Monday, June 23, 2008

Vickers vstal v hodinu, která ho svojí časností urážela. Předchozí noc volala Ann a pověděla mu o muži v New Yorku, který se s ním chce setkat.
Pokoušel se ji přemluvit.
„Vím, že ti to rozbije tvůj časový rozvrh,“ řekla, „ale myslím si, že tohle je něco, co si nemůžeš nechat ujít.“
„Nemohu tam jet, Ann,“ řekl jí. „Musím teď psát a nemůžu si dovolit ztratit čas.“
„Ale tohle je velké,“ prohlásila Ann, „největší věc, kte¬rá tě kdy potkala. Vybrali tebe, s tebou budou mluvit jako s prvním, před všemi ostatními spisovateli. Myslí si, že ty jsi člověk, který to udělá.“
„Reklamu.“
„To není reklama. To je něco jiného.“
„Zapomeň na to – nechci se s tím chlápkem setkat, ať už je to kdokoli,“ řekl a zavěsil. Ale teď si zde dělal časnou snídani a připravoval se, že pojede do New Yorku.
Smažil vejce a slaninu, dělal toasty a pokoušel se jed¬ním okem sledovat kávovar, který začínal vřít, když za¬zvonil zvonek u dveří.
Omotal okolo sebe župan a zamířil ke dveřím.
Může to být chlapec s novinami. Nebyl doma při pravi¬delném placení a chlapec pravděpodobně viděl světlo v kuchyni.
Nebo to může být jeho soused, podivný starý muž, který se jmenuje Horton Flanders a nastěhoval se sem asi před rokem a teď, v tu nejméně vhodnou dobu, zaskočil na návštěvu, aby tu prolenošil hodinu. Byl to vlídný stařec, vypadal skvěle, a přestože šaty měl trochu prožrané od molů a na okrajích ošuntělé, bylo příjemné se s ním bavit. Byl to dobrý společník, ale přesto by si Vickers přál, aby byl ve svých návštěvách více ortodoxní.
Může to být chlapec s novinami nebo Flanders. V tuhle ranní hodinu to sotva může být někdo jiný.
Otevřel dveře a tam stála dívenka oblečená v županu třešňové barvy a s králičími trepkami na nohou. Vlasy měla po prospané noci rozcuchané, ale modré oči jí jiskřily a hezky se na něj usmívala.
„Dobré ráno, pane Vickersi,“ řekla. „Vzbudila jsem se a nemohla jsem znovu usnout. Uviděla jsem u vás v ku¬chyni svítit světlo a napadlo mě, jestli vám třeba není špatně.“
„Jsem v pořádku, Jane,“ odpověděl jí Vickers. „Prá¬vě si dělám snídani. Možná, že by jsi se chtěla najíst se mnou.“
„Ó, ano,“ pronesla Jane. „Doufala jsem, že jestli třeba snídáte, pozvete mě, abych se najedla s vámi.“
„Tvoje matka neví, že jsi tady, viď?“
„Máma a táta spí,“ sdělila Jane. „Dnes je den, kdy táta nepracuje, a oni byli včera večer hrozně dlouho pryč. Slyšela jsem je, když přišli, a máma říkala tátovi, že moc pil, a řekla, že už s ním nikdy nikam nepůjde, jestli bude tolik pít, a táta…“
„Jane,“ řekl Vickers rozhodně, „myslím si, že tvoje máma a tvůj táta by nebyli rádi, že to říkáš.“
„Ale oni se o to nestarají. Máma to říká skoro pořád. Slyšela jsem, jak říká paní Traynorové, že má skoro chuť se s mým tátou rozvést. Pane Vickersi, co je to rozvod?“
„Teď nevím,“ řekl Vickers. „Nemohu si vzpomenout, že bych to slovo už někdy slyšel. Snad bychom se neměli bavit o tom, co říká tvoje máma. Podívej se, máš bačkory celé mokré, jak jsi šla po trávě.“
„Venku je vlhko. Je hodně rosy.“
„Pojď dovnitř,“ prohlásil Vickers, „a já vezmu ručník a vysuším ti nohy, potom si dáme snídani a zavoláme tvojí mamince, aby věděla, kde jsi.“
Vešla dovnitř a on zavřel dveře.
„Sedni si na tamtu židli, já jdu pro ručník. Bojím se, aby ses nenachladila.“
„Pane Vickersi, vy nejste ženatý, že ne?“
„No, ne. Nějak se přihodilo, že nejsem.“
„Skoro každý je ženatý. Skoro každý, koho znám. Proč nejste ženatý, pane Vickersi?“
„Proč, přesně nevím. Nikdy jsem nenašel správnou dívku, myslím.“
„Je mnoho dívek.“
„Měl jsem dívku, je to dávno, co jsem měl dívku.“
Před lety si to pamatoval jasně. Přinutil léta, aby mu zatemnila paměť, aby vyhladila a schovala vzpomínky tak, aby o nich nemusel přemýšlet. Pokud si vzpomněl, bylo to tak daleko a tak mlhavé, že na to mohl hned pře¬stat myslet.
Ale teď se to vrátilo.
Byla tu ta dívka a zakleté údolí, kterým kráčeli. Jarní údolí, jak si je pamatoval, s rozkvetlými planými jablo¬němi planoucími na kopcích a s písní modrého ptáka a se skřivanem letícím vzhůru do nebe. Divoký jarní vánek čeřil vodu a vanul nad trávou tak, že se zdálo, že louka teče a stává se jezerem s bílými čepicemi pěny.
Kráčeli údolím a nebylo pochyb, že je zakleté, protože když se vracel, údolí tu nebylo – nebo to přinejmenším nebylo stejné údolí. Bylo to, jak si vzpomínal, úplně jiné údolí.
Šel tam před dvaceti lety a přes ta dvě desetiletí, kdy to schovával co nejhlouběji, se to vrátilo nazpět do jeho mysli, bylo to opět tady, tak čerstvé a jasné, jako by to bylo včera.
„Pane Vickersi,“ podotkla Jane, „myslím, že se toasty připalují.“