Když Jane odešla a on umyl nádobí, vzpomněl si, že měl již nejméně týden v úmyslu zavolat Joeovi kvůli my¬ším.
„Mám tu myši.“
„Máš co?“
„Myši,“ řekl Vickers. „Malá zvířátka. Běhají tady.“
„To je směšné. V domě tak dobře postaveném jako je tvůj by neměly být myši. Chceš, abych přišel a zbavil tě jich?“
„Hádám, že budeš muset. Zkusil jsem pasti, ale tyhle myši se nechytají do pastí. Obstaral jsem si kočku a než jsem se vrátil, kočka utekla. Zůstala jenom den nebo dva.“
„To je opravdu směšné. Kočkám se líbí na místech, kde mohou chytat myši.“
„Ta kočka byla ztřeštěná. Chovala se, jako by tu straši¬lo. Chodila tady po špičkách.“
„Kočky jsou směšná zvířata,“ svěřil se Joe.
„Jedu dnes do města. Počítám, mohl bys to udělat, zatímco budu pryč?“
„Jasná věc,“ souhlasil Joe. „Právě teď není pro dera¬tizátory moc práce. Přijdu v deset nebo tak nějak.“
„Nechám vstupní dveře odemčené.“
Vickers zavěsil telefon a sehnul se pro papír. Položil ho na psací stůl a zvedl svazek rukopisů, držel ho v ruce a cítil jeho tloušťku a váhu, jako by ho uklidňovalo, že to, co drží, je dobré, že to nebyla zbytečná práce, že vypovídá o mnoha věcech, které si přál říci, a sděluje je dost do¬bře, takže ostatní muži a ženy budou moci číst ta slova a pochopit holou myšlenku, ležící pod chladem vytištěného písma.
Neměl by ztrácet den, řekl si sám pro sebe. Měl by zůstat tady a pracovat. Neměl by odcházet, aby se setkal s tím mužem, jak to chce jeho agent. Ale Ann na tom trvala a řekla, že je to naléhavé, dokonce i když jí řekl o autě, které má v garážích v opravě, stále naléhala, aby jel. Samozřejmě, když jí to říkal, věděl, že ta historka o autu není pravdivá. Eb ho bude mít pro něj připravené, aby mohl podniknout svůj výlet do New Yorku.