Rytmy noci

Po večeři v restauraci Kerris navrhla, abychom šli do baru se živou hudbou. Předpokládal jsem, že si dáme jeden dva koktejly někde, kde bude v koutě diskrétně preludovat klavírista. Místo toho mne čekala další zvláštnost této kultury. Na konci dlouhého baru hráli hudebníci na vyvýšeném pódiu. Nástroje – kytary a bicí – byly elektricky zesílené. A hluk byl neobyčejný. V okamžiku, kdy jsem tam vešel, jako by mne zasypala zvuková lavina. Na tanečním parketu se divoce točili lidé, zcela zaujatí hudbou.
Kerris mi něco zakřičela do ucha. Muselo to být hlasitě, protože jsem cítil, jak mne zašimral bubínek, ale při úrovni decibelů, jakou měla hudba, jsem stejně neslyšel, co řekla.
Usmál jsem se a gestem jsem naznačil, že jsem neslyšel.
Zakřičela ještě jednou, tentokrát z takové blízkosti, že se její rty dotkly mého ucha.
„Manhattanské blues!“