„Teď už byste si dal to vychlazené pivo?“
A šmytec, jak se říká.
Přesto jsem se na základně neměl špatně. Přívětivý Sam Dymes se svým typickým vyjadřováním, hojně opepřeným různými uch, ach a dlouhými, zamyšlenými mmmmm, byl dobrý společník. Zjistil jsem, že nevěřím, že by mohl být odpovědný za zastřelení Gabriela Deedse v New Yorku. Navíc jsem mu věřil, když mi vysvětlil, že Torrencova prosperující komunita je postavena na upocených bedrech otrocké práce. Otroci káceli stromy, z nichž se vyráběl dřevný líh na palivo do motorů. Otroci pracovali v uhelných dolech, dokud nezemřeli na plicní nemoci nebo naprostým vyčerpáním, aniž za celý měsíc spatřili denní světlo. Otrokyně byly spoutány v továrnách na děti, kde byly nuceny rok za rokem otěhotnět. Navíc se zdálo, že otroci jsou vybíráni podle barvy pleti a nevidomosti – nebo tehdy, když se odvážili kritizovat Torrencův režim. Většina otroků byla soustředěna na severu ostrova Manhattan v okrscích, kterým se předtím říkalo Harlem a Washington Heights, ale nyní byly známy jen pod nic neříkajícím označením ,Průmyslová zóna I‘. Toto ghetto se nacházelo za vysokou zdí, kterou jsem zahlédl s Kerris. Zmínila se o ní tenkrát jako o Paralele na 102. ulici. Jistě, někteří barevní pracovali také v jiných částech Manhattanu, ale chápali, že se jim dostalo zvláštního privilegia, a všichni, všichni věděli, že sebemenší prohřešek bude znamenat rychlý a nemilosrdný trest.