Největší zásluhu

na tom měla Kerris. I po tak krátkém čase jsem se jen těžko smiřoval s představou, že ji tady budu muset nechat, až se vrátím na ostrov Wight.
Kdyby se moje myšlenky mohly šířit vzduchem jako rádiové vlny a doputovat do té chladné, machiavelistické mysli, o níž jsem se už zmínil, její majitel by spokojeně pokýval hlavou. Proběhl jistý telefonní hovor. Brzy bylo vše domluveno.
„Davide?“ Vyšli jsme si do kina a o přestávce jsme postávali v baru. Kerris otáčela mezi prsty sklenkou s vínem. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem s úsměvem. „Do toho.“
„Zní to trochu starosvětsky, ale nechtěl by ses setkat s mým otcem?“
„Samozřejmě. Rád.“
Příliš se o rodičích nezmiňovala, takže to přišlo jako blesk – ovšem nijak velký – z čistého nebe. Přesto jsem ochotně souhlasil. „A budu se moci setkat také s tvou matkou?“
„To bohužel nepůjde.“