„A dobré odpoledne taky tobě. Ty musíš mít špiony všude,“ dodal jsem žertem. „Jak jsi přišla na to, že budu tady?“
„Och, jednoduchost sama. Zatelefonovala jsem ti do hotelu. Recepční mi řekla, že tě viděla odcházet s pingpongovou pálkou v ruce a lehce zoufalým pohledem v očích.“ Zazubila se na Gabriela. „Prohrává moc?“
Gabriel pokrčil rameny. „Tento mladý muž má momentálně ztrátu pouhých šesti her.“
„Ale dotahuju,“ zaprotestoval jsem s předstíraně dotčeným výrazem.
„Pomalu, Davide. Pomalu.“
„Davide, poslouchej.“ Kerris byla červená, jako by spěchala. „Mám pro tebe nějaké noviny. Konalo se zasedání Výzkumné komise a ředitel schválil novou cestu do Evropy. Také bylo rozhodnuto, že do ní bude zahrnuta diplomatická mise na ostrov Wight.“ Usmála se. „Pojedeš domů, Davide. Loď vyplouvá pozítří.“
Překvapeně jsem se na ni podíval. „Tak brzy?“
Gabriel na mě kývl. „Tak ses konečně dočkal, Davide. Blahopřeju.“
Byla to, jak Newyorčané říkají, úplně nová hra. Svým výrazem jsem se prozradil. Kerris naklonila hlavu na stranu. „Ty nemáš radost?“
„Mám. Samozřejmě… jednom jsem nečekal, že se věci dají do pohybu tak rychle.“ Podíval jsem se jí do očí. „Ale pojedu jenom pod jednou podmínkou, Kerris.“
„A ta zní?“