V tom okamžiku

se mi v hlavě zrodila představa, skoro až nadpřirozeně jasná. Viděl jsem v ní komunitu na pevnině, která bojuje o přežití. V ní rodina. Otec, matka, holčička. Pak přijde katastrofa. Všichni až na holčičku zemřou. Jaké hrůzy musela vytrpět, aby přežila do dospělého věku, by vydalo na celou knihu. Sama, zdivočelá, stále v ohrožení.
„Táta, táta, táta.“ Vesele to slovo opakovala. „Táta, máma, teta Sue, umyjsipusu… Tátamer-mur. Umyjsipusu!“ Rozzářeně ukázala, jak si umývá pusu a bradu.
Potom se zasmála. A byl to tak krásný smích, že jsem najednou zjistil, že se směju také. Pokusil jsem se přestat, ale byl to ten smích, který se prostě nedá potlačit; vytryskl z hlubin mého břicha a burácel z mých rtů.