3

Otec se zasmál. „Možná, možná. Ale jednou jsem pracoval s nějakým Lucknorem, který jako by trifidům dokázal instinktivně porozumět. Byl přesvědčený, že spolu skutečně mluví, a nejen to, že mají vysoce vyvinutou inteligenci.“
„Myslíš, že měl pravdu?“
„Myslím, že byl proklatě blízko.“ Znovu se poškrábal na bílém obočí; dělával to, když byl v hloubavém rozpoložení. „Potíž je v tom Davide… určitě jsem jich rozpitval tisíce, ale zatím jsem nenarazil na žádnou stopu nervové soustavy a určitě jsem nenašel ani náznak něčeho, co by se dalo vzdáleně popsat jako mozek. Přesto… sleduji, jak tyhle rostliny fungují, sleduji to posledních čtyřicet let. Jejich pohyb má cíl. Dorozumívají se tlučením proutky o stonek. Když vymrští žahadlo, ,umějí‘ zamířit na nechráněný obličej člověka. A sledoval jsem, jak se pohybují v krajině, celé legie, jako pěchota za pochodu; viděl jsem, jak se nasměrují ke komunitě a oblehnou ji.“ Usrkl kávu. „Možná bych neřekl, že jsou přímo inteligentní, ale když něco má čtyři nohy, vrtí to ocasem a štěká to, řekneš, že je to pes, ne? A tyhle rostliny jednají, reagují, plánují, útočí a zabíjejí přesně tak, jako by se někde v nich skrýval chladný intelekt.“
„Ale jsme schopni je porazit, ne?“
„Určitě to alespoň zkusíme. A dáme do toho všechno.“ Znovu se rozhlédl po rostlinách a pak se úkosem podíval na mě. „Ostatně, já si nemyslím, že by měly zdědit Zemi. Co ty na to?“
Rostliny odpověděly za mne. Doteď byly zticha, ale najednou začaly bušit svými proutky o stonky. Znělo to stejně, jako když se zlomyslní kluci ve škole záměrně snaží rozčílit učitele tím, že začnou hbitě bubnovat prsty o lavice, jakmile se k nim otočí zády, aby napsal křídou na tabuli zadání domácího úkolu.
Otec mě obdařil úsměvem.
„Už to zase dělají – mé děti vyrostlé z hlíny. Mluví.“ Poslouchal jsem, jak rostliny bubnují svými proutky. Zdálo se mi, že slyším jejich rytmus, a cítil jsem tempo, které teď vyjadřovalo naléhavost, jako by každý trifid předával svému sousedovi tajnou zprávu.
V tom okamžiku bych odpřisáhl, že nějakými dvaceti trifidy spoutanými ve skleníku proběhla vlna vzrušení.
Otec to také poznal. Tentokrát promluvil přímo k trifidům. „Tak co jste zaslechli? Dobyla jedna z vašich armád další lidskou komunitu? Chystá se trifidí nejvyšší velení zavelet znovu k pochodu? Chtěli byste se k nim přidat?“
Možná to byla náhoda, nebo to možná byla reakce na otcovy otázky, pronášené zpola uštěpačně a zpola vážně, ale klepání proutků o stonek se najednou vzedmulo ve vlnu hluku. Byl to pořádný rámus; řetězy řinčely, jak jimi rostliny lomcovaly, stonky se kývaly ze strany na stranu jako obilí, které nenadálý poryv větru ohýbá hned tam a hned zase jinam.
V tu chvíli bych snadno uvěřil, že ty rostliny nějakým způsobem vyburcovalo volání do zbraně od jejich druha někde za mořem. Teď mu tajemně odpovídaly. Chřestění proutky byl jejich nadšený aplaus; kolébání ze strany na stranu byly oslavné vlny.
Cítili, že se blíží bitva. Vítězství je na dosah.