Slyšel

jsem historky o opuštěných dětech v neobydlených částech pevniny zamořených trifidy, které vychovala zvířata podobně jako legendární dvojčata Romula a Rema. Považoval jsem je za obyčejné báchorky. Ale stále se objevovala vyprávění o lidech, kteří přežili, když se z nich stali úplní divoši. Dokonce i do té míry, že úplně ztratili lidskou řeč.
„Mem-er, Ach! Ach!“ Udělala z ruky klepeto a přitiskla si ji k ústům. „Mem-er. Ach! Ach! Ach! Ach!“
Najednou se mi rozsvítilo. „Jídlo… ty myslíš, jestli mám jídlo?“
Naklonila hlavu na stranu, nerozuměla.
„Jídlo.“ Naznačil jsem pohyby při jídle.
„Ach! Ach!“
Pochopila.
Usmál jsem se a přikývl jsem. Ta nebožačka tady mohla být celé týdny; určitě byla pořádně vyhladovělá. Natáhl jsem ruku po brašně.