Netušil jsem,

jestli je to jméno písničky, kapely nebo hudebního stylu. Ale bylo svým způsobem vzrušující být tak blízko dunivému rytmu bubnů, zatímco kytara jako by zpívala, záhadně napodobovala lidský hlas. Zaskočilo mě, když jsem se podíval a zjistil jsem, že kytarista není nikdo jiný než Gabriel Deeds.
Stál jsem jako v transu a pozoroval jsem pohupující se tanečníky v místnosti, která byla rozehřátá jako trouba, nabitá zpocenými lidmi a rozvibrovaná těmi nakažlivými rytmy. Hudba hrála nějakých dvacet minut a Gabrielova zesílená kytara během té doby plynule přecházela od krásné lyrické něžnosti po děsivé skřeky a kvílení, které mi připomínaly tryskáč letící nízko nad hlavou. Gabrielovy oduševnělé hnědé oči se dívaly do nějakého bodu nad našimi hlavami, když hrál, jako by se zadní stěna nějak rozplynula a otevřela mu výhled do ráje. Čím déle jsem kytaru poslouchal, tím víc jsem slyšel jakousi hlubokou a mocnou touhu, která z hudby čišela.