„Fantastické,“

řekl jsem upřímně. „Nedovede si představit, jaká je to pochoutka.“
„Chcete ještě chléb? Poslužte si.“
„A rum?“ zeptal se Gabriel.
„Skvělý, absolutně skvělý. Začínám se znovu cítit jako člověk.“
Rory se zamyslel. „Měl jste pořádnou smůlu, že jste to musel s letadlem tak zapíchnout. Co se stalo?“
Vylíčil jsem mu, jak jsme se snažili zjistit tloušťku oblačné vrstvy, kterou jsme považovali za příčinu tmy, a jak jsme následně zjistili – a to tvrdě – že naše rádiové spojení s leteckou základnou nejspíš zničila bouře. Vyprávění jsem korunoval popisem nouzového přistání na mase vegetace. Samozřejmě se od toho odvinula diskuse o tom, jaký přírodní jev mohl způsobit, že slunce nesvítí tak, jak by mělo. Pochopil jsem, že v New Yorku se potýkají se stejným problémem, což ukazovalo, že se jedná o globální, nejenom lokální problém.
Rozhlédl jsem se po jejich nedočkavých tvářích.