Nešel

jsem ani pět minut, když jsem uviděl, kde končí země a začíná moře.
Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že je to určitě Solent, který odděluje britskou pevninu od ostrova Wight, mi najednou došlo, že nemůžu být dál od pravdy.
Něco takového jsem ještě neviděl.
Země nekončila útesem a nebyla tam žádná pláž. Bylo to zvláštní, ale země se na okrajích jaksi třepila, jako by se rozpadala do vláken – vláken, s nimiž si příboj pohazoval hned sem, hned tam.
Když jsem vykročil, teď už pomalu, k jejímu okraji, země pod mýma nohama začala být ještě pružnější. Každou chvíli se mi bota probořila přes drny do tekuté hmoty pod nimi.
Znovu jsem si otřel hledí. Bylo pak sice jen o málo čistší, ale uviděl jsem, že toto roztřepené pobřeží se táhne nalevo a napravo ode mě do vzdálenosti nějakých sta metrů, načež zabíhá za mne. Možná by se to dalo popsat jako mys, ale pojmy běžně používané v souvislosti s pevninou byly v tomto případě nanejvýš přibližné.