Ostrov, na kterém straší.

Nade mnou rudé slunce dál pochmurně zářilo na obloze v barvě rzi. Křik racků byl tak strašidelně smutný, že jenom umocňoval žalostnou atmosféru. Jaký to svět – jaký to výsostně smutný svět. Rezavé světlo, harampádí po vyhynulém národě, skoro až nadpřirozený pocit osamění.
Mech, mech, mech – poslední král Angkor Watu je mrtvý…
O několik chvil později jsem vstoupil mezi hromady porostlé býlím, které byly vyšší než domy. S úžasem jsem zjistil, že jsou to trupy malých nákladních lodí, remorkérů a rybářských plachetnic.