Sunday, May 14, 2006

Po chvíli

jsem vyšel na palubu. Posádka chodila s hlavami sklopenými, měla napilno. Na můstku jsem zahlédl kapitána Sharpstonea, jak stojí s rukama za zády, pevně otočený k blížícímu se obzoru, železný pohled upřený k přídi.
Na přední palubě jsem si také všiml čtyřlibrového děla a několika stojanů pro těžké kulomety. Tihle lidé rozhodně nepluli do nebezpečných vod nepřipraveni.
Slunce teď stálo vysoko nad obzorem. Spíš bych měl říct ta ubohá náhražka, která se v těch temných dobách vydávala za slunce. Znovu mi připomnělo kotouček z oranžového staniolu. Lhostejně tam viselo, jako by bylo na oblohu přilepené. Čekal nás další šerý den, a přestože byl červen, bylo znatelně chladno. To, co mnoho kilometrů nad mou hlavou zachycovalo většinu světla, účinně zadržovalo také sluneční teplo. Ve vzduchu byla den za dnem víc cítit zima.