Šlápl jsem vedle. „Promiň, Kerris. Nechtěl jsem –“
„Ne, to nic.“ Mávla rukou, abych se neomlouval. „Zemřela, když jsem se narodila.“
„To je mi strašně líto.“
„Tím se netrap.“ Poplácala mě po koleně. „Neměl ses to jak dovědět. A teď dopij to víno. Film začne každou chvíli.“
Plakát ve vagonu metra hlásal velkými, křiklavě červenými písmeny: NEW YORK – domov nejgeniálnějších mozků, nejnadanějších lidí, největších staveb světa!
Gabriel Deeds si všiml, že si plakát čtu. Usmál se. „Kdybychom to náhodou zapomněli.“
„Chceš snad naznačit, že ta samochvála je trochu přehnaná?“ zeptal jsem se.
Gabriel se usmál ještě víc. „Vůbec ne, pane Masene. Podle mne je to dokonalé.“
„A mně se zdá, že v tom cítím i náznak ironie.“
Pouze pokrčil rameny. Vlak právě vjel do jedné jasně osvětlené stanice metra a on se podíval z okna. Souprava nebyla nijak zvlášť plná. Spojovacími dveřmi jsem viděl do jiných vagonů, kde byli všichni cestující bílí a vidomí. Původně jsem si nevšiml, že na okně našeho vagonu je cedulka: Barevní a nevidomí. Ale všiml jsem si zvědavých pohledů černých žen.