„Přišli jsme o několik členů posádky.“

Roryho skelný pohled mi prozradil, že na tu událost nevzpomíná rád. „Proto byl kapitán trochu naježený, když jste se dnes objevil na palubě.“
Čím déle jsme spolu hovořili, tím víc jsem ty mladé lidi obdivoval. Měli naprosto výjimečnou vitalitu, byli plní energie. Vzpomínám si, jak mi blesklo hlavou: Zapojit je tak do sítě, dokázali by zásobit elektřinou všechny okruhy na lodi. Byli v neustálém pohybu, ať seděli nebo stáli, dělali expresivní gesta a mluvili s bezprostřední sebedůvěrou, s jakou jsem se do té doby nesetkal. Chvílemi jsem si vedle nich připadal jako typický zabedněnec, venkovský balík. Nebyl jediný aspekt života na ostrově, který by je nezajímal.
„Odkud berete uhlí?“ zeptal se Dek. Leštil si čočky svých brýlí tak dlouho, až házely odlesky jako heliograf. „Na ostrově Wight přece nejsou ,přirozené‘ uhelné doly, ne?“
„Ehm, ne –“ dostal jsem ze sebe mezi sousty sušenek, kterým říkali ,cookie‘ „Prakticky uhlí nepoužíváme –“