Friday, January 26, 2007

Když jsem pak v noci zavřel oči, v duchu jsem si ji představoval – a občas se mi o ní zdálo.
Další den, sedmý den po mém příjezdu, byl dnem osudným.
Ze skalnatého srázu na druhé straně řeky pomalu vstalo narudlé ráno. Z kurníků se ozvalo kokrhání.
Trifidi přivítali denní světlo tlučením proutky o své bulvy. Představoval jsem si, jak říkají: Slunce přichází, slunce přichází… Možná byli ještě nervózní po období téměř nadpřirozené tmy, kdy se snad obávali svého vyhynutí. Nyní tleskali vycházejícímu slunci sílícím klepáním, které rychle přerostlo do nelidského řevu.
Poslouchal jsem tyto botanické ovace při holení. Vedle umývadla se kouřilo z hrnku kávy. Koupelna byla jednoduchá, chatrná stavba tvořená řadou umývadel pod střechou z vlnitého plechu. Jelikož neměla žádné obvodové stěny, viděl jsem, jak trifidi vítají třepáním tmavě zelenými listy nový den. Den, který se pro ně bude skládat z toho, že se budou po tisícovkách mačkat na plot. Musel to od nich být akt slepé víry. Že jednou překážky padnou jako hradby Jericha. O kousek dál pak stály sprchy, které měly v zájmu cudnosti stěny až po střechu. Slyšel jsem odtamtud cákání doprovázené hlubokým mužským hlasem, jehož zpěv byl až překvapivě melodický.