Díval jsem se, jak pouliční osvětlení, světla budov, prakticky všechna světla ve městě znenadání zhasla. Zůstaly jen reflektory aut. Auta v mžiku prudce zastavila. Podle zvonivého nárazu se to jednomu nepodařilo dost rychle. Pak, za dobu kratší než dvě mrknutí, z nějakého důvodu zhasli reflektory také řidiči.
Na Manhattan okamžitě padla děsivá tma. Dokonce i kuřáci típli žhnoucí konce cigaret. Rozhostilo se stejně nezvyklé ticho doprovázené pocitem, jako by lidé zadržovali dech očekáváním, co se bude dít.
Nějaká ruka mne popadla za paži. Slyšel jsem, jak Kerris zašeptala: „Honem. Do dveří.“
V té absolutní tmě jsem Kerris neviděl, ale po hmatu jsem našel výklenek ve zdi. Potom jsem ramenem narazil na zavřené dveře.
„Kruci,“ ulevila si. Byl v tom náznak lítosti.
Původně se zdálo, že město se ponořilo do tmy, protože vypadla elektřina. Ale proč tak rychle zhasli světla i řidiči aut? Ještě než mi ta myšlenka stačila proběhnout hlavou, z vršku jedné budovy vytryskl kužel reflektoru. Potom další. A další, až se po obloze míhal tucet kuželů ostrého bílého světla. Chvíli se zdálo, že tančí jen tak nahodile a svým jasem se otírají o mraky.