Slovesa: vyjadřují děje – činnost nebo stav podmětu nebo jeho změnu stavu. Mají různé tvary. Ty označují osobu (první, druhá, třetí), číslo (jednotné, množné), čas (přítomný, minulý, budoucí), způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací), slovesný rod (činný, trpný), a z části i rod (mužský, ženský, střední). Slovesa mají dvojí vid (dokonavý, nedokonavý). Slovesné tvary, které vyjadřují osobu jsou tvary určité (ve větě jsou slovesným přísudkem). Neurčité tvary nevyjadřují osobu a způsob – vyjadřují jen vid a rod (infinitiv – psát, vidět) a časové vztahy (přechodníky a příčestí – vida, vidouc, vidouce)
Slova neohebná – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.
Příslovce: vyjadřují různé bližší okolnosti dějů, někdy i předmětů (místo, čas, způsob, příčina) nebo stupeň vlastností nebo míru věcí. Ve větě jsou příslovečným určením, občas neshodným přívlastkem. Svůj tvar ve větě nemění, ale věcný význam některých příslovcí se může stupňovat tvořením druhého a třetího stupně (často, častěji, nejčastěji).
Předložky: vyjadřují podobně bližší okolnosti jako příslovce, ale pouze ve spojení se jmény jejichž pád řídí. Teprve v předložkových pádech uplatňují svůj věcný význam. Tyto pády jsou ve větě příslovečným určením, řidčeji předmětem nebo neshodným přívlastkem.
Spojky: slova která spojují jednotlivé větné členy nebo věty a vyjadřují vztah mezi nimi (a, nebo, ale).
Částice: slova uvozující věty a označující jejich druh (přací – ať, nechť) a nebo vyjadřují postoj mluvčího k obsahu věty nebo i k jednotlivým slovům (snad, ovšem, kéž).
Citoslovce: vyjadřují city a nálady nebo vůli mluvčího (ach, oh, uhh) nebo zvuky (mlask, žbluňk). Citoslovce stojí zpravidla osamotě a nespojují se s jinými slovy do vět.