Z pravého zápěstí mi tak visel metr řetězu. A na konci toho hrozivého řetězu byl těžký ocelový náramek.
Dřív, než Torrence stačil vystřelit, jsem řetězem vší silou mávl. Měl jsem v úmyslu zasáhnout ruku, která držela pistoli. Ale švihl jsem řetězem příliš vysoko. Torrence v tu chvíli uslyšel zvuk blížícího se řetězu a pootočil se.
Okov ho zasáhl z boku do obličeje. Až příliš jasně jsem viděl škodu, kterou napáchal otevřený ocelový náramek, když se zaryl do jeho jediného zdravého oka.
Když ho pak zdravotníci odváděli, budovou se stále rozléhal Torrencův řev a nadávky, zoufalé a zuřivé projevy jeho neartikulovaného, ale hlučného vzteku.
Otočil jsem se ke Kerris, která klečela vedle Marni a držela ji za zakrvácenou ruku. Na tváři se jí leskly slzy. Přistoupil jsem k ní. Myslím, že jsem byl jediný, kdo se v tom okamžiku hýbal. Přestože ve vestibulu bylo snad pět set lidí, všichni nehybně stáli. Jako by tam stále nějak vládl Torrencův duch, přestože on sám byl zostuzený a sesazený.
Byl to sice strašlivý tyran, ale jeho zhoubný vliv nakonec pominul a zmizel. Gardisté vyhledali své slepé otce a matky. Podle emocí, které se jim zračily ve tvářích, vojáci neviděli své rodiče dlouho, velice dlouho.
Možná právě v tom okamžiku se Torrencovo zakletí definitivně zlomilo. Znovu spojené rodiny začaly v malých skupinkách odcházet.
Brzy odejdeme i my. Ale ještě ne. Bylo třeba postarat se o Marni. Se vší úctou, jak si to zasloužila.

2007-09-06T13:54:00.000-07:00

Žena promluvila jasným hlasem. Ale ne k Torrencovi. Místo toho zvolala: „Stephene? Stephene? Jsi tam?“
To byl signál všem slepcům. S klidnou důstojností začali všichni volat jasným hlasem:
„Elizabeth? Elizabeth?“
„Anthony?“
„Hansi, jsi tam, Hansi?“
„Joe? Slyšíš mě, chlapče?“
„Colleen?“
„Rose?“
„Aarone, jsi tam, synu?“
„Theo…“
„Michaeli, to jsem já, tvůj otec…“
Zotročení slepci a svobodní slepci volali své syny a dcery.
„Colleen?“
„Benjamine, to je tvoje matka.“
„Slyšíš mě, synu?“
„Thomasi…“
Torrence už neovládl vztek a vyštěkl na své muže: „Vyžeňte ty lidi ven třeba pěstmi, jestli budete muset… pokud se nepohnou, vypalte do nich kulku. Postřílejte je jako psy!“
Rozhlédl jsem se po gardistech. Kdyby dveřmi dunivě projela celá eskadra tanků, nemohli by vypadat ohromeněji. Všude se tváře ozbrojených mužů zardívaly; začali se dívat jeden po druhém, co udělají jejich kamarádi.
Nedělali nic.
Slepí na ně dál volali.
„Joe, poslouchej mě. Zahoď tu bouchačku, chlapče.“
„Colleen, dej pryč tu zbraň.“
„Benjamine…“
Přejížděl jsem pohledem od jednoho gardisty k druhému. Jak se v nich začaly probouzet silné emoce, jejich zaryté tváře se proměnily.
Najednou jeden důstojník odhodil svou pistoli na podlahu, kde hlasitě zarachotila.
Jasné hlasy slepců po celou tu dobu nepřestávaly volat své syny a dcery.
„Zvedni tu pistoli!“ obořil se Torrence na gardistu. „Zvedni ji, nebo tě postavím před vojenský soud!“
Muž zavrtěl hlavou a sklopil pohled k podlaze. Vzápětí odhodil na zem pušku a po ní samopal.

