7

V jedné ruce světlo a ve druhé štít, pohyboval jsem se co nejrychleji.
Den byl stále černý jako – no, jako noc. Neviděl jsem dál než na několik kroků od sebe. Až příliš jasně jsem si uvědomoval, že bych ani neviděl trifida, který mě zabil, pokud by svým třímetrovým žahadlem zaútočil ze tmy za hranicemi kruhu světla šířeného lampou, což klidně mohl.
Další problém: tuto oblast jsem moc dobře neznal. Ale pamatoval jsem si, že ve svahu nad Bytewaterem je úzká cesta. A ta cesta vedla mezi poli k jednomu Domu matek. Tam trifidi najdou snadné cíle. Děti hrající si kolem; matky, z nichž některé byly slepé, jak vozí děti v kočárku nebo si dělají své.
Běžel jsem tedy tou tmou, v níž se všechno utápělo. Dech mi chrčel v krku, srdce mi hromově bilo. Jediné, co jsem viděl, byly mé dusající nohy a několik čtverečních decimetrů cesty pod nimi.