4

Dokázal bych tomu uvěřit stejně snadno jako tomu, že zítra vyjde slunce.
Otec sledoval tuto ukázku trifidího hluku, pohybu a – možná –dokonce emocí. Pomalu zavrtěl hlavou a sluneční paprsky se mu zaleskly v šedivějících vlasech. Jeho obličej neprozrazoval ani náznak toho, co snad cítí.
Po krátkém mlčení začal: „Davide. Vždycky jsem nosil v nitru pevné jádro optimismu, ale poslední dobou… začínám mít pochybnosti. Rozumíš?“
„Ale tady na ostrově jsme přece před trifidy v bezpečí, ne?“
„Držíme svou pozici, synu. Ale čas od času mě napadne, že možná opravdu žijeme v oku bouře. Možná jsme v bezpečí jenom na chvíli.“
„Takže ty si myslíš, že tady žijeme v iluzích?“ Nikdy předtím jsem otce neslyšel vyjádřit takové pochybnosti; znepokojilo mě to. „Že tuhle kolonii nemůžeme přivést k úspěchu?“
„Řeknu tohle: jen díky přízni štěstěny jsme po útěku z pevniny sem získali prostor k dýchání. Odklad. Těch posledních pětadvacet let byla pauza, poklidná, a dokonce i vyplněná prosperitou. Ale já myslím, že se musíme podívat do očí krutější realitě: že nejtěžší úkol nás teprve čeká někdy v budoucnu.“
„Ale tady se nám přece daří. Máme pořádek, obchod, dopravu, domovy, rostoucí porodnost.“
„Jistě, to všechno máme – a je to samo o sobě zázrak. Ale zpohodlněli jsme. Sedíme si tady, v bezpečí svého malého ostrova. Ale k okolnímu světu jsme se prakticky otočili zády, s výjimkou dalších ostrovních komunit v La Manche.“ Chvíli se na mě klidně díval. Potom na mě začal mluvit tichým, ale důstojným hlasem. „Davide, poslouchej mě. Naše společnost si osvojila mistrovství v umění oprav. Recyklování, opravování, obnovování. Ale nebudujeme nic od nuly. Netěžíme ze země rudy, abychom je přetavili na ušlechtilé kovy. Pokud to neděláme, jak bychom někdy mohli začít stavět nové traktory a auta – nebo dokonce odlít obyčejnou čajovou lžičku? Jsme na tom tak, že pokud nenajdeme jakž takž slušný traktor postavený před zánikem světa, musíme vybrat součástky z půltuctu rozlámaných starých traktorů a dát z nich dohromady jeden, který bude fungovat. A ta letadla, na kterých létáte? Nejnovější má přes třicet let – třicet let, Davide: dnes by to měly být muzejní exponáty.“ Aby podtrhl svá slova, dělal rukou pomalé sekavé pohyby. „Davide. To, co dokážeme, pořád nestačí. Musíme se pohnout dál od cizopasení na téhle – na téhle mrtvole zaniklé civilizace. Musíme znovu začít vynalézat, vymýšlet nové stroje. A měli bychom být schopni dělat to všechno od začátku: vytěžit rudu, vytavit ji, odlít nové součástky – protože jednoho dne už ze starého světa nebude nic, co by se dalo vybrat. Pak, bez stínu pochybností sklouzneme do nové doby temna. Do takové, ze které bychom už nemuseli vyjít.“