2007-09-05T23:32:00.001-07:00

Civilní stráž se zatím rozestoupila ještě víc a já jsem spatřil, do jisté míry nevěřícně, jak vestibulem pochoduje podivné seskupení lidí. Uvědomil jsem si, že jsou to slepci. Pohybovali se sebevědomě a pronikavě klepali bílými holemi o mramorovou podlahu. A bylo jich tolik, že v klapotu holí zanikly všechny ostatní zvuky.
„Co to má znamenat?“ zeptal se nanejvýš podrážděně Torrence. „Vyžeňte ty lidi odsud.“
Ale slepci postupovali dál a to, co zpočátku vypadalo jako desítky, byly ve skutečnosti stovky. Byla to úžasná směs. Své zastoupení tam měly všechny barvy lidstva. Někteří byli oblečeni elegantně, jiní měli na sobě hadry. Evidentně přišli jak ze svobodného Manhattanu, tak z otrockého tábora na severu.
Torrencův výraz osciloval mezi hněvem a zmatkem.
V popředí tohoto zvláštního procesí šla nevidomá žena kolem sedmdesáti let s dlouhými bílými vlasy; vidomá dívka vedle ní ji vedla.
Torrence se najednou začal smát. Podíval se na mě a potom na Sama Dymese. „Já vím, co to je, Dymesi!“ Ukázal svou pistolí zpátky na slepce a řekl: „Tohle je tvoje tajná zbraň.“ Rozesmál se ještě hlasitěji. „Na nic lepšího se nezmůžeš?“
„Já… já o tom nic nevím.“ Samův hlas byl sotva šepot.
„Á, takže ty se k té absurdní pantomimě nechceš znát? Konečně zdravý rozum!“ Nato se Torrence otočil a zařval na slepé muže a ženy: „Poslouchejte mě! Vy nevíte, že staré pořekadlo pořád platí?“ Ukázal na své zelené oko. „Že v zemi slepých je jednooký králem!“
„Generále Fieldingu,“ začala stará žena klidným hlasem.
„Ach, jdi pryč, slepá stařeno. A tu chátru si vezmi s sebou.“
„My neodejdeme, generále Fieldingu. Nebo bychom vám měli říkat vaším pravým jménem… Torrence, že?“
Torrence opustil humor. „Masterfielde, nechte to tady vyklidit, a jestli do pěti minut nebudou venku, dejte rozkaz, aby do nich začali střílet.“
Gardisté zvedli zbraně.

2007-09-02T22:55:00.000-07:00

„Chci, abyste zařídil, že Kerris Baedekkerová se bude znovu podobat své sestře. Potom může odjet do Mateřského centra.“
„Ano, pane.“ Rory Masterfield mluvil s neskrývanou horlivostí. „A ostatní, pane?“
„David Masen je důležitý pro mé strategické plány týkající se ostrova Wight. Pokud jde o ty další…“ Přezíravě mávl rukou. „Myslím, že je čeká dlouhá a nepříjemná kariéra v uhelných dolech. Samozřejmě bez vyhlídek na postup. Ale teď je podle mě podstatné –“
Marni se s němým výkřikem vytrhla muži, který ji držel. Vrhla se k Torrencovi a sekla mu po tváři prsty nataženými jako drápy. Torrence couvl. Ale až poté, co jsem uviděl na jedné líci červené škrábance.
Dříve než se Marni stačila prsty dostat k jeho zdravému oku, popadli ji gardisté a odtáhli ji zpátky. Rozběsněná Marni obrátila svou pozornost na ně.
Torrence jediným pohybem vytáhl zpod saka pistoli a vystřelil.
Marni si přitiskla dlaň na hrudní kost. Pak se její tvář zkřivila bolestí a ona se svezla na podlahu. Zůstala na ní ležet obličejem dolů. Nehybná.
Zaťal jsem pěsti a zvážil jsem, jakou mám naději, že se mi podaří dát tomu muži jednu pořádnou ránu do obličeje.
Torrence se však rozhodl, že nebude víc riskovat. „Dejte jim pouta.“ Vztekle si sáhl na poškrábanou tvář a potom upřel zlostný pohled na tělo Marni. „To hoďte do spalovny,“ přikázal. Pistoli si nechal v ruce.
Gardisté mi začali na zápěstí zaklapovat ocelová pouta, když jsem zvenku zaslechl nějaký rozruch. V první chvíli jsem skutečně doufal, že znamená návrat trifidů. Ale toto nebyl poplašený křik. Spíš sílící hukot hlasů, které sice byly poměrně klidné, ale něčeho se dožadovaly.
Torrence obrátil líté zelené oko směrem k hlavnímu vstupu. Sledoval jsem jeho pohled. Ve dveřích stála řada příslušníků civilní stráže vyzbrojených puškami. Viděl jsem, jak po sobě nervózně pokukují. Pak jeden po druhém ustoupili.
Vestibulem proběhla vlna hlasů. Teď už jsem byl opravdu zvědavý a zvedl jsem hlavu, abych viděl přes gardisty přede mnou. Dokonce ani gardisté nevěnovali pozornost nasazování pout zajatcům.

