„Takže vám to nevadí? Nebylo to břímě?“
„Břímě? Páni… vy ale říkáte legrační věci, Davide.“
Na okamžik jsme se zastavili a podívali jsme se na sebe. Stáli jsme tam jako dva ostrůvky v proudu chodců, jichž byly i v tuhle noční hodinu plné ulice. V očích se jí odrážely pouliční lampy. Kolem nás se vzpínaly k nebi mrakodrapy, proměněné elektrickým osvětlením ve sloupy vykládané drahokamy.
Usmála se a naklonila hlavu na stranu. „Je pravda, že jsem byla požádána, abych vám pomohla aklimatizovat se a provedla vás po městě.“
„A právě o to mi šlo. Jestli se vnucuji –“
„Ale.“ Zvedla prst. „Za prvé, nechtěla jsem, abyste se po tak velkém městě musel potloukat sám. Za druhé, věřte nebo ne, vaše společnost je mi opravdu příjemná.“ Usmála se. „Možná je to tím, jak zvláštně se vyjadřujete, vaším přízvukem nebo něčím takovým.“
„V tom případě si mohu dovolit říct –“ Ale místo abych řekl, co jsem měl v úmyslu říct, jsem ze sebe vyrazil překvapené zamručení. „Ha… kdo vypnul světla?“