Postupem času

se ve mně začalo líhnout podezření, že nejsem sám. Už jsem se zmínil o tom, že někdy jsem se probudil v kokpitu uprostřed noci a uviděl jsem tvář, která si mě prohlíží. Zdálo se mi, že jsem zahlédl bujnou hřívu vlasů a dvě lesklé oči. Ráno jsem se vždy přesvědčil, že tento noční návštěvník byl součástí snu.
Ale kousek po kousku jsem začal získávat trochu objektivnější důkazy. Když jsem se vrátil z práce na jachtě, na křídle letadla ležely dvě krysy se zlomeným krkem. Byly položené hezky vedle sebe, jako by to byla nějaká oběť. Jednou ráno jsem v dálce zaslechl něco, co znělo jako lidský hlas. Tiše, rytmicky to zpívalo: „Tá-ta. Tá-ta-tá…“