2007-09-02T02:36:00.000-07:00

Torrence na odpověď nepočkal. Místo toho si prohlédl zbytek kořisti. A znovu se zatvářil, jako by sám se sebou byl náramně spokojený. Měl k tomu všechny důvody. S pomocí zajatého mariňáka nás vylákal dolů. Jeho muži geniálním způsobem rozvěsili dynamitové tyčinky po stropě a použili výbušninu tak, aby místo smrtících střepin vytvořila silnou tlakovou vlnu, která oběti omráčí. Hrozilo nebezpečí, že utrpíme vážnější zranění na hlavě, ale Torrence vsadil na to, že vaječníkům hluboko v Christinině břiše se nic nestane a že jeho chirurgové by jí je mohli urychleně vyoperovat, pokud by to bylo třeba. Ale otec vždycky otevřeně přiznával, že Torrence má dobré organizační schopnosti, byť je využívá vyloženě brutálním způsobem. Co víc, Torrence musel zmobilizovat své protitrifidí čety, aby pracovaly i přes noc. Oknem jsem viděl, jak obrněné buldozery odklízejí kdysi děsivé dvacetimetrové rostliny spálené na popel něčím, co musela být nefalšovaná ohnivá bouře z masově nasazených plamenometů. V situaci, kdy byl Manhattan zbaven vetřelců – lidských i trifidích – se město vrátilo do železného sevření tohoto muže.
Torrence se zastavil, aby si prohlédl obě své dcery. Nejdřív se zadíval na Marni a zvláštní pozornost věnoval její jizvě. Potom se znovu obrátil ke Kerris. „Víš,“ začal, „já myslím, že opravdu budete dvojčata. Teď samozřejmě nevypadáte identicky.“ Promluvil přes rameno. „Masterfielde.“
„Pane?“

Podíval jsem se doleva.

2007-09-01T06:50:00.000-07:00

Kerris tam stála, s tváří bílou jako papír. Pak se mi z ničeho nic vrátil sluch. Doprovázelo to zvonění, které vycházelo, jak jsem tušil, někde z nitra mé hlavy, explozí uvržené v chaos. Za mnou byl Sam Dymes, s obličejem zčernalým následky výbuchu. A byl tam i zbytek našeho otřeseného týmu: Christina, Marni, mariňák a dva tajní agenti.
Zato všude kolem nás se rojily desítky vysoce rozrušených gardistů. Zahlédl jsem Roryho Masterfielda, jak se na mě dívá s výrazem, který se nedal popsat jinak než jako samolibý.
Palčivá bolest kolem mých očí zesílila, až jsem sebou škubl. Usoudil jsem, že jelikož jsem o něco vyšší než průměr, platím daň za to, že jsem byl explozi blíž. Popáleniny o sobě dávaly bodavě znát.
Gardisté mi chytili ruce a prohledali mě, jestli u sebe nemám ještě nějakou zbraň, kterou bych mohl schovat do rukávu nebo boty. Zanedlouho byli hotovi. Pak jeden z nich zakřičel zpátky ke vchodu: „Vězni zajištěni.“
Řada černých uniforem se přede mnou rozevřela.
Dopředu postoupila vysoká postava. A já jsem zjistil, že se znovu dívám do té odhodlané tváře s jedním okem zeleným a jedním žlutým. Torrence vypadal, že je se sebou spokojený. Zblízka si prohlédl mou tvář, jako bych byl nějaká vytoužená starožitnost. „Ano,“ řekl nakonec. „Skutečně se pozoruhodně podobáte svému otci, Masene.“ Usmál se na mě. „Už brzy se budu moci Billu Masenovi odvděčit za tohle.“ Ukázal na své žloutkové oko. „Věřte mi, vrátím mu to i s úroky. A jak se daří vaší matce, Joselle Playtonové?“
Držel jsem ústa pevně zavřená.
„Nebo si teď nechává říkat Josella Masenová?“ Znovu se usmál a potom se naklonil tak blízko ke mně, že mi žlutá bulva visela přímo před očima. „Těším se na večírek při příležitosti našeho shledání. Hmm, když na to přijde, Josella nebude zase tak stará, ne? Jistě, bude už příliš stará na to, aby měla děti přirozeně. Ale určitě by mohla odnosit Christinino potomstvo, ne?“

