Čas od času

přivodilo širé moře voru gigantické křeče. Někdy byly dokonce tak silné, že se ,zem‘ zvedala a klesala do výšky mé hlavy. V takovém případě už jsem se nedokázal udržet na nohou a poskakoval jsem po drnech jako neposedný hrášek.
Když dešťové mraky přinesly tmu, nezbylo mi než se uchýlit do kokpitu stíhačky. Tam jsem dřímal nebo jsem kousal trifidí listy, až jsem měl ústa plná jejich hořkosladké šťávy. Nebo jsem zabil půl hodiny tím, že jsem čistil revolver a kontroloval nouzové světlice.
Naděje je přinejlepším křehká bytost. I když se člověk snaží dobře si ji hlídat, hýčkat si ji a kojit ji optimismem, stejně se snadno vytratí. Přesto jsem své naděje neztratil. Jednou z nich bylo, že nejsem daleko od pevniny. Věděl jsem, že proudy u jižního pobřeží Anglie mne nějakou dobu ponesou na jihozápad. Potom se spojí s vlivem Golfského proudu a nasměrují mne na sever, kolem špičky Cornwallu do Irského moře. Domov a rodina nemohly být tak daleko. Alespoň jsem v to doufal…