Rory měl pichlavé oči a špičatý nos. Usmál se vcelku ochotně, ale měl v sobě jakousi kousavost a pronikavý pohled inkvizitora. Uzavřel jsem s Rorym obřad potřásání rukou. „To byl pořádný skafandr, co jste měl na sobě, Davide. Na jakém stroji jste létal?“
Když jsem mu to řekl, uznale hvízdl. Pak přimhouřil oči, jako by si tu informaci ukládal k pozdějšímu použití.
„Jezte, jezte,“ pobídl mě Gabriel. „A pokud byste chtěl, máme mnohem víc. Deku, byl bys tak hodný a podal chléb ze stolu za tebou? Musíme ho trochu vykrmit.“
Dek mi podal tác zarovnaný chlebem.
Jídlo vonělo nádherně. Ani chuť mě nezklamala. Zaujaly mne hlavně ty masové medailonky: vypadalo to, jako by kuchař hodil do hrnce celé steaky bez ohledu na množství. Žluté kuličky o velikosti hrášku jsem neznal, ale měly lahodnou sladkou chuť.
Dychtivě jsem zhltl několik soust a začal jsem přemýšlet, jak si poradím s těmi obrovskými plátky masa obyčejnou lžičkou, když jsem si všiml, že všichni čtyři sedí kolem stolu a sledují každý můj pohyb stejně zaujatě jako publikum, které čeká, že kouzelník vytáhne z klobouku králíka.