Když jsem se najedl,

sedl jsem si do křesla. Přes zavřený kryt kokpitu jsem se díval do rudého nebe nade mnou a přemýšlel o dívce, kterou jsem tady potkal. Uvažoval jsem, jak se asi jmenovala. A jestli si to ještě pamatovala z doby, kdy měla rodiče.
Nikdy předtím bych neřekl, že noci mohou být tak tmavé. Sice jsem tušil, že některé jsou bezmračné, ale neukázala se jediná hvězda. Měsíc byl schovaný úplně.
Seděl jsem pod plexisklovým krytem a přerušovaně jsem spal.
Občas se stalo, že jsem otevřel oči a zjistil jsem, že se dívám do cizí tváře, ze které vytřeštěné oči pozorují, jak spím.