V tu chvíli

mi z těch dětských hlasů naskočila husí kůže. Zpívaly, protože měly pocit, že jsou bezpečné ve světě, který znají. Jenže venku za zdmi, ve tmě, trifidi uslyší kolísání melodie. V duchu jsem je viděl. Groteskní rostliny, jejichž stonky se kolébají stejně výhružně jako kobry reagující na zvuk píšťaly. Jenže tyhle mrzké zrůdy se ani náhodou nenechají okouzlit hudbou. Když dostanou třeba jen malou šanci, vymrští své třímetrové žahadlo dětem do obličeje.
Matka Susan však považovala za lepší neplašit je. Takže až na tmu za okny probíhalo všechno jako obvykle – i když jsem přece jen navrhl v rámci bezpečnostních opatření rozestavit několik vidomých matek jako hlídky. Patrolovaly teď na ploché střeše budovy. Čas od času ohlásily Velké matce, že za zdmi je vidět charakteristický trhavý pohyb stonků.
Později mne matka Susan neomylně vystopovala v jídelně, kde jsem se posiloval čajem a toastem. Přisedla si k dlouhému stolu, u něhož jsem seděl, a energicky řekla: „Pane Masene, obvykle považuji za nejlepší zeptat se přímo. Jste zaregistrován v některém Domě matek?“
Záměrně jsem dělal hloupého. „Zaregistrován?“ zeptal jsem se.