Chvíli jsme nezávazně klábosili, než se hovor stočil na téma trvalého šera. Gabriel byl ten den na konferenci, na níž zazněly různé hypotézy (a celá řada vyložených dohadů). „Nejpravděpodobnější je to,“ řekl Gabriel, „že úbytek světla je důsledkem kometárního smetí obíhajícího mezi Zemí a Sluncem.“
„Tím by se určitě vysvětlil úbytek slunečního světla,“ uznal jsem. „Ale trvá to skoro už měsíc. Neměli bychom se z toho dostat brzy ven?“
„Oni si to taky myslí. Slunečního světla přibývá; průměrná denní teplota se zvýšila o několik stupňů.“
„Takže je možné, že brzy budeme mít zase normální denní světlo?“
„Možná. Ale jestli chceš znát můj názor, je to spíš na modlení. Nevěřím, že už jsme z nejhoršího venku. A pak je tu ještě jedna věc.“ Omotal si ručník kolem krku. „Možná za to můžou ty tmavé dny, možná něco jiného, o čem zatím nevíme, ale trifidi jsou celí nervózní. Kravál, který dělají, je prý slyšet až za East River. Rachotí těmi svými dorozumívacími proutky, jako by jim šlo o život.“
Přikývl jsem. „Jestli nedostatek denního světla zabíjí normální rostliny, trifidi jím budou trpět taky.“