Tuesday, September 05, 2006

„Už aby to bylo,“ řekla procítěně. „Přeju těm obludám, aby shnily.“
„Zároveň však víme, že když přijdou o přirozené světlo, buď upadnou po čase do kómatu –“
„Nebo zvýší příjem živin.“
Gabriel se na nás střízlivě podíval. „To znamená, že budou potřebovat maso.“
„A vzhledem k tomu, že jich máme v sousedství na sedmdesát milionů, jeden nebo dva cheeseburgery je sotva uspokojí,“ poznamenala sarkasticky Kerris. „Budou chtít celou hostinu.“
„Přesně tak.“ Gabriel pohlédl na hodinky. „Je čas na další sérii. Zůstanete tady?“
„Zkus nás vyhnat.“
Kapela začala hrát a davy šťastných lidí se přihrnuly zpátky na taneční parket, aby se v blaženém uvolnění oddaly té vzletné hudbě. Vypadali, jako by je svět nezajímal.
„Děkuji vám za moc příjemný večer,“ začal jsem, když jsme se vraceli k hotelu. „Ale, víte…“
„Ale co?“ Otočila se ke mně. Oči měla najednou velké.
„Víte, začínám mít provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času, když –“
„Provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času,“ zopakovala. „To mi zní velice anglicky. Co to ve skutečnosti znamená? Adieu, někdy ti zavolám, nebo taky nikdy?“
„Prosím? Ne, to ne. Vůbec ne.“ Urazil jsem ji. „Ne, ale jestli vám nadřízení dali za úkol, že mi máte dělat společnost, nepřipadá mi správné, abych –“
„Nikdo mi nenařídil nic, co bych sama nechtěla dělat.“