Kerris

si všimla mého zasmušilého výrazu. Zlehka mě zatahala za ruku. „Teď je ta pravá chvíle na kávu a dobré lepkavé koblihy,“ řekla rázně. „A pak do postele.“
Čas plynul příjemně. Ale ze dnů, které jsem trávil nicneděláním s Kerris, jsem začal mít provinilý pocit. Rozhodl jsem se, že nadnesu otázku svého návratu na ostrov Wight. Také jsem se rozhodl, že nabídnu Kerris Baedekkerové, aby jela se mnou.
Ale jak už to v životě často bývá, události zvítězily nad plány. Mé dny snění se chýlily ke konci. Jisté mozky v tom velkém městě chladně spřádaly své strategie. A mne jako pěšáka na šachovnici čekal další přesun.
Odpoledne po prvním setkání s otcem Kerris, generálem Fieldingem, jsem se pilně snažil srovnat skóre s Gabrielem Deedsem. Alespoň malou naději! Po jeho mocném smeči předloktím míček odskočil od stolu a narazil do stropu haly YMCA, kde jsme hráli.
„Myslím, že to byl bod pro mne, pane Masene,“ řekl tím svým vlídným hlasem.
„Byl,“ přisvědčil jsem udýchaně.