„Jak –“
„Jak dlouho jste o sobě nevěděl? Celé dva dny. Tak, vezměte si můj zákusek; myslím, že alespoň to pro vás můžu udělat.“
Zatímco jsme jedli, do mého vědomí si konečně našlo cestu něco, čím jsem se nevědomky zabýval skoro celé poslední dva týdny. „Pane Dymesi, když jsem –“
„Same. Říkejte mi Same, prosím.“ Roztáhl tvář do úsměvu a podal mi přes stůl ruku. „Jsem rád, že jsme se poznali… aha, vy si netřesete rukama, že?“ Šibalsky na mě mrkl.
„Same.“ Nechal jsem se obměkčit k úsměvu, který říkal něco v duchu: Tak fajn, vyhrál jsi. Potřásl jsem si s ním rukou. „Nechte si toho ,pana Masena‘. Já jsem David.“
„Jasně, Davide. Co jste mi to chtěl říct? Vypadal jste v tu chvíli docela vážně.“
Přikývl jsem. „Mám za to, že Algonquinové, které jsme ráno viděli, nejsou jedineční.“
„Nepovídejte?“
„Myslím si, že i jiní lidé jsou imunní vůči trifidímu jedu.“
„A co vás k tomu vede, Davide?“