Navíc jsem teď choval

hluboce zakořeněnou víru, že na ostrově nejsem sám. Věděl jsem, že ta mladá divoška nějakým způsobem – nějakým zázrakem, který mi nešel na rozum, ale zároveň mi dělal větší radost, než bych dokázal vyjádřit – přežila skok do houštiny trifidů. Jistě, pořád se mi vyhýbala. A měla příliš velký strach z pistole, než aby se ukázala. Ale chtěl jsem na tom pracovat. Tak jako jsem pracoval na přeřezávání tisíce šlahounů, které věznily jachtu. Trocha taktu a dárky v podobě sušenek by měly nějaké mosty obnovit.
Začal jsem si plánovat plavbu zpátky domů – plavbu, při níž budu mít na palubě neuvěřitelného pasažéra.
Ale i ty nejlépe připravené plány myší a lidí…
Dopoledne jedenáctého dne, který jsem trávil jako Crusoe naší doby, jsem zvedl oči a uviděl jsem, že kolem ostrova právě pluje parník.