Možná měl pan Hartlow pravdu

v tom, co mi řekl těsně před svou smrtí. Možná to byl začátek konce, prorokovaný tolika světovými náboženstvími: začátek konce světa ohlásí nadpřirozená tma.
Bez světla nebude fotosyntéza. Rostlinstvo zahyne. Bez rostlin zahynou býložravci. Potravní řetězec se zanedlouho rozpadne článek po článku.
Z těch myšlenek mi kostmi projel mráz. Ochladil mě víc než studený vzduch.
Stál jsem opřený o zábradlí, nakloněný dopředu. Díval jsem se na opačnou stranu, než byla převalující se brázda táhnoucí se rezavým mořem k obzoru, a vyhlížel jsem první oblé pahorky ostrova Wight. V tu chvíli bych byl nejšťastnější, kdybych mohl jednoduše dojít po přístavní zdi do města. Vidět známé tváře. Slyšet hlasy dětí na školním dvoře. Dokonce jsem si představoval, jak se doma uvelebím do pohodlného křesla a budu vyprávět rodičům a sestrám, co se mi přihodilo. Představoval jsem si, jak budou kulit oči a hltat každé slovo mých dobrodružství. A pak bude následovat očistná noc ve městě s Mitchem Mitchelem. Zatímco jsem takto zasněně vyhlížel domov, vycítil jsem, že za mnou někdo stojí.
„Promiňte, Kerris, nevšiml jsem si vás.“