Celých deset vteřin létaly vzhůru do nasvícené části mraků ohnivé koule a půl druhého kilometru nad městem burácivě detonovaly projektily. Zanedlouho však zbraně ztichly. A reflektory se míhaly oblohou jen o chvilku déle, jak hledaly cíl, který se buď stáhl, nebo tam vůbec nikdy nebyl.
Městské osvětlení zůstalo zhasnuté ještě skoro hodinu. V té absolutní tmě jsme neměli šanci někam dojít. Ne že by na tom záleželo. Po většinu té doby jsem totiž držel Kerris v náručí a vnímal jsem jednu jedinou věc. Její hebké rty přitisknuté k mým.