Písně temných věků

Dvě hlavy, povídka Lucie Lukačovičové, která sborník otevírá, je situována do Galie prvního století před naším letopočtem. Autorka svým úsporným stylem popisuje střetnutí kmene Eburonů s římskými dobyvateli. Je otázkou, jestli Lucii poněkud nepřistřihla křídla historická fakta, ale povídka trochu postrádá jiskru a v konkurenci ostatních zaniká.

Země lvů Leonarda Medka nás zavede do Afriky a nepochybně potěší všechny, kteří mají rádi „howardovský“ styl. Vandalští piráti přijíždějí vyrabovat bájné Město lvů a k tomu potřebují masky. Když potom přijde čas je sejmout, přinese to mnoha z nich nepříjemnou zkušenost. Leonard se ovšem odmaskoval už dávno a tak víme, co od něj čekat. Ani tentokrát nás nezklame a po volnějším úvodu zkušenou rukou dovede své dílko do kvalitního finále.

Františka Vrbenská je zkušenou vílou pohádkářkou české fantasy a tentokrát utkala melancholickou báji o neúprosném osudu i kontinuitě generací. Povídka Než dozraje smrt se odehrává v šestém století našeho letopočtu ve slovanské osadě Děvín, kam náhoda zavála francké uprchlíky, a podle mého názoru je jedním z vrcholů knihy.

U Strážce hvozdu Ďura Červenáka jsem se bavila. Možná to způsobilo mládí vjatičských kněžiců – hrdinů povídky, snad relativní mládí autorovo, ale i když děj není právě utěšený, odlehčují ho záblesky humoru. Snad jen pohanský běs by nemusel dělat „mňam“.

Jaroslav Mostecký měl látku na román… a rozsah povídky. V mnohovrstevném příběhu Žabí věž (který je mimochodem datován do stejných časů i míst jako Strážce hvozdu) se autor s tímto faktem poněkud potýká a i když má nakonec povídka rozsah novely, některé motivy jaksi „vyšumí“. Přesto je však výsledek zdařilý a příběh lásky Vladiměra, syna knížete Svatoslava, čtenáře dokáže pohltit.