Byl by

na nás zvláštní pohled. Já, oblečený jako kosmonaut z drahocenných dětských komiksů ještě ze Starého světa, se stříbrnou přilbou pod paží. Děvče vypadající jako divoška, oblečené do hadrů, živené krysím masem. Stojíme v rudě osvětleném světě plevele a vraků a smějeme se jako nějaké rozjařené děti.
V tu chvíli jsem k té bytosti pocítil také jakousi beznadějnou lásku. Byla krásná, plná života, ztepilá, nezničitelně zdravá, navzdory prostředí, v němž se nacházela. A tak jsme tam stáli: dva lidé svedení nepřízní osudu.