Znovu

a znovu jsem chodil na ,břeh‘ a rozhlížel se po moři. Nebylo vidět žádnou zemi, žádné lodě – nic. Jen pusté, rezavé vody bez konce. Klidně jsem mohl vplouvat do úžin Hádovy říše.
Občas pršelo. Voda se hromadila v mísovitých prohlubních, které jsem vyrobil tak, že jsem kusem naplaveného dřeva bušil do křídla letadla. Pečlivě jsem tuto vodu přeléval lžící do své polní láhve, abych mohl pokračovat ve své mechanické existenci – jíst, pít, spát – ale nebyla v tom srdce ani duše. Trifidi mi zabili dva lidi, které jsem znal jen krátce. Ale jak míjely dny, moje nenávist k nim se proměnila v klidnou rezignaci. Námořníci tonou v moři.