Křik mořských racků

deformovaný vzdáleností? Možná.
Udělal jsem proto malý pokus. Jednou odpoledne jsem přivázal sušenku na kus obvazu z lékárničky a pověsil jsem ji na jachtě ze zábradlí, tak aby byla vidět a přitom zůstala mimo dosah i té nejatletičtější krysy.
Potom jsem se vydal na procházku po zvlněné promenádě kolem moře. Když jsem se o hodinu později vrátil, obvaz vlál zlehka ve větru; sušenka byla pryč.
Pak už mi rezavá obloha nepřipadala tak tísnivá. A když jsem se znovu pustil do práce na jachtě, všiml jsem si něčeho, co mě překvapilo. Hvízdal jsem si. Vážně jsem si hvízdal! A někde ve mně se rozhořelo světlo optimismu.
Desátý den už jsem byl úplný Robinson Crusoe. Našel jsem dost naplaveného dřeva, abych mohl rozdělat oheň. Z ocasu letadla jsem utrhl kus plechu a tlučením jsem mu dal tvar kotlíku, ve kterém jsem si mohl uvařit vodu.