Z jídelny

pro cestující čišelo nevtíravé pohodlí. Místnost, jejíž chloubou byl malý, ale příjemně zásobený bar, byla vybavena polstrovanými sedačkami. Na jednom stole stála mísa, v níž plavala spousta dušené zeleniny a hovězích medailonků.
Pochopil jsem, že nebudu sám. Byla tam ta jahodová blondýnka, Kerris Baedekkerová, a tři další muži. Nedočkavost z nich doslova vyzařovala. Jako děti, které čekají, až přijde kouzelník. Když jsem v ponožkách přikráčel po koberci k nim, zahrnuli mě širokými úsměvy.
„Nedělejte s tím žádné ciráty,“ řekl mi vysoký černoch a pokynul směrem k míse. „Určitě máte pořádný hlad.“