Běžel jsem a upíral jsem oči před sebe. Pátral jsem po charakteristické, dva a půl metru vysoké, kolébající se vražedné siluetě zabijácké rostliny, hledající novou oběť.
V situaci, kdy jsem měl nervy napjaté jako špagáty, jsem byl velice citlivý na všechny zvuky, na každý pohyb, na každý tvar, který jsem zahlédl koutkem oka, třeba jen letmo. Nejednou jsem se sklonil a zároveň zvedl kredencové dveře před obličej, abych je vzápětí dal dolů a zjistil, že se chráním před dopravní značkou nebo obyčejným hlohovým keřem.
Nedopřával jsem si mnoho odpočinku. V duchu jsem viděl s děsivou jasností, jak ty vražedné rostliny škubavě pochodují na svých třech pahýlech po pozemcích Domu matek a jejich žahadla sviští vzduchem, aby bez rozdílu zasáhla obličeje dětí i dospělých žen.
Děsil jsem se, jak přijdu k domu a budu tam stát se zdviženou lampou a bezmocně se rozhlížet kolem sebe po desítkách mrtvol, které tam budou ležet s rukama rozhozenýma a obličeji ztuhlými v posmrtném výrazu agonie.