Velitel Reynolds,

známý spíš jako Starej, měl pětašedesát a jeho podbradek dosahoval takových rozměrů, že vypadal jako starý buldok, kterého právě někdo vytrhl ze spánku.
„Masene,“ zabručel Starej, „tohle je pan Hinkman.“
Mladý muž se zářivýma očima, který stál u stolu, se toporně uklonil a napřáhl ruku. Čišela z něj horlivost; vypadal jako čerstvý student, který právě dostal první úkol.
„Pan Hinkman je meteorolog,“ pokračoval Starej svým typickým rozvláčným bručivým hlasem. „To znamená, že jeho parketa je počasí. Poletí na místě navigátora.“
„Ano, pane,“ řekl jsem trochu zdráhavě. „Ale mohu se zeptat, zda má pan Hinkman nějaké zkušenosti s létáním v proudové stíhačce?“
„Bohužel –“
Horlivý mladý meteorolog sice začal odpovídat, ale Starej jeho odpověď mručivě přehlušil. „Pravděpodobně žádné. Ale ani je nepotřebuje. Bude sedět v kokpitu za vámi, Masene. Dělat si poznámky, fotografovat, co je třeba vyfotografovat, a podobně.“
„Ano, pane.“