Mitch

se zašklebil. „Třeba chtějí, abych tě držel za ruku, Davide. Můžu odhánět všechny ty protivný velký ptáky, kteří se na tebe v jednom kuse vrhají.“
„Možná,“ přisvědčil jsem. „Asi by sis měl taky vzít skafandr.“
„Hurá, budu taky hrdina,“ zajásal. „Holky se o mě porvou, počkej a uvidíš, kámo.“ Začal si povolovat kravatu, ale ještě stačil zavolat na hezkou asistentku, která právě odcházela: „Hej, krásko. Mám takovej nápad: co kdybych se pro tebe večer v osm zastavil?“
„Já mám lepší.“ Hodila po něm úsměv. „Nenamáhej se,“
Mitch pokrčil rameny a pak na mě spiklenecky mrkl. „No co, neřekla ne.“
Mitchovo úsilí nasoukat se do skafandru vyšlo nadarmo. Když jsme se nahlásili v kanceláři Starýho, dozvěděli jsme se, že s sebou v dvoumístné proudové stíhačce budu mít pasažéra.
Mezitím začalo pršet. Bubnování dešťových kapek do střechy z vlnitého plechu v sobě mělo cosi zlověstného.