Kazan - s onou podivnou zvířecí schopností chápat,
kterou Člověk nedovede vysvětlit a nazývá ji instinktem
- věděl, že co muž říká, není pravda. Věděl to možná
hlavně proto, že již slyšel i jiné muže podobně kašlat a že
celá pokolení jeho psích předků zapřahaných do saní
slýchala lidi kašlat tak, jak teď kašlal Radisson - a zapamatoval si, co potom následovalo.
Nejednou již vycítil smrt ve srubech a indiánských stanech, kam vůbec ani nevkročil -a nejednou již větřil tajemství smrti, která se ještě nedostavila, ale byla blízko, stejně jako na dálku vytušil i nepatrnou předzvěst bouře nebo ohně.
A jak tak běžel na konci řetězu za saněmi, připadalo mu, že právě teď mu je ta podivná věc velice blízko. Budila v něm nepokoj a několikrát, když se saně zastavily, očichával ten drobeček člověka zahrabaný v medvědí kůži. Kdykoli to udělal, Jana k němu rychle přiskočila a dvakrát mu tu zjizvenou šedavou hlavu pohladila, až se mu každičká kapka krve v těle prudce rozbouřila radostí, ač jeho tělo ji nedávalo najevo.
Hlavní poznatek, k němuž toho dne došel, byl ten, že malé stvořeníčko na saních je nevýslovně drahé srdci té mladé ženy, která ho hladí po hlavě a mluví s ním, a že je také hrozně bezmocné. Poznal také, že Jana má nesmírnou radost a že její hlas je něžnější a ještě hlouběji ho vzrušuje, když on věnuje té drobné, teplé, živé věcičce v medvědí kožešině pozornost.
Dlouho po tom, kdy rozbili tábor, seděl Pierre Radisson u ohně. Ten večer nekouřil. Zíral upřeně do plamenů. Když se konečně zdvihl, aby se s dcerou a s děťátkem uchýlili do stanu, shýbl se ke Kazanovi a prohlížel mu ránu.
"Zítra se budeš muset opřít do postraňků, kamaráde," pravil. "Zítra večer musíme dojet k řece. Jestli nedojedem -"
Nedořekl. Dusil v sobě zase jeden takový záchvat křečovitého kašle, když se stanový závěs za ním shrnul. Kazan ležel napjatý a ve střehu, s očima plnýma podivné úzkosti.
Nelíbilo se mu, že vidí Radissona zacházet do stanu, protože ono tísnivé tajemství viselo ve vzduchu kolem něho tíživěji než kdy jindy a připadalo mu, že jaksi souvisí s Pierrem.
Třikrát za tu noc slyšel věrnou Šedku, jak ho volá hluboko z lesa, a pokaždé se jí ozval. Před rozbřeskem se přiblížila téměř až k samému táboru. Jednou zachytil její pach, když se při obcházení kolem tábora octla proti větru, a tu se na konci řetězu škubal a kňučel v naději, že Šedka přijde až k němu a lehne si vedle něho. Ale jen se Radisson ve stanu pohnul, už byla Šedka pryč. Toho rána byl muž v tváři ještě vyhublejší a oči měl červenější. Jeho kašel již nebyl tak hlasitý ani ho tak ne-trhal. Podobal se spíš sípáni, jako kdyby mu bylo v prsou něco prasklo, a než žena vyšla ze stanu, často se chytal rukou za hrdlo. Janin obličej zbělel, když ho spatřila. Úzkost v jejích očích vystřídal strach. Pierre Radisson se zasmál, když se mu vrhla kolem krku, a zakašlal, aby dokázal, že je pravda, co říká.