2007-08-30T00:10:00.000-07:00

„Takže jsme uvázli ve slepé uličce, že?“
V okamžiku, kdy ta slova řekl, ustoupil. Potom zvedl obě ruce rovně nahoru, nad hlavu.
Vyložil jsem si to jako signál. Rozhlédl jsem se, jestli někde uvidím schované ostřelovače. Nade mnou začali elektrikáři natahovat provizorní osvětlení, aby nahradili lustry rozbité při včerejším boji.
Háček byl v tom, že z kabelů nevisely žádné žárovky. Místo toho tam byly dlouhé tenké dráty, ze kterých viselo něco, co vypadalo jako svíčky.
Sam si toho všiml také. Sundal z opasku granát. Já jsem zvedl ústí své zbraně. Pohled na modročernou hlaveň namířenou na gardisty ve dveřích byl tím posledním, co mi na nějaký čas jasně utkvělo v paměti.
Hned vzápětí jsem totiž měl pocit, jako by se mi na hlavu zřítila celá budova.
První další vjem, který mi dával nějaký smysl, byla vzpomínka na to, jak jsem zvedl hlavu a uviděl jsem ten strop ověšený dráty. To, co viselo z drátů jako nějaké zvláštní ovoce, byly tyčinky dynamitu.
Vlastní detonaci jsem neslyšel. (Nebo alespoň si nepamatuji, že bych ji slyšel – zřejmě jeden z důsledků otřesu mozku.) Ale její účinky jsem pocítil. Když jsem otevřel oči, neviděl jsem nic než rozmazané vojenské boty, které pospíchají kolem mé hlavy. V tu chvíli jsem pořád ještě neslyšel nic. Dokonce jsem měl pocit, jako bych měl v uších nacpanou vatu. Co jsem však cítil jasně, bylo bodáni špendlíků a jehliček v obličeji.
Chvíli mi úplně stačilo ležet na podlaze, protože svět kolem mě se rozhoupal, až se mi z toho zatočila hlava. Sice jsem dospěl k závěru, že vzpřímený postoj pro mne není, ale něčí ruce mne popadly za oblečení, aby mne nevybíravě postavily. Zamrkal jsem a mé rozmazané vidění se zlepšilo. Napravo ode mě stál Gabriel Deeds. Z nosu mu tekla krev a jedno oko měl zakryté obrovským otokem.

2007-08-28T00:20:00.000-07:00

To, co jsme nakonec našli, nás překvapilo. Vestibul byl prázdný. Rozhlédl jsem se a všiml jsem si černých šmouh na mramorové podlaze, které tam zůstaly po výbuchu granátů, a také rezavých stop po zaschlé krvi. Když jsem se svými druhy vyšel z výtahu, všiml jsem si, že zničený nábytek někdo odklidil. Zvláštní bylo, že navzdory zvukům boje, které jsme předtím slyšeli, nebylo vidět jediný prázdný zásobník.
Ve dveřích hlavního vstupu do budovy stál osamocený příslušník lesáckých mariňáků vyzbrojený puškou. Kolem krku měl charakteristický zelený šátek.
„Tudy, pane,“ zavolal. „Pospěšte si, prosím.“
I na tu dálku jsem si všiml, že mu obličej hoří jasně červenou barvou, a uvědomil jsem si, že se červená rozpaky – nebo hanbou.
Byli jsme v polovině cesty přes obrovskou mramorovou podlahu, když Gabriel zamumlal: „Mně se to nelíbí… něco není v pořádku.“
Udělali jsme dalších pět kroků – a pak se s osamoceným mariňákem stalo něco zvláštního. Najednou sebou škubl dozadu. Když prolétal pozpátku dveřmi, stačil přidušeně vykřiknout: „Promiňte! Nechtěl jsem –“
V okamžiku, kdy zmizel venku, jeho místo zaujal tucet postav v černých uniformách. Bez jakéhokoli povyku na nás namířily kulomety.
My jsme namířili na ně.
Pak mezi gardisty prošel muž, kterého jsem už viděl. Byl to Rory Masterfield, ten muž s ostrými rysy, s nímž jsem se setkal na parníku, který mě přivezl do New Yorku. Na sobě měl kalhoty a košili rozepnutou u krku. Zvedl ruce, aby ukázal, že není ozbrojen.
„Kerris. Požádej své přátele, aby odložili zbraně.“
„Ne.“
„Řekni jim to,“ trval na svém Masterfield. „Není důvod, abyste kvůli tomu zemřeli všichni.“
„My odsud odejdeme,“ křikla Kerris. „Řekni svým mužům, aby nám uvolnili cestu.“
„Dobře víš, že za dveře se nedostanete. Venku na ulici jsou stovky našich vojáků.“
„Vy nebudete střílet.“
„Nebudeme?“
„Ne. Protože nebudete riskovat, že zraníte Christinu. Na to si Torrence až příliš cení toho, co má.“

