Když pak kapela dohrála, Kerris mne popadla za ruku a odtáhla mne davem k pódiu. Gabriel opřel kytaru o zesilovač velký jako bedna s čajem a začal si otírat ručníkem zátylek. Nakonec se zbavil lesknoucích se kapek potu na tmavém čele.
„Kerris? Davide?“ Zazubil se na nás. „Slyšeli jste to?“
Řekl jsem mu, že mě to úplně převálcovalo. Nikdy předtím jsem nic podobného neslyšel.
„To je bezva,“ řekl potěšeně. „Neznám lepší způsob, jak ze sebe sfouknout pavučiny po dni stráveném v kanceláři.“
„Věděla jsem, že tady budeš,“ prohlásila Kerris. „Napadlo mě, že bych mohla Davidovi ukázat, jakou hudbu hraješ.“