Mohl jsem podle libosti objevovat to velké město, často s Kerris a někdy s Gabrielem Deedsem a Christinou. Moje bývalá ostrovní divoška udělala velký pokrok. Byla ostříhaná a oblečená tak, že vypadala prakticky k nerozeznání od kterékoli jiné newyorské patnáctileté dívky. Také její slovní zásoba se obrovskou rychlostí rozšířila, ale i teď se na mě občas uličnicky usmála, ukázala prstem a řekla: „Pan bum bum.“ A tak jsme chodili do lunaparku, jezdili metrem, obcházeli galerie nebo navštěvovali bary, v nichž Gabriel Deeds a ostatní členové kapely hráli svou hypnotizující hudbu.
Tu a tam jsem si musel připomínat, že to ve skutečnosti není můj domov, že pro mne je domovem malý ostrov na druhé straně Atlantiku. Ale po pravdě řečeno, ten ostrov se pro mne stal nezřetelným, jako bych první tři desítky let prospal a probudil jsem se teprve v den, kdy jsem vkročil na půdu New Yorku.