Chtěl

„ bych si s tebou promluvit, jestli můžu… prosím… nechci ti ublížit. Jmenuji se David… Jsem tady náhodou. Jako ty.“
Připadalo mi to jako jasný závěr. Že tady nějakým způsobem ztroskotala. Ale bůhví, jak dokázala tak dlouho unikat vražedné pozornosti trifidů.
Usmál jsem se. „Věř mi, já ti neublížím. Zůstanu tady dole na zemi. Chtěl bych jenom –“
„Mm… mem-er.“
„Promiň, ale –“
„Mem-er. Ach! Ach!“
Oči jí zářily. Zdálo se, že v sobě mají vitalitu a inteligenci, ale byla snad němá? Nebo… stydím se to přiznat, ale pocítil jsem něco, co mělo blízko k odporu.