Počkej!

zavolal jsem za ní. „Neboj se!“
Prchala, hbitá jako laň, džunglí prken. Rozběhl jsem se za ní, zkoušel jsem na ni volat, ale byla vystrašená. Určitě nikdy předtím neslyšela zvuk střelné zbraně.
Běžela jako slepá. Před sebou měla houštinu trifidů, kteří tam stáli s kořeny v drnech.
Myslel jsem, že se jim vyhne.
Neudělala to.
Myslel jsem, že se určitě zastaví.
Neudělala ani to.
Běžela dál a dál. Zvuk výstřelů ji vyděsil tak, že ztratila rozum.
„Prosím, zastav se! Nechoď tam… ne!“
V jednom šíleném okamžiku jsem skutečně uvažoval o tom, že bych se pokusil střelit ji do nohy, abych jí zabránil vběhnout do smrtící pasti.