Znamení

„Dobrá, Davide, proč ten protáhlý obličej?“
Byla půlnoc. Šli jsme ruku v ruce po Páté Avenue. Nekonečný proud dopravy vytvářel oslnivou – skoro až závratnou – řeku světla. Jednomu autu se s hlasitým zařinčením zadřel motor a auto zůstalo stát uprostřed ulice. Rozezněly se klaksony.
„Tak Davide?“ pobídla mě Kerris.
„To nic.“
„Určitě nejsi z ničeho sklíčený?“
„Totiž, jde o tu věc s…“ začal jsem mrzutě a skončil jsem pokrčením ramen.
„Otec se ti nelíbil?“
„Ne… nejde o tvého otce. Je to výjimečný člověk.“ Málem jsem řekl, že ho mám doopravdy rád, ale včas jsem se zarazil. Cítil jsem za profesionálním úsměvem mrazivou krutost. „Prostě mi ta výroba lidských dětí prakticky v průmyslovém měřítku připadá přinejmenším zvláštní.“
„Musím říct, že jsem o tom nikdy vážně nepřemýšlela. Na druhou stranu, jste v cizí zemi, pane Masene.“
„A cizinci dělají věci jinak, slečno Baedekkerová.“ Usmál jsem se. „Ano, ale stačí mi představa, že i ty jednoho dne… hrom do toho, Kerris, prostě se mi nelíbí představa, že bys měla přivést na svět bůhví kolik dětí.“
Náhle se zarazila a zadívala se na mě těma zelenýma očima. Potom si dala ruku na ústa a rozesmála se.