2007-08-26T02:18:00.000-07:00

„Přeskupili jsme se s jinými složkami výsadkových sil, pane. Potom jsme asi před hodinou podnikli další útok na budovu.“
„Teď ji máte pod kontrolou, Campbelle?“
„Ano, pane, ale neudržíme ji dlouho. Jinými slovy, musíte se rychle přemístit sem do vestibulu, abychom mohli zmizet, pane. Nepřátelské tanky tady budou každou minutou.“
„Děkuji vám, Campbelle. Za chvíli jsme dole.“
Sam se na nás podíval. „Vypadá to, že jsme právě vyfasovali jízdenku odsud.“
Tady byly výtahy automatické. Gabriel stiskl přivolávací tlačítko a výtah v několika okamžicích poslušně přijel.
Když se za námi zavřely dveře před dlouhou jízdou dolů, Sam řekl: „Až vyjdeme do vestibulu, natlačte se kolem Christiny. Zbraně mějte připravené.“ Upřel oči na klesající ručičku ukazatele podlaží. „Ostatně nevíme, co tam dole najdeme, že?“
Podíval jsem se na Kerris. Věnovala mi uklidňující úsměv a ucítil jsem její ruku na svém předloktí.

V zemi slepých jednooký králem

2007-08-25T01:20:00.000-07:00

Sam připomněl, že je zbytečné dělat unáhlená rozhodnutí. Torrence nebude pospíchat, aby nás tady v devadesátém patře přemohl silou. I on si mohl dát na čas, dokud se naše odhodláni kousek po kousku nenahlodá. Zároveň jsme tady nemohli čekat věčně. Takže když Torrence znovu zatelefonoval, Sam začal vyjednávat. Tak to pokračovalo do pozdního odpoledne.
Krátce po šesté Kerris zvedla ruku. „Počkejte: slyší to ještě někdo?“
„To je křik,“ řekl Sam.
„Ale kdo na koho křičí?“ Gabriel došel ke dveřím výtahu, se zbraní v pohotovosti.
Přišel jsem tam za ním. Když jsem přitiskl zdravé ucho ke dveřím, uslyšel jsem, jak se šachtou rozléhá střelba. Zpočátku se ozývala nepřetržitě. Pak přešla ve sporadické jednotlivé výstřely. O chvíli později nastalo ticho.
Sam stál s hlavou nakloněnou na stranu a čekal na další zvuky. Nakonec řekl: „Co se tam dole stalo, sakra?“
Ustoupili jsme zpátky za barikádu z nábytku. Vtom jsem uslyšel bzučivý zvuk. Pátral jsem po jeho zdroji, dokud jsem nenašel dřevěnou krabičku s řadou vypínačů.
„To je domovní telefon,“ řekla Kerris. „Někdo se s námi chce spojit prostřednictvím vnitřního komunikačního systému.“
Sam se na krabičku chvíli podezíravě díval. „Proč nepoužijí telefon jako předtím?“
„Třeba telefony přestaly fungovat.“
„Fajn.“ Sam vzal dřevěnou krabičku do ruky. Byl k ní připevněn kabel, který mizel ve zdi. „Jak se to zapíná?“
„Já to udělám,“ řekla Kerris a stiskla jeden vypínač na krabičce.
Sam neřekl nic. Pouze poslouchal. Z reproduktoru se ozvalo tiché šumění. Pak opatrně řekl: „Haló?“
Z reproduktoru zazněl mužský hlas. „Sacramento.“
V Samových očích se mihl záblesk naděje. Odpověděl druhou polovinou hesla a zeptal se: „Kdo je to?“
„Seržant Gregory Campbell, lesáčtí mariňáci, divize C, pane.“
„Je tam někde poručík Truscott?“
„Je mi líto, ale před chvílí byl zabit, pane. Tady dole se odehrála těžká bitva.“
„Jak vypadá